Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče

639 00 Brno, Vídeňská 270/60                                                                                 

 

 

                                                                                  Ministerstvo kultury České republiky

                                                                                  Maltézské nám. 471/1

                                                                                  118 11 Praha 1 – Malá Strana

 

 

 

 

                                                                                              V Brně dne 29.6.2007

 

 

 

Věc: podklady pro nový památkový zákon - teze

 

 

Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče se po celou dobu své existence zabývá legislativou v oblasti památkové péče a zásadami, které by památkový zákon měl obsahovat, část našich členů se před osmi lety podílela na zpracování výzkumného úkolu „Návrh právních nástrojů ke komplexnímu zajištění ochrany památkového fondu včetně vazeb na právní řád členských zemí Evropské unie“, který je pod č. PK99P04OPP047 uložen na ministerstvu kultury, dále jsme sledovali návrh stavebního zákona a nový památkový zákon přijatý na Slovensku, jsme ve styku se slovenskými kolegy a sledujeme jejich prostřednictvím aplikaci této normy, strukturu a účinnost Pamiatkového úradu SR.

 

Při porovnání současného stavu se stavem před rokem 1987 a s normami dalších evropských států můžeme vytyčit nejdůležitější závady současného stavu:

-         statut památky, právní ochrana - v porovnání s bohatstvím památkového fondu nedostatečná, ve většině evropských zemí více druhů či stupňů ochrany vztažených i na „nezapsané“ objekty, zápisy pouze deklaratorní, u nás navíc problematicky stanovený vztah k předchozí normě a definici vyvolává právní nejistotu;

-         ochrana hodnot, které nemají statut památky – ve většině zemí řešeno vícestupňovou ochranou staveb či území, u nás odkaz jen v novém stavebním zákoně, ale není provázáno s památkovou péčí, přitom dochází k vyloučení mnoha historicky cenných staveb a historicky cenných památkových souborů z  pravomoci orgánů státní památkové péče zahlcením celého byrokratického aparátu opakovaným a ne vždy funkčním úřadováním kolem právně kodifikovaných objektů a území;

-         podmínky ochrany – není zřetelně definován veřejný zájem, v normách ostatních států podmínky ochrany vtěleny do zákona či do evidenčních materiálů, navíc není provázání s mezinárodními dokumenty, které ČR signovala;

-         omezení vlastnických práv - ve všech zkoumaných zemích omezení značná již v zákoně (užívání památky, nakládání s ní, dodržení pokynů památkových orgánů apod.), kompenzace pasivní i aktivní dotační politikou, u nás nedostatečná kompenzace, především pasivní (daňové úlevy);

-         institucionalizace památkové péče – v ČR zcela ojedinělý vícestupňový systém, v ostatních státech památkový úřad či obdobný státní orgán doplněný případně dalšími specializovanými institucemi (systémy atestací, specializované instituce pro obnovu památek);

-         provázanost státní památkové péče s nestátními institucemi, veřejností, v Evropě na dobré úrovni, u nás neexistuje;

-         rovnost zásahů do památky (stavební obnova – restaurování, archeologie, další průzkumy) v převážné většině evropských norem, u nás nerovnováha v legislativní a prováděcí rovině;

-         pravomoci státní památkové péče, dotační systémy - v Evropě vysoké pravomoci úřadů pro záchranu památkového fondu většinou provázané s dotacemi či státními prostředky (vyvlastnění, výkup, záchrana), u nás téměř neexistující či neúčinný systém včetně velmi mírných postihů;

-         provázanost péče o památky s péčí o krajinu, územní plánování, ochranu přírody - ve velké části Evropy systémy na sebe navazují, u nás byly naopak odtrženy a vzdáleny, normy ochrany přírody i kvalitativní systém péče jsou mnohem přísnější a současně diferencovanější, stavební norma byla přijata s rozporem k normě památkové, z toho vyplývá celá řada problémů;

-         systematické vzdělávání památkářů - u nás prakticky neexistuje, jinde v Evropě na vysoké úrovni (zvláštní školy, kurzy, systém atestací, certifikací apod.), s tím souvisí i počty kvalifikovaných památkářů (na relativně velký počet zaměstnanců – památkářů na různých úřadech a v NPÚ jich je velmi malé procento vysoce kvalifikovaných, jejich kvalifikace je problematicky využívána nehledě na mzdové ocenění - není např. kariérní řád či zásady pro požadované vzdělání);

-         práce s veřejností, účast veřejnosti na správním jednání, propagace památkové péče – na evropské úrovni u nás neexistuje.

 

 

Kladem současného stavu je proti tomu poměrně málo věcí:

-         bohatství památkového fondu (nemovitého i movitého - jejich provázanost in situ), s tím souvisí i fond státních hradů a zámků, z toho část ve státní správě;

-         systémy průzkumů a dalších analytických materiálů rozvíjené celou druhou polovinu dvacátého století, nejsou však důsledně uplatňovány a prováděny, týká se i metodik.

