B U L L E T I N   S P P P P

 

7/04

 

 

Neprodejný informační časopis Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče

vydávaný neperiodicky pro vnitřní potřebu členů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Adresa redakce

Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče

Valdštejnské náměstí 3

118 01  Praha 1

Tel. 257010103

 


 

 

Obsah

 

Záznam z valné hromady SPPPP konané ve dnech 27. – 29.5.2004 v Kutné Hoře

 

2

Závěry valné hromady konané ve dnech 27. – 29. 5.2004 v Kutné Hoře

 

3

Ještě k diskusi o památkovém úřadu

 

6

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Záznam

z valné hromady Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče, konané ve dnech 27. – 29.5.2004

 

Valná hromada byla zahájena v Sankturinovském domě ve 13:15 hod organizačními pokyny, poté v zastoupení ředitele uvítal členy územní konzervátor Ing. arch. Jan Žižka.

Po informaci o činnosti výkonného výboru a o přidělení dotace od MK ČR na časopis Průzkumy památek, vysvětlila Dana Novotná možnosti, které má pro hájení pracovních zájmů památkářů SPPPP a porovnala je s možnostmi odborového svazu pracovníků v kultuře.

Byla podána informace o připravovaném institucionálním výzkumu – po diskusi bylo konstatováno, že bude nezbytná velmi konkrétní směrnice GŘ pro způsob nakládání s finančními prostředky V aV.

Byla podána informace o platném zákonu o pohřebnictví, o parlamentem projednávaných zákonech o správním řádu, o rozpočtovém určení daní a o návrhu stavebního zákona, který je ve vnějším připomínkovém řízení. Z diskuse k návrhu stavebního zákona vyplynul požadavek k rychlému sejití s Ing. arch. Kaiglem.

Po přestávce byli přijímáni noví členové SPPPP – celkem 7.

Vít Jesenský pozval členy SPPPP na zakládající zasedání skupiny „Monudok“. V diskusi byla vyslovena oprávněná pochybnost, zda dále drobit památkářskou obec do dalších zájmových skupin.

Helena Čižinská informovala o záměru ÚDU AV ČR zpracovat Slovník českých kunsthistoriků a poskytla pro všechna pracoviště dotazník k vyplnění.

V diskusi k různému bylo zejména konstatováno, že záměr snížení počtu pracovníků NPÚ jde proti koncepci celého oboru zkvalitňovat svou práci, proti záměru vytvořit funkční nová pracoviště apod. Kapacitu oboru snižuje i zrušení CVS, která významně pomáhala doplnit chybějící kapacity. Bylo by potřeba důrazně vyjádřit naše zneklidnění a obavy o budoucnost státní památkové péče.

 

Zapsala: D. Sedláková

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Závěry

valné hromady SPPPP, konané v Kutné Hoře

ve dnech 27.-29.5.2004

 

Valná hromada Sdružení profesionálních pracovníků

 

-         schvaluje přijetí nových členů Mgr. Dany Komárkové, Hany Kuncové, Mgr. Zuzany Pospíchalové, Mgr, Zity Ševčíkové, Mgr. Lubomíra Zemana, Ivy Drykové, Mgr. Máriuse Matáka.

-         bere na vědomí informace o novele správního řádu a návrhu stavebního zákona ve vnějším připomínkovém řízení, dále o novele zákona o rozpočtovém určení daní a důsledcích nového zákona o pohřebnictví.

-         konstatuje, že Sdružení není schopno aktivně zasahovat do legislativního procesu, a proto ukládá výkonnému výboru dále sledovat, případně připomínkovat, změny právních předpisů, zejména stavebního zákona.

-         ukládá výkonnému výboru co nejdříve se sejít s Ing. arch. Kaiglem, zejména aby byly známy úmysly MK v souvislosti s návrhem nového stavebního zákona.

-         konstatuje, že návrh stavebního zákona ohrožuje podstatným omezením výkonu systému státní památkové péče, a proto vyzývá Ministerstvo kultury ČR, aby v rámci svých kompetencí učinilo vše pro zabránění přijetí tohoto návrhu.

-         vyzývá styčné důstojníky, aby zajistili vyplnění a urychlené odeslání statistických údajů vyplněných do tabulek /viz závěry VH v Opočně, uveřejněna v bulletinu 6/2003), a to nejpozději do 30.6.2004, aby bylo možné ovlivnit rozhodování ve strategii snižování pracovníků podle vládního usnesení č. 624/2003.

