Důvodová zpráva

 

 

Obecná část

Zhodnocení platného právního stavu

 

            Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, se předkládá v souladu s Plánem legislativních prací vlády na zbývající část roku 2007.   

            Systém státní památkové péče upravuje zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákona č. 242/1992 Sb.,  zákona č. 361/1999 Sb., zákona č. 122/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 146/2001 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 18/2004 Sb., zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 1/2005 Sb., zákona č. 3/2005 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 240/2005 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 203/2006 Sb. a zákona č. 158/2007 Sb. (dále jen „památkový zákon“) a dále  prováděcí vyhláška č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Památkový zákon stanoví podmínky pro zachování a vhodné využití kulturních památek, včetně péče o památkově chráněná území -  památkové rezervace a  památkové zóny a jejich ochranná pásma, a to zejména po hmotněprávní stránce; na něj navazují obecně závazné právní předpisy, kterými se prohlašují jednotlivé národní kulturní památky, památkové rezervace a památkové zóny. Obecný rámec pro vydávání  plánů území s archeologickými nálezy kraji  upravuje  vyhláška č. 187/2007  Sb., kterou se  stanoví obsah a náležitosti plánu území s archeologickými nálezy. Procesněprávní stránku pak upravuje zákon č. 500/2004 Sb.,  správní řád.

            Památkový zákon tedy upravuje práva a povinnosti vlastníků kulturních památek a vlastníků nemovitostí nacházejících se v památkově chráněných územích, správních orgánů na úseku státní památkové péče a odborné organizace státní památkové péče, kterou je státní příspěvková organizace Národní památkový ústav, včetně příslušných sankcí za porušení stanovených povinností.

           

Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

 

            Předmět navrhované novely památkového zákona lze shrnout do několika okruhů, a sice: přesun některých kompetencí z Ministerstva kultury na krajský úřad, zvýšení sankcí za porušení povinností podle památkového zákona, upřesnění některých procesních otázek a zohlednění poznatků z dosavadní aplikační praxe, včetně zavedení nového institutu plánů ochrany památkových rezervací a památkových zón. Navrhovaná právní úprava vychází z pokračujícího záměru  minimalizace administrativní zátěže občanů a současně z přiblížení orgánů, které rozhodují v jednotlivých typech  správních řízení, účastníkům těchto řízení.

            Přesun rozhodovací pravomoci se týká kategorie národních kulturních památek, pro něž je v platném znění památkového zákona založena obecná působnost krajského úřadu, přičemž předložený návrh novely odstraňuje dosavadní výjimky. Tím bude dosaženo zejména pružnějšího výkonu této správní agendy a výhodou bude i skutečnost, že o opravných prostředcích bude rozhodovat Ministerstvo kultury a nikoliv ministr kultury na základě doporučení  rozkladové komise jako dosud.

Další úpravy se týkají režimu vymezování ochranných pásem nemovitých národních  kulturních památek, památkových rezervací, památkových zón nebo jejich prostředí. Změna dosavadní úpravy navazuje na změny provedené v rámci zákona č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění,  a sice v jeho rámci novely památkového zákona (část první).

Zavádí se nový institut – plány ochrany památkových rezervací a památkových zón. Umožní lepší péči o památkové rezervace a památkové zóny, posílí předvídatelnost správních aktů orgánů státní památkové péče a umožní odbourat vyjadřování orgánů státní památkové péče k zásahům, které v konkrétní památkové rezervaci nebo památkové zóně nemohou narušit její hodnoty, čímž dojde ke snížení administrativní zátěže občanů.

Zvýšením postihů za porušování památkového zákona se odstraňuje stávající  neuspokojivý stav, kdy byla horní hranice pokut mnohdy zcela neúměrná škodám na chráněných kulturně historických hodnotách, což je nezbytným předpokladem dosažení lepší disciplíny při ochraně kulturního dědictví.

Ostatní navrhované úpravy souvisejí s výše uvedenými změnami a pouze je technicky promítají v nezbytném rozsahu v dotčených ustanoveních.

 

Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

 

            Návrh zákona byl zařazen do Plánu legislativních  prací vlády na zbývající část roku 2007 na základě úkolu vyplývajícího z usnesení vlády ze dne 22. listopadu 2006 č. 1325  k Souhrnné analýze působností vykonávaných orgány územních samosprávných celků.  