 

 

Při vědomí toho, že:

-         dochované kulturní dědictví je základním kamenem národní svébytnosti ve sjednocující se Evropě;

-         díky řadě příznivých historických „náhod“ je soubor dochovaných historických staveb ve své různorodosti, rozsahu a stupni autenticity jedním z nejkvalitnějších souborů v celosvětovém měřítku;

-         kulturní dědictví je nedílnou součástí kulturní krajiny a péče o krajinu je bez péče o historické stavby a historická sídla nemožná;

-         příjmy z turistického ruchu jsou velmi důležitým příjmem státního rozpočtu a mají potenciál dalšího růstu - při správné politice státu by se Česká republika mohla stát jednou z nejvyhledávanějších turistických destinací světa, změnil by se současný z dlouhodobého hlediska neperspektivní trend růstu průmyslové výroby na úkor poskytování služeb, což by zásadně pozitivně ovlivnilo ekonomické ukazatele této země;

-         péče o památky je vizitkou kulturnosti národa; památky reprezentují bohatou historii naší země;

jsou výše nastíněné nedostatky ve fungování státní památkové péče velmi znepokojující. Vítáme proto snahu najít nová řešení a postupy, jejich cíl spatřujeme ve vytvoření systému skutečně odpovědné vědomé ochrany naší společné minulosti, neboť je nositelem národní hrdosti a budoucí prosperity České republiky.

 

            Nová koncepce státní památkové péče České republiky musí dle dlouhodobě konzistentního názoru Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče vycházet ze základního předpokladu, že ochrana hmotných dokladů minulosti je veřejným zájmem a je součástí celosvětového architektonického dědictví chráněného mezinárodními úmluvami. Na rozdíl od současné legislativy považujeme za nutné nahradit stávající selektivní přístup k historickým stavbám, památkově cenným urbanistickým i krajinářským celkům, archeologickým nálezům  a movitostem přístupem, který bude dochované hmotné doklady naší historie chránit jako celek s různým, jasně definovaným a odlišeným stupněm ochrany. Jen tato základní změna může (při splnění níže uvedených předpokladů) zajistit skutečně funkční a komplexní ochranu národního dědictví.

 

Za základní předpoklady pro naplnění tohoto cíle považujeme zejména následující teze:

 

- nahrazení stávajícího několikastupňového byrokratického aparátu památkovým úřadem, tzn. správním orgánem vydávajícím správní rozhodnutí (právo obnovit památku tak vznikne souhlasem na státním památkovém úřadu);

(ochranu hodnot nadregionálního významu může garantovat jedině stát, památkové úřady jsou ve většině evropských zemí, v českých zemích byly do roku 1958, jejich vytvoření přinese oproti dnešnímu stavu úsporu finančních prostředků, mírné snížení počtu pracovníků státní památkové péče a zejména zpřehlední výkon státní památkové péče pro veřejnost, zvýší se nezávislost rozhodování na místních samosprávách a tím sníží riziko korupčního jednání a střetu zájmů a jasně vymezí odpovědnost jednotlivce; s tím souvisí i nutnost přehodnocení postavení stavebních úřadů a jejich působení v památkové péči, příp. vytvoření speciálních stavebních úřadů pro památkově chráněná území)

- znatelnější diverzifikaci podmínek ochrany v jednotlivých druzích památkové ochrany, zavedení nových skupin památkové ochrany;

(jde o důsledné uplatnění systému navrhovaného původně do zákona č.20/87 u plošné památkové ochrany urbanistických celků; určitě vhodné je zavedení skupiny památek místního významu, dále zapracování statutu památek UNESCO do českého systému)

- zapracování základních zásad podmínek ochrany kulturních statků do zákonných norem

(jde o mezinárodní dokumenty a závazky i o zásadu tzv. předvídatelnosti správních úkonů, základní podmínky ochrany či omezení by měly být součástí evidenčních údajů o památce; jde i o zákonnou ochranu statků archeologické povahy a  povinnosti státu v oblasti archeologie)

- důslednou a dlouhodobou osvětovou činnost státních orgánů mezi veřejností s cílem zainteresovat ji na ochraně kulturních statků;

(popularizace památkové péče ve všech médiích, propagace památek zejména ve veřejnoprávních médiích, osvětová kampaň ve smyslu ekonomické návratnosti prostředků investovaných do památek, osvětová kampaň vysvětlující ekologičnost a trvale udržitelný rozvoj aplikací tradičních technologií a přírodních materiálů)

- podstatné zvýšení podílu výuky o kulturním dědictví na všech stupních škol včetně zavedení magisterského a doktorského studia památkové péče na vysokých školách;

(rozšíření výuky o památkách v rámci nových všeobecně – vzdělávacích programů vč. většího počtu exkurzí a realizací osvětových programů na státních hradech a zámcích, propojení „výuky“ o památkách s ochranou přírody; absolventi vysokoškolského studia památkové péče by měli být přednostně zaměstnáváni ve státní památkové péči před dalšími uchazeči)

- v rámci památkového úřadu vytvoření srozumitelných stručných základních obecně závazných metodických pokynů