-         vyzývá generálního ředitele Národního památkového ústavu, aby v připravované strategii snižování pracovníků zajistil plnou funkčnost a vyváženost profesí v jednotlivých ú.o.p.

-         bere na vědomí, že dlouholetí členové výkonného výboru (deset a více let) už nepřijímají kandidaturu pro další volební období a ukládá styčným důstojníkům, aby příští valné hromadě navrhli vhodné kandidáty z jednotlivých ú.o.p.

-         schvaluje jmenování zástupce delegovaného člena Mgr. Marty Procházkové do výboru pro udělování ceny Bestia triumphans – Ing. arch. Dany Novotné.

-         upozorňuje na rozpor mezi povinností snížit počet pracovníků a povinností naplnit nová pracoviště v dalších krajích.

-         děkuje Ing. arch. Jiřímu Mrázkovi a pracovníkům územního odborného pracoviště pro střední Čechy v Praze za uspořádání valné hromady v krásné Kutné Hoře.

-         ukládá výkonnému výboru zajistit konání podzimní valné hromady.

 

Závěry byly přijaty jednomyslně.

 

Zapsala: Dagmar Sedláková

-          

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě k diskusi o památkovém úřadu

 

          Vracím se k dosud neskončené diskusi o eventuelním zřízení památkového úřadu, ale dovolím si pohlédnout na tuto záležitost  s  poněkud odlišné strany než  s  jaké se na ni dosud hledělo. Někomu ten pohled možná bude připadat jako příliš útlocitný, pro někoho – třeba nějak potrefeného - možná bude píchnutím do vosího hnízda. Ale ať tak nebo onak, mně se právě tento pohled jeví jako nezanedbatelný, protože nejvyšší odborná instance státní památkové péče je jediná z vrcholných kulturních institucí v tomto státě, která se navenek jako hlavním výsledkem své práce prezentuje odbornými posudky, vyjádřeními a expertízami, a jako hlavního vyjadřovacího prostředku tedy používá jazyka, což žádná malichernost není. Právě o jazyku, o češtině jako hlavním vyjadřovacím a prezentačním prostředku památkářů tady chci mluvit. Nejsem sice filolog ani se českým jazykem nezabývám jako nějaký znalec, ale odedávný zájem o tuto krásnou řeč, schopnou výstižně a přesně, v nejrůznějších významových odstínech a jemnostech vyjádřit, popsat a charakterizovat nejrozmanitější věci, jevy a události tohoto světa a života v něm, mě vede k tomu, že si všímám jednak zdařilých a působivých slovních vyjádření, a jednak všelijakých jazykových zpotvořenin, jimiž je vyjadřování mnoha lidí vydatně zapleveleno. Možnosti působení největších škůdců českého jazyka – žurnalistů v  rozhlase, v televizi a v  tištěných novinách, politiků, vysokých úředníků projevujících se na veřejnosti a dalších lidí majících přístup k veřejným sdělovacím prostředkům – jsou tak velké a jejich vliv na veřejnost je tak silný, že se od nich spousta jazykových nehorázností šíří jako mor a rozlézá se a usazuje jako plíseň i v mozcích mnoha inteligentních a vzdělaných lidí. Svědčí o tom také neschopnost mnoha studentů a absolventů vysokých škol, ba i vysokoškolských učitelů, odolávat tomuto zhoubnému vlivu a uchovat si v paměti učivo českého jazyka z druhého stupně základní školy, odkud by si každý měl do života odnést ty nejdůležitější znalosti češtiny. Mnozí lidé jsou náchylní přijímat záměnu osvědčených, přesných, výstižných, jazykově kvalitních českých slov a slovních spojení s všelijakými zparchantělými novotvary, patvary a zkomoleninami, tvářícími se kdovíjak moderně a progresívně, a přispívat tím k zaneřádění českého jazyka množstvím balastu, ubírajícího mu schopnost jasného, přesného, srozumitelného a působivého vyjadřování. Poměrně výstižný obraz znalostí – nebo spíš neznalostí – češtiny a