B U L L E T I N   S P P P P

 

6/03

 

 

Neprodejný informační časopis Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče

vydávaný neperiodicky pro vnitřní potřebu členů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Adresa redakce

Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče

Valdštejnské náměstí 3

118 01  Praha 1

Tel. 257010103

 


Úvodní slovo

 

Vážení kolegové,

 

po delší odmlce vychází opět Bulletin, shrnující dění v roce 2003. V první části je proto informace o valné hromadě ve Zvíkovském podhradí, odborný příspěvek, který tam byl přednesen (další jsme neobdrželi v písemné formě), a text směřující k otevřenému dopisu, ke kterému se však nevyjádřil se dvěma výjimkami v dohodnutém termínu nikdo, proto nebyl realizován. Protože tam však jsou soustředěny myšlenky hodné uchování pro využití jindy, otiskujeme ho zde, bez uvedení zamýšlených adresátů..

Druhá část kolem valné hromady v Opočně, se zabývá tématem památkový úřad ano či ne. Příspěvky uveřejňujeme jak byly a pokud byly dodány autory. Pro připomenutí uveřejňujeme i tabulku, kterou jsme si slíbili vyplnit, zatím se to nepodařilo.

Uveřejňujeme také Krakovskou chartu, přeloženou naším kolegou.

Slovenský Pamiatkový zákon s komentářem je natolik obsáhlý, že vychází formou přílohy pro ty členy, kteří nepracují v NPÚ, všechna ú. o. p. obdržela disketu s jeho zněním, zaměstnanci NPÚ ať se tedy laskavě obrátí na své styčné důstojníky.

 

Vaše redakce (výkonný výbor SPPPP).

05/2004

 

Obsah

 

Závěry valné hromady SPPPP konané ve dnech 15.5. – 17.5.2003 na Zvíkovském podhradí        

                 

2

Otevřený dopis SPPPP – návrh, nerealizováno         

 

3

Záznam z porady výkonného výboru SPPPP se zástupci kastelánů                                                                 

 

6

Záznam z jednání s místopředsedkyní Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR                                                

 

8

Emauzský klášter v Praze na Slovanech (Helena Čižinská)

                                                                            

10

Záznam z průběhu valné hromady SPPPP, konané ve dnech 13.11.- 15.11.2003 v Opočně                          

 

14

Závěry Valné hromady SPPPP konané ve dnech 13. – 15. 11. 2003 v Opočně                                              

 

17

Anketa                                                                                                                                                               

 

18

Údaje pro analýzu dopadů transformace veřejné správy ve svěřeném území (podkladová tabulka)         

 

 

Nebojte se památkového úřadu (Igor Krčmář)

 

 

Památkový úřad – ano či ne (Dagmar Sedláková)

 

 

Úřad versus ústav (David Otáhal)

 

 

Dana Novotná

 

 

Dopis ?

 

 

Krakovská charta 2000 (Igor Krčmář)

 

 

 

 

 

 


Závěry valné hromady SPPPP

konané ve dnech 15.5. – 17.5.2003 na Zvíkovském podhradí

 

Valná hromada sdružení profesionálních pracovníků památkové péče

1)      bere na vědomí zprávu o činnosti výkonného výboru od minulé valné hromady;

2)      bere na vědomí zprávu o stavu členské základny;

3)      schvaluje přijetí nových řádných členů, kterými se stali

Ing. arch. Blanka Tomková

Ing. arch. Jan Straňák

Ing. arch. Zdeněk Chalupa

Ing. Zora Rysová

Ing. arch. Blanka Medová

Ing. arch. Emilie Doležalová

Ing. Zdeňka Mladá

Mgr. Hana Jakůbková

Mgr. Markéta Jančarová

Zuzana Pykalová

Michaela Nováčková

Mgr. Tomáš Wizovský;

4)      schvaluje možnost přijímat za členy profesionální pracovníky památkové péče, zaměstnané u soukromých subjektů, pokud splňují podmínky dané stanovami;

5)      souhlasí se stanoviskem, zpracovaným komisí občanských sdružení k vládnímu návrhu památkového zákona (Parlamentní výtisk č. 1224 z roku 2002);

6)      pověřuje výkonný výbor, aby zaslal všem členům „Teze“ k doplnění a rozpracování. Výkonný výbor zašle teze do 23.5.2003, termín pro doplnění, rozpracování a zpětné zaslání stanoví valná hromada do 6.6.2003. Valná hromada pověřuje výkonný výbor zpracováním konečného znění tezí a jejich zveřejněním a distribucí určeným adresátům;

7)      pověřuje výkonný výbor stálým sledováním legislativních procesů, týkajících se oboru památkové péče;