(metodické pokyny či listy s jasnými základními pravidly pro opravy a údržby historických staveb sjednotí výkon státní památkové péče, nemáme na mysli konkrétní podrobné návody, ale jasné vymezení materiálů a technologických postupů žádoucích a naopak zcela vyloučených pro opravy historických staveb, metodické listy dále sníží riziko korupčního jednání)

- vytvoření systému celoživotního vzdělávání pracovníků státní památkové péče včetně kariérního řádu, v souvislosti s tím podstatné navýšení finančního ohodnocení památkářů a vytvoření dalších motivačních prvků;

(pravidelné přezkušování z odborných i legislativních znalostí, nutnost odborné  publikační činnosti či popularizačních prací, u platového ohodnocení a zvýšení by šlo o v kontextu celé státní správy o nepočetnou vysoce kvalifikovanou skupinu odborníků, jejichž odborná erudice uchovává část paměti národa a zároveň přispívá k růstu ekonomiky státu)

- zachování stávajícího souboru státních hradů a zámku v rukou státu, v odůvodněných případech ho dále rozšiřovat;

(soubor těchto objektů je v evropském kontextu ojedinělý, stát dává největší záruku, že zejména mobiliární fondy budou v celistvosti zachovány pro další generace, neboť význam těchto souborů bude do budoucna nadále významně stoupat, pro zabránění střetu zájmů vytvořit novou organizační složku státu oddělenou od památkového úřadu)

- vytvoření systému daňových úlev pro vlastníky registrovaných kulturních památek;

(jakákoliv forma daňového zvýhodnění vlastníků kulturních památek zvyšuje zájem o tyto stavby a kompenzuje požadavky na jejich ochranu, konkrétní model by však měl mít mechanismy, které by zamezily přiznání daňových úlev těm vlastníkům, kteří svou činností či nečinností objekty poškozují)

- možnost okamžité finanční injekce při záchraně hodnot a případné kompenzace nadstandardních požadavků státní památkové péče vlastníkům všech historických objektů (nutnost vytvoření vysoce kvalifikovaných předpisů, co lze považovat za nadstandard);

( okamžitá finanční pomoc při záchraně hodnot ( i  archeologických), nařízených pracích, výkupu či vyvlastnění, dále pro vlastníky kulturních památek jednorázové finanční kompenzace za práce na historické stavbě hodné ochrany, která je prokazatelně nad rámec běžné nutné průběžné údržby (ne nad rámec použití nejlevnějšího materiálu a technologické postupu, který ve výsledku objekt poškozuje)

- podstatné navýšení sankčních postihů za poškozování či likvidaci hmotného dědictví;

(oproti dnešnímu stavu řádové navýšení sankcí s možností opakovaného uložení sankce za nesplnění podmínek státní památkové péče, nemožnost kolaudace historického objektu opraveného v rozporu s veřejným zájmem na ochranu kulturního dědictví)

- umožnit aktivní účast veřejnosti při ochraně kulturního dědictví vč. přiznání pozice účastníka řízení;

(stávající systém vede k izolovanosti pracovníků státní památkové péče, zejména jeho odborné složky, nutnost konfrontace s „laickými“ názory povede k odpovědnějšímu a lépe zdůvodněnému aplikování oprávněných požadavků státní památkové péče v konkrétních kauzách, naopak regionální občanská sdružení cíleně se věnující ochraně památek mohou užším sepětím s regiony systém státní památkové péče obohatit novými pohledy a monitoringem terénu významně přispět k objevům dosud neznámých památkových hodnot i poukázat na poškozování historických staveb)

 

 Uvedené teze, o kterých je SPPPP přesvědčeno, že je má obsahovat nová koncepce státní památkové péče a následně nový památkový zákon, vychází z dlouhodobé zkušenosti členů SPPPP, kteří je z velké části načerpali každodenní praxí, poznáváním kulturního bohatství, komunikací s úřady, vlastníky i nárazy do legislativních mantinelů. Stěžejní body, na kterých SPPPP staví svou vizi změn státní památkové péče, byly jeho členy rozsáhle a dlouhodobě diskutovány, promýšleny a zdůvodňovány, jak o tom svědčí mj. závěry valných hromad SPPPP. Své názory jsme proto připraveni v otevřené diskusi nad podobou státní památkové péče v následujících letech před případnými oponenty kvalifikovaně obhájit. Jsme si jisti, že naše představa není iluzí, ale realizovatelným prostředkem, který povede k cíli, věříme že s Ministerstvem kultury společným, tj. k zefektivnění péče o kulturní dědictví, k zastavení dlouhodobého procesu jeho značného rozmělňování a k nalezení optimálních cest jeho odpovídajícího ekonomického využití.

V intencích výše nastíněných cílů je Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče připraveno podílet se v případě zájmu na všech přípravných a legislativních krocích, které povedou k vytvoření nového památkového zákona České republiky.

 

 

 

 

                                                                         Ing. arch. Dana Novotná, Ph.D

                                                                                  předsedkyně