důsledků neblahého vlivu oněch „obohacovačů“ jazyka poskytují také slovní vyjádření odborných pracovníků státní památkové péče, jakých jsem za desítky let svého působení v této branži četl tisíce. Kromě mnoha krkolomných, rádoby vysoce odborných formulací, hýřících cizími slovy a přemírou úzce specializovaného, ale obecně nesrozumitelného výraziva a zkratek, obsahují tato vyjádření často i mnoho z toho, co jejich pisatelé pochytili právě u oněch mistrů jazykových zhůvěřilostí. Není třeba tady předčítat ukázky takových běžných vyjádření, každý z vás jich má denně před očima dost, a kdo učivo českého jazyka z druhého stupně základní školy nezapomněl, má příležitost bohatě se jimi pokochat. Ale předvedu vám tady jiný příklad toho, jak je onen jazykový plevel a balast rozšířen i tam, kde bychom jej vidět a slyšet neměli, v prostředí lidí kultivovaných, vysoce humanisticky vzdělaných, profesionálně se zabývajících tím nejkrásnějším, co lidské ruce, mozky a srdce vytvořily. Sami shledáte, kolik z toho myšlenkového a slovního plevele je jako samozřejmost obsaženo ve vyjadřování mnoha lidí, jak hluboko už jsou zvláště některé z těch formulací a výrazů do myslí a slovníku lidí vryty a jak možná i leckomu z vás, zejména z vás mladších, tyto jazykové „perly“ připadají jako cosi normálního, samozřejmého, přirozeného, neškodného, přijatelného, ba prospěšného a potřebného, a někomu dokonce jako cosi efektně módního a společensky oslnivého, čím si lze získat tvářnost (neboli – s  prominutím – imidž) člověka, který je na úrovni doby, a tedy „in“.  Mnoho lidí ani nenapadne přemýšlet o tom, kde se jaké slovo a slovní spojení, kterého užívají, vzalo. Kdo ještě dnes ví, jak vzniklo zcela nesmyslně používané slovní spojení „drtivá většina“ ? … že v padesátých letech se vládnoucí strana holedbala tím, jak „většina našich pracujících svými hlasy rozdrtí válečné plány imperialistů“, a tyto plány tedy tato „drtivá většina pracujících“ měla smést do propadliště dějin. Kdo ještě dnes ví, že tehdy v  padesátých letech se práce nevykonávala, ale pouze „odváděla“, protože na její kvalitě nezáleželo, stačilo, když byla splněna norma a když se práce „odvedla“ soudruhům normovačům ? Kdo si ještě pamatuje, že teprve od Husákovy doby lze „vytvářet široký prostor“, a že ten prostor jeho znormalizovaná strana nabízela každému, kdo se k ní chtěl přidat, jako by prostor mohl někdo – kromě Boha-Stvořitele nebo velkého třesku na počátku existence Vesmíru – vytvořit a pak jej rozdávat, a jako by prostor byl pouze široký a ne také vysoký, dlouhý, hluboký ? Kdo si ještě pamatuje, že právě od doby Husákova vytváření prostoru už nestačí, aby na všechno bylo dost času, ale že teď už dokonce musí být dost časového prostoru ? Kdo si ještě vzpomene, že kdysi se množství a počty udávaly základními číslovkami (pět, dvacet, sto, tisíc), zatímco dnes - po příkladu zedníků a instalatérů - známe ode všeho už pouze pětadvacítky, stovky, tisícovky (pětadvacítku mrtvých, dvě a půl stovky raněných, patnáct tisícovek diváků)? A tak bychom mohli ve sledování původu různých jazykových „perel“ pokračovat dlouho.

 

Poslední desetiletí „obohatila“ jazyk například o některá zvláště „vydařená“ a oblíbená slovesa, skvoucí se slovotvornou vytříbeností i básnickou zvukomalebností:

odsouhlasit (používá se místo českého schválit)

navýšit (místo českého zvýšit)

dokladovat (místo českého doložit)

být známo (používá se místo českého vědět)

je nám známo (místo českého víme)

medializovat

zprůhlednit

zprůjezdnit

zprůchodnit

zprovoznit

zohlednit

zviditelnit

zapříčinit

upřednostnit

upozadit.