8)      pověřuje výkonný výbor, aby se spojil se zástupci aktivit kastelánů pro koordinovaný společný postup ke zlepšení podmínek pro další existenci oboru;

9)      pověřuje výkonný výbor, aby informoval kastelány o existenci sdružení profesionálních pracovníků památkové péče a možnosti vstoupit do jeho řad;

10)  schvaluje vyhlášení stávkové pohotovosti a pověřuje výkonný výbor, aby podle vývoje v přípravě reformy veřejných financí a souvisejících předpisů projednal situaci s vedením Národního památkového ústavu a dále koordinoval postup s odborovým svazem pracovníků v kultuře včetně vyhlášení stávky;

11)  pověřuje výkonný výbor, aby s vysvětlením důvodů doporučil všem zaměstnancům NPÚ podpořit aktivně protestní akce proti negativním důsledkům reformy veřejných financí pro obor památkové péče;

12)  vyhlašuje pro příští zasedání valné hromady téma „Památkový úřad“ a vyzývá všechny členy, aby si připravili na toto téma příspěvky s věcnou argumentací;

13)  pověřuje výkonný výbor, aby znovu pozval slovenské kolegy a to jak z Pamiatkového úradu, tak z Ministerstva kultury SR a Památkovej inspekcie;

14)  děkuje pracovníkům územního odborného pracoviště za zajištění valné hromady včetně exkurzí;

15)  svolává podzimní hromadu, jejíž místo konání bude upřesněno (pravděpodobně ve středních nebo ve východních Čechách).

Závěry byly schváleny jednomyslně přítomnými členy. Zapsala D. Sedláková

Otevřený dopis SPPPP – návrh, nerealizováno

 

Úvod

Kulturní dědictví České republiky je jejím faktickým bohatstvím, jehož kvality jsou oceňovány odborníky i návštěvníky z domova i z ciziny. Česká republika nemá moře ani velehory, a právě kulturní dědictví má schopnost oslovit každý rok miliony lidí, kteří prostřednictvím památek poznávají svou vlast anebo přijíždějí z daleké ciziny, aby toto bohatství blíže poznali. O tomto bohatství svědčí i vysoký, v kontextu porovnatelných zemí nadprůměrný, počet památek zapsaných v Seznamu světového kulturního a přírodního bohatství.

Naše památková péče je jednou z oblastí veřejného života, která si ani po roce 1989 nedovedla najít své místo ve společnosti, které by odpovídalo jejímu poslání a především hodnotám, o něž má pečovat. Památkáři nadále zůstávají někde v pozadí, na okraji dění, a do povědomí veřejnosti se dostávají spíše sporadicky a častěji v negativním kontextu. Ochrana kulturního dědictví se nestala „věcí veřejnou“, stále je často chápána jako víceméně soukromá aktivita úzké skupinky jedinců, kteří brání pokroku a odtrženi od reality hájí již dávno překonané, navíc neodůvodněné konzervativní pozice a brání pokroku. Příčin je jistě řada, jednou z nich je však jistě nedostatečná schopnost oboru komunikovat a srozumitelně formulovat o co mu jde. Obor též nedostatečně upozornil na ohrožení památkového fondu, na skutečnost, že i v případě prominentních památek dochází stále k závažnému ohrožení v důsledku obecného nedocenění jejich smyslu pro „paměť národa“ i nespornou ekonomickou hodnotu, která by mohla vést k výraznějšímu pozitivnímu ekonomickému dopadu na naše hospodářství. Je to tedy chyba, která musí vést k zamyšlení a hledání nápravy uvnitř oboru, zároveň však vnějšími vlivy došlo k vývoji, který památkářům nenechal mnoho prostoru a šancí k patřičné a tolik potřebné ofenzívě v prospěch památkových hodnot vtělených do kulturní krajiny, historických měst i jednotlivých objektů, jejichž cenu si společnost často uvědomí až po jejich zániku.

Ekonomický význam tohoto bohatství je dnes již nesporný, přínos cestovního ruchu do státního rozpočtu je nezpochybnitelný a významný, přímý ekonomický význam památkového fondu pro hospodářství země zůstává přesně nepojmenován a jako argument téměř zcela pomíjen.

Aby se cena kulturního bohatství dále významně nezmenšovala, je nutné o jeho stav a zachování pečovat, stále ho poznávat a chránit. Tento veřejný zájem má hájit a uplatňovat stát všemi svými resorty, co se týká památkového fondu zvláště pak prostřednictvím oboru památkové péče, jeho výkonné a zejména odborné složky, ale také veřejnost, a to prostřednictvím volených orgánů, parlamentu, v obcích a v