 

Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním  pořádkem České republiky

 

            Návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

 

Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a její slučitelnosti s akty práva Evropské unie

 

            Návrh zákona není v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a akty práva Evropské unie se na navrhovanou právní úpravu nevztahují.

 

Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, dále sociální dopady a dopady  na životní prostředí

 

Na vytvoření plánů ochrany se bude podílet Národní památkový ústav, který je povinen bezplatně krajskému úřadu poskytnout odbornou pomoc a odborné podklady, údaje a informace nezbytné pro vydání plánu ochrany. Při poskytování součinnosti a dat bude Národní památkový ústav vycházet z dat a údajů již existujících.

Národní památkový ústav podle § 7 památkového zákona vede Ústřední seznam kulturních památek České republiky a je také poskytovatelem údajů podle § 27 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb. za úsek státní památkové péče. Zároveň dokončuje v rámci programového projektu reidentifikaci nemovitého památkového fondu a v rámci výzkumného záměru se zabývá i reidentifikací památkově chráněných území. Má tudíž k dispozici dostatečné podklady (včetně mapových) k nemovitým kulturním památkám, nemovitým národním kulturním památkám,  památkovým rezervacím a zónám.

Vyjma pořizování plánů ochrany předkládaná novela nepředpokládá vznik nových správních činností, které by si vyžádaly nároky na výdaje ze státního rozpočtu. Navrhovanými úpravami je snižována administrativní zátěž v otázkách nutnosti vyžádat si závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 památkového zákona, odstranění nehospodárné administrativy  v řízeních, které se dotýkají obnovy movitých kulturních památek, které jsou příslušenstvím nemovitých kulturních památek.

Předkládaná úprava nezavádí nová omezení, přibližuje orgány, které rozhodují v jednotlivých stávajících správních řízeních, účastníkům řízení a současně v několika oblastech předpokládá zúžení povinnosti vyžádat si rozhodnutí či závazné stanovisko orgánů státní památkové péče. Nepředstavuje proto nárůst finanční a jiné zátěže na podnikatelské prostředí České republiky, ale naopak tuto zátěž oproti stávající úpravě snižuje.

Navrhovaná úprava nemá dopad na životní prostředí ani nevyvolá žádné sociální dopady.

 

Zvláštní část

 

K bodu 1

 

            V souladu s usnesením vlády ze dne 22. listopadu 2006 č. 1325  se navrhuje, aby o každém prohlášení věci za kulturní památku, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí,  jakož i o zrušení prohlášení, vyrozumělo příslušný katastrální úřad  namísto odborné organizace státní památkové péče  Ministerstvo kultury, protože právní účinky spojené s prohlášením věci za kulturní památku nastávají nabytím právní moci příslušného správního rozhodnutí, nikoli až zápisem do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky, který vede odborná organizace státní památkové péče – Národní památkový ústav.

 

K bodu 2

 

            Podle tohoto ustanovení lze vydat plány ochrany památkových rezervací a památkových zón a v nich určit, u jakých nemovitostí a u jakých druhů prací na nich není vlastník povinen vyžádat si předem závazné stanovisko orgánu státní památkové péče. Tím se vytváří prostor pro racionalizaci postupů orgánů státní památkové péče a současně i pro snížení administrativní zátěže jak úřadů, tak majitelů značné části nemovitostí v památkových rezervacích a památkových zónách. Plán je rovněž užitečným podkladem pro celkovou ochranu hodnot území.

Svým obsahem stojí plán na pomezí správního rozhodnutí a právního předpisu. Je jím rozhodováno o povinnostech vlastníků konkrétních nemovitostí v památkových rezervacích nebo památkových zónách (respektive zúžení zákonem předpokládané procesní povinnosti vyžádat si závazné stanovisko) a současně se dotýká území, jehož rozsah technicky neumožňuje o takovéto povinnosti rozhodnout správním rozhodnutím, obdobně jako je tomu například u stavební uzávěry podle stavebního zákona. Nástrojem, který má požadované vlastnosti, je opatření obecné povahy, které vydává správní úřad jako orgán státní památkové péče v přenesené působnosti a jehož zákonnost lze přezkoumat cestou obvyklou pro správní právo, tj. jak instančně nadřízeným správním orgánem, tak v rámci správního soudnictví.