Dále nám ten normalizační a postnormalizační čas zařídil, že se některých sloves nesmyslně používá místo již dávno osvědčených jiných:

krátit (prémie, daně, tržby - přitom nikdo neřekne, jak jsou prémie, daně nebo tržby dlouhé, že je možné je krátit)

pokrýt (náklady, objednávky, potřeby, rozpočet - místo českého uhradit náklady, uspokojit objednávky, uspokojit potřeby, naplnit rozpočet)

mapovat (místo českého sledovat, pozorovat, zkoumat, zaznamenávat)

nastavit (pravidla, podmínky, zásady - místo českého stanovit  pravidla, podmínky, zásady)

dosáhnout (na dotace, na příspěvky, na medaili – místo českého dostat příspěvky, získat dotace, získat medaili)

ošetřit (místo českého vyřídit, zařídit, zajistit);

legislativně ošetřit (česky právně stanovit, legislativně určit, legislativně zajistit)

oslovit (oslovit nějaké lidi nebo instituce – místo českého vyzvat je, vybídnout je, nabídnout jim, navrhnout jim, požádat je, obrátit se na ně)

být osloven (nový výrobek nás oslovil, kniha nás oslovila, krásné počasí nás oslovilo – místo českého výrobek nás zaujal, kniha nás zaujala, počasí se nám zalíbilo)

podepsat se (povodně se podepsaly, vichřice se podepsala – místo českého povodně způsobily nebo povodně poškodily, vichřice způsobila nebo vichřice poškodila)

nacházet se (nacházíme se na začátku, dům se nachází v ochranném pásmu - místo českého jsme na začátku, dům je v ochranném pásmu, dům stojí v ochranném pásmu)

provádět (provádíme opravu, provádíme výměnu - místo českého opravujeme, vyměňujeme)

realizovat (realizujeme opravu, realizujeme výměnu – místo českého opravujeme, vyměňujeme)    

dojít (došlo k loupeži, dojde k opravě – místo českého stala se loupež nebo banka byla vyloupena, dům bude opraven nebo majitel dá dům opravit).

I mezi podstatnými jmény jsou novátorsky zavedené „skvosty“, používané místo osvědčených českých slov:

výstup, výstupy (to je štrougalovský lingvistický vynález, používaný místo českého slova výsledek, výsledky)

dopad (používá se místo českého vliv, důsledek, následek, účinek, působení – vida, z jak bohaté zásoby slov by bylo možné vybrat to významově nejpřesnější – a místo toho se to zabije tvrdým dopadem, který si soudruzi v sekretariátech vypůjčili z jiné významové souvislosti, když chtěli vyjádřit, jak ta jejich propagandistická akce dopadla, jaký tedy měla dopad)

rezervy (to je farizejské slovo, kterým soudruzi zastírali nepořádek, nedostatky, lajdáctví, chyby, závady)

nárůst (znetvořenina českého slova vzrůst)

navýšení (znetvořenina českého slova zvýšení)

vystoupení (používá se místo českého projev, proslov, promluva, referát)

nasazení (místo českého úsilí)

skluz (také farizejské slovo, používané místo českého zpoždění)

parketa (používá se ve smyslu českých pojmů určité místo, pevné místo, oblíbené místo, něčí silná stránka)

post (česky místo, funkce, funkční zařazení)

pozice (česky místo, funkce, funkční zařazení – ale  spíš to slovo připomíná varianty pozic při sexuálním styku)        

příhraničí (znetvořenina českého slova pohraničí – jako bychom říkali Přívltaví, Přílabí, Příšumaví a ne správně česky Povltaví, Polabí, Pošumaví)

horizont (časový horizont – česky doba, lhůta; v jakém časovém horizontu – česky kdy, dokdy)

šance (slovo známé z fortifikační architektury, používá se zbytečně a nepřesně místo českých slov příležitost nebo naděje)

imidž (místo českého obraz, podoba, tvářnost)

manažér (pochází od latinského manus – ruka, takže je to ten, kdo drží za ruku, kdosi jako ruský rukovoditěl, česky vedoucí; ale v tuzemsku se nesmyslně používá spíš ve významu ekonom, obchodník, byznysmen)

lídr (to je anglické slovo, v překladu do češtiny znamenající vůdce, a v anglickém originálu jej používají nejen ti, kterým snad české slovo vůdce i po šedesáti letech od skončení války  stále ještě nepříjemně připomíná führera, ale nesmyslně i ti, kteří  ještě dlouho po válce byli kdesi na houbách, takže slovo vůdce jim žádného führera připomínat nemůže; vůdce labouristů nebo vůdce konzervativců jim nevadí, ale vůdce zdejších sociálních demokratů, vůdce komunistů nebo vůdce lidovců vadí, u nás mohou být pouze lídři; ale toho anglického slova se používá - také nesmyslně – i v úplně jiných případech – lídr ligové tabulky, lídr trhu, lídr         bankovního sektoru, lídr reklamy, lídr kandidátky)

konsenzus (česky jednomyslnost, shoda mínění)

dealer (česky překupník).

Dál bychom mohli pokračovat perlivými přídavnými jmény (špičkový, masový, klíčový) nebo častými gramatickými „skvosty“ (nechejte to tak, na hradě Karlštejn, bez čtyřech tisícovek). Působivé jsou také „šperky“ významové (zničilo se to díky kalamitě, je to strašně krásné, čas vypršel, smlouva vypršela). V posledních letech nabyly na oblibě zvláště některé floskule (život je o radosti a o starostech, život je o dětech, život je o penězích, všechno je o něčem, hotová inflace 6. pádu; rozhodli tak jak rozhodli; napříč celým politickým spektrem). Častá jsou také leckterá slovní klišé (většina domů zeje prázdnotou – ale už se neřekne, čím zeje ta menšina domů; účelové jednání – používá se v hanlivém smyslu, ale hanlivý punc by mělo mít spíš jednání neúčelové, jednání bez účelu; čitelná politická strana – chudák, celá pomalovaná písmenky, aby byla dost čitelná; lupiči si odnesli úctyhodné dva milióny korun – jako by ukradené milióny mohly být úctyhodné). Už pouhý výčet aspoň těch nejoblíbenějších a nejrozšířenějších nesmyslů by zabral dost času, a proto se jich tu teď víc už nezaskví.

         Ale tím spíš se tu neodbytně vnucuje otázka, je-li čeština opravdu tak chudá, že je třeba „obohacovat“ ji takovými jazykovými „klenoty“. Mnohdy ani nezůstává u pouhého zaplevelování jazyka významovými nesmysly a slovními znetvořeninami. Spoustě lidí nevadí ani vzájemné zaměňování významově zcela odlišných pojmů  a  tím  zkreslování  skutečnosti. Jestliže někdo nerozlišuje mezi pilířem a sloupem, mezi skulpturou a plastikou, hodnotou a cenou, raritou a unikátem, popravou a vraždou, platem a mzdou, důvodem a příčinou, sociálním zařízením a hygienickým zařízením, emisemi a imisemi, demonstrací a manifestací, necelým miliónem a téměř miliónem, někým a kýmsi, pak už to dokonce nemusí být ani zkreslování skutečnosti jako důsledek  nedbalosti nebo neznalosti, ale můžeme mít co dělat se záměrným překrucováním skutečnosti, a tedy se lží. Jestliže někdo označí úmyslné zabití člověka teroristickým komandem bez řádného zákonného soudního procesu s možností obhajoby a všech legálních opravných prostředků za popravu a ne za vraždu a uříznutí hlavy postiženého člověka nožem za stětí, jak se to u nás stalo nedávno v televizi i v novinách vydávajících se za prestižní, můžeme to právem považovat za  lež. Jestliže někdo – a tím někým bývají i profesoři příslušné katedry Karlova vysokého učení - mluví nebo píše o gotické soše vyřezané ze dřeva nebo o barokní soše vytesané z kamene jako o plastice a ne o skulptuře, máme také co dělat se lží, neboť se tak nepravdivě vypovídá i o způsobu vzniku takového díla. Víme přece, že plastika je socha vzniklá přidáváním, nanášením měkké, tvárné hmoty, jak už to slovo samo říká, plastickým modelováním nebo litím materiálu, zatímco odnímáním hmoty, odtesáváním, odsekáváním, odřezáváním, odštípáváním, broušením, tedy ubíráním tvrdé hmoty z  pevného bloku vzniká skulptura. V tom nám naše odborné názvosloví poskytuje příležitost být ve vyjádření přesní a výstižní a přitom vypovědět tím jedním slovem o dané skutečnosti co nejvíc. Jestliže někdo nesmyslně tvrdí, že škodlivé zplodiny vypouštěné komínem jsou emise a ne imise, zároveň nám tím upírá právo použít správně pojmu emise pro vydávání bankovek, poštovních známek, dluhopisů, podílových   listů  a  jiných  cenin. A podobně je to i v jiných případech významově rozdílných pojmů. Zdá se ale, jako by v dnešním uspěchaném životě lidí stále víc popoháněných mobilními telefony a esemeskami zbavenými diakritiky a interpunkce byly podobné úvahy ztrátou času,  jako by nebylo proč všelijaké „vylepšovatele“ a „osvěžovatele“ té naší – podle nich chudé, zastaralé, těžkopádné a unavené - české řeči posílat do správných mezí, jako by nebylo proč v uživatelích takto „vylepšeného“ jazyka probouzet úctu k osvědčeným hodnotám a jako by byla hanba vyjadřovat se přirozeně, jazykem, jemuž nás naučila maminka, jazykem, jehož všestrannou použitelnost a krásu prověřili a osvědčili kromě jiných i takoví mistři slova, jako doktor filozofie Karel Čapek, praktický lékař Vladislav Vančura, filolog Pavel Eisner, gynekolog Josef Švejcar, novinář Pavel Tigrid  nebo  dětský  psycholog  Zdeněk  Matějček. Ale nepovažujme takové zdání za skutečnost a nenechme  si – ani příliš horlivými, leč tupými  přisluhovači bruselských úředníků – svoji krásnou mateřštinu kazit a zbavovat jejích znamenitých vyjadřovacích schopností.