 

K bodu 3

 

            V souladu s navrhovanou změnou pod bodem 1 se zrušuje příslušné ustanovení ukládající oznamovací povinnost vůči katastrálnímu úřadu odborné organizaci státní památkové péče.

 

K bodu 4

 

            Odstraňuje se terminologický nesoulad v označení krajského úřadu.

 

 

 

 

K bodu 5

 

            Doplňuje se zmocnění pro krajský úřad rozhodovat o způsobech odstranění závad, pokud je ohrožena  nebo poškozena národní kulturní památka, obdobně jako tomu je v případě kulturních památek u obecních úřadů obcí s rozšířenou působností.

 

K bodu 6

 

            V souladu s usnesením vlády ze dne 22. listopadu 2006 č. 1325  se navrhuje přesunout rozhodovací pravomoc z Ministerstva kultury na krajský úřad v případech, kdy uložená opatření k zajištění péče o národní kulturní památky neprovede vlastník. Současně se navrhuje zrušit větu druhou, která je v současné době již obsoletní. Praktická aplikace daného ustanovení není možná ani s ohledem na neexistenci vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi zřizovatelem a státní příspěvkovou organizací či organizační složkou státu.

 

K bodu 7

 

            Odstraňuje se terminologický nesoulad v označení příslušného orgánu státní památkové péče.

 

K bodu 8

 

            Doplňuje se výslovně zákonná výluka povinnosti vyžádat si závazné stanovisko v ochranných pásmech vymezených podle § 17 odst. 3 (ochranná pásma nemovitých kulturních památek, památkových rezervací, památkových zón nebo jejich prostředí), stejně jako je tomu u ochranných pásem nemovitých kulturních památek vymezených podle odst. 1, a tím se odstraňuje dosavadní nevyváženost jednotlivých druhů ochranných pásem. Navrhovaná úprava přispívá k další liberalizaci systému státní památkové péče.

 

K bodům 9 a 10

 

            V souladu se záměrem pokračovat v decentralizaci kompetencí správních úřadů se rozhodování o přemístění nemovitých kulturních památek a národních kulturních památek přesouvá z Ministerstva kultury na jednotlivé krajské úřady.

 

K bodu 11

 

            Navrhuje se, stejně jako je tomu u kulturních památek, podřídit režim vývozu národních kulturních památek ze zákonem stanovených důvodů souhlasu Ministerstva kultury.

 

K bodu 12

 

            Uvedené ustanovení se navrhuje zrušit, neboť v současné době již neodpovídá nové právní situaci, kdy druhy a formy vlastnictví již nejsou v hierarchickém vztahu, na jehož vrcholu bylo do roku  1989  socialistické společenské vlastnictví.  Po tomto datu došlo k zásadnímu posunu v nahlížení na otázku rovnosti vlastnických práv, kdy mají všechna stejný zákonný obsah a  zaručenu ochranu.

 

K bodu 13

 

            V souvislosti s navrhovaným novým nástrojem k ochraně památkových rezervací a památkových zón (viz bod 2) se ve smyslu příslušných ustanovení správního řádu výslovně stanoví Ministerstvo kultury jako dotčený orgán k projednání každého návrhu opatření obecné povahy, jímž bude vydán plán ochrany.

 

K bodu 14

 

            V souladu se záměrem podle usnesení vlády ze dne 22. listopadu 2006 č. 1325  se navrhuje zvýšit horní  hranici sankce ukládané obecním úřadem obce s rozšířenou působností.

 

K bodu 15

 

            V návaznosti na ustanovení bodu 9 se upravuje příslušné sankční ustanovení.

 

K bodu 16

 

            V souladu se záměrem podle usnesení vlády č. 1325  ze dne 22. 11. 2006 se navrhuje zvýšit horní  hranici sankce ukládané krajským úřadem.

                       

K bodu 17

 

Odstraňuje se terminologický nesoulad v označení krajského úřadu.