            Předvedu vám tu teď onen avízovaný odstrašující příklad, jakési fiktivní shrnutí výsledků dosavadní diskuse o eventuelním zřízení památkového úřadu, podané zhuštěnou, ale v projevech mnoha lidí reálně rozšířenou směsicí výraziva a formulací z  totalitně normalizační a postnormalizační hatmatilky, pocházející zejména z bývalých i nynějších partajních sekretariátů, žurnalisticko-parlamentně-odborářského žargonu, projektantské hantýrky, zednicko-instalatérsko-hospodského argotu a archaického zdeúředního jazyka magistrátních a obecních vyhlášek a nařízení. Předvedu vám ten blábol nejen proto, abych onou esencí jazykových zhovadilostí dal vyniknout myšlenkové prázdnotě takového způsobu vyjadřování a jeho schopnosti bezduchými žvásty zakrývat to, co je opravdu důležité, a abych tím demonstroval, že se taková jalová tlučhubová slátanina svým nejapným obsahem a zpotvořeným jazykem vyrovná nabubřelým frázovitým tirádám komunistických mocipánů  z padesátých až osmdesátých let minulého století. Tímto myšlenkovým a jazykovým „veledílem“ vám chci především připomenout a zdůraznit, že samozřejmou složkou činnosti eventuelního budoucího památkového úřadu by měla být nejen kvalitní práce odborná, ale i brilantní práce jazykově stylistická, bez níž nelze výsledky oné odborné práce důvěryhodně prezentovat a dostatečně účinně uplatnit a prosadit. Pod hlavičkou památkového úřadu už by nebylo možné vymlouvat se na to, že naše psané výplody jsou pouhým podkladem pro rozhodnutí a vyjádření úředníků, a že tedy na jazykové kvalitě našich textů, na jejich významové přesnosti, výstižnosti, srozumitelnosti, čtivosti, gramatické a pravopisné správnosti a grafické úpravě vlastně tolik nezáleží. Razítko s českým lvem a titul památkového úřadu by byly natolik zavazujícími autoritami, že by nebylo radno nějakými jazykovými zpotvořeninami je znevažovat a znesvěcovat. Památkový úřad – a ostatně i dnešní Národní památkový ústav – jako jedna z  vrcholných kulturních institucí ve státě by se všemi svými veřejnými projevy měl prezentovat na nejvyšší kulturní, a tedy i jazykové úrovni. Ne každému je sice dáno, aby psal češtinou tak krásnou, jako to v našem oboru uměli Antonín Matějček, Václav Vilém Štech nebo Václav Mencl, ale přesto by se každý z nás měl přičinit aspoň o to, aby čeština v  péči památkářů nebyla Popelkou a aby po ukončení našeho působení v této branži neměla horší úroveň než když jsme do tohoto oboru přišli. Každý, kdo na hlavičkový papír památkového ústavu nebo eventuelního budoucího památkového úřadu napíše k předtištěnému slovu „vyřizuje“ své jméno a dokonce i akademický titul, by si měl být vědom toho, jakému závazku nejen vůči odborným soudům, ale i vůči českému jazyku se tím vystavuje, a jak se tím možná na mnoho desetiletí zapisuje do nemilosrdně přísné paměti oboru památkové péče.