 

K bodu 18

 

            V návaznosti na ustanovení bodu 9 se upravuje příslušné sankční ustanovení.

 

K bodu 19

 

            V návaznosti na ustanovení  bodu 11 se upravuje příslušné sankční ustanovení.

 

K bodům 20 a 21

 

            V souladu se záměrem podle usnesení vlády ze dne 22. listopadu 2006 č. 1325   se navrhuje zvýšit horní  hranice sankcí ukládané obecním úřadem obce s rozšířenou působností a krajským úřadem.

 

K bodu 22

 

Odstraňuje se terminologický nesoulad v označení krajského úřadu.

 

K bodům 23 a 24

 

            V návaznosti na ustanovení bodu 9 se upravují příslušná sankční ustanovení.

K bodu 25

 

            V návaznosti na ustanovení bodu 11 se upravuje příslušné sankční ustanovení.

 

K bodu 26

 

Podle § 53 odst. 5 správního řádu lze předložení listiny v případech a za podmínek stanovených zvláštním zákonem nahradit čestným prohlášením. Zejména u drobných nemovitých staveb (kaple, kříže, pomníčky, ale také mosty, podzemní stavby), neevidovaných v katastru nemovitostí, a u valné většiny věcí movitých nelze doložit listinu, která by prokazovala vlastnický vztah žadatele k takové kulturní památce. Pro takovéto případy a pro movité kulturní památky je tak  zapotřebí takovéto zmocnění do památkového zákona vnést.

Při obnově movitých kulturních památek, které tvoří příslušenství nemovitých kulturních památek, se podle  stávající právní úpravy řídí místní příslušnost orgánů státní památkové péče sídlem právnické osoby, která vlastní movitou kulturní památku nebo s takovou kulturní památkou ve státním vlastnictví hospodaří. Typicky jde o restaurování mobiliářů státních hradů a zámků, se kterými hospodaří Národní památkový ústav, kdy bez ohledu na místo, kde je movitá kulturní památka (tj. součást mobiliáře) umístěna, rozhoduje Magistrát hl. m. Prahy, neboť sídlem Národního památkového ústavu je Praha. Tímto způsobem dochází k faktickému štěpení péče o zachování kulturního dědictví, protože o obnově, která nezřídka probíhá souběžně jak na nemovité, tak na movité kulturní památce – mobiliáři, rozhodují  rozdílné správní úřady. Podle § 131 odst. 5 správního řádu sice lze ad hoc místní příslušnost usnesením přenést na  jiný správní úřad, ovšem pouze se souhlasem jak správního orgánu, jemuž má být věc postoupena, tak se souhlasem žadatele. Tento postup celé správní řízení prodlužuje a nekoresponduje zejména se zásadami rychlosti,  hospodárnosti a dobré správy ve smyslu základních zásad činnosti správních orgánů podle správního řádu. Při neudělení souhlasu podle § 131 odst. 5 správního řádu by byla také podstatně ztížena možnost výkonu správního dozoru obnovy movité kulturní památky ze strany Magistrátu hl. m. Prahy například v případech, kdy obnova probíhala na území Jihomoravského kraje.

 

K bodu 27

 

            V návaznosti na změnu  provedenou v ust. § 3 odst. 4 (bod 1 novely), a to přesun povinnosti oznamovat prohlášení věci za kulturní památku, včetně zrušení takového prohlášení, z odborné organizace státní památkové péče na Ministerstvo kultury  a s tím související zrušení  příslušného dosavadního ustanovení a jeho přečíslování, se  promítá toto přečíslování i do zmocňovacího ustanovení k provedení zákona. Současně se v návaznosti na nově vložené ustanovení o plánech ochrany památkových rezervací a památkových zón rozšiřuje ustanovení § 45 o zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu.

           

K Čl.  II

 

Vzhledem k tomu, že navrhovaná právní úprava bude mít dopad v řízeních probíhajících podle tohoto zákona, je z důvodu právní jistoty nezbytná i úprava  příslušných přechodných ustanovení. Stanovuje se obvyklý režim, tj. řízení zahájená přede dnem účinnosti navrhovaného zákona se dokončí podle dosavadního znění zákona.

 

K Čl. III

 

            Stanoví se  účinnost navrhovaného zákona.