           Nuže tedy – své následující „vystoupení“ jsem ve stylu samotného toho blábolu nazval

Památkový úřad – plusy a mínusy

Jak je vám všem známo, nastolení otázky transformace památkového ústavu v památkový úřad vyvolalo živý masový ohlas napříč celým širokým spektrem členů našeho sdružení. Signál k diskusi vyslal výbor svým zadáním celou tuto aktuální kauzu zmapovat a v dosažitelném časovém horizontu transparentně vyhodnotit a prezentovat, čímž došlo ke zprůhlednění a vyvážené artikulaci všech relevantních, dříve však neprůchodných argumentů. Nyní se již nacházíme blízko závěru diskuse, která probíhala v daném časovém prostoru a která dopadla tak jak dopadla, a nelze tedy nevidět, že dnes již její výstupy můžeme naprosto jednoznačně deklarovat jako základní pilíř a jako prioritní, ba klíčové momenty řešení problémů, které před námi stojí. Konsenzus, k němuž došlo na základě legitimní diskuse a zohlednění zahraničních zkušeností, které nás tak silně oslovily, umožňuje, abychom s plným využitím komunikační strategie všechny plusy a devizy společně odsouhlaseného řešení, a zejména jeho filozofii, medializovali, a tím je co nejvíce zviditelnili. Dle výsledků stávající diskuse drtivá většina našich členů požaduje konsekventní upřednostnění našich rozhodovacích pravomocí a je schopna dokladovat to snahou o maximalizaci nárůstu a intenzifikaci svého pracovního nasazení. Bude však třeba situaci soustavně monitorovat a celou věc legislativně ošetřit, nastavit pravidla a taktéž upozadit všechno, co by zapříčiňovalo skluzy v plnění úkolů. Bude to mít dopad na každého pracovníka, ať je z příhraničí nebo z centra, neboť k tomu, abychom mohli odvádět špičkovou práci, musíme odkrýt všechny rezervy a dávat široký prostor každé iniciativě a každé charismatické osobnosti, která svoji práci provádí smysluplně a která nebude dbát jenom o svůj imidž a o to, aby byla in. Umíme si představit, že mezilidské vztahy, které se podepisují na všem, co realizujeme, musí být postaveny nejen na sofistikovaných pracovních metodách, ale také na vědomí jinakosti každého člověka a na poznání, že bez lidského faktoru by signifikantním výsledkem naší práce byli jenom nechvalně známí kočkopsi. Je třeba konstatovat, že naše práce bude také o penězích, ale nejen    o tom, jak bojovat o navýšení platů asi patnácti stovek památkářů a jak bránit krácení nadtarifních složek jejich odměn, ale také o tom, jak při využití všech finančních toků dosáhnout na potřebné dotace a příspěvky, aby bylo možno zafinancovat všechny úkoly, ať uvažujeme s  obnovou střešních plášťů, s restaurováním erotických graffitti              v  sociálních zařízeních s  tenkými příčkami a sníženými podhledy anebo s  celkovými rekonstrukcemi objektů památek poškozených díky povodním, aby tedy bylo možno pokrýt všechny finanční požadavky a přitom provést zeštíhlení vynakládaných finančních prostředků. Každý procentní bod finančních úspor daňový poplatník ohodnotí víc než pozitivně. Scénář pro naši další práci tedy není nijak katastrofický; každý si ale musí najít svoji parketu, aby vše viděl prizmatem optimalizace veškeré své činnosti, a každý musí postupovat tak, aby případnou problematickou situaci, které jsou na vině objektivní potíže, ustál a měl pak vystaráno. Šance k  tomu bude zvláště tehdy, když k obsazování postů manažérů a lídra organizace nebude docházet účelově a když dojde k podpoře naší činnosti se strany nadřízeného orgánu. Otázka však nestojí tak, že by práci za nás měl provádět někdo jiný. Po zprovoznění památkového úřadu se práce bude odvádět sama a my budeme provádět jenom úřadování a razítkování, ale tak, aby nedošlo k zatěžování občanů nadbytečnou administrativou a naopak aby došlo k naplnění našich představ, že i v památkové péči pravda a láska zvítězí nad prací. Všichni pak budeme v pohodě a všechno bude super.

           Čas však vypršel, proto díky moc za pozornost a doufám, že nyní v rámci všeobecného konsenzu dojde k  odsouhlasení tohoto mého vystoupení vaším bouřlivým, neutuchajícím potleskem.

                                                                                                          Miroslav Brožovský

Květen 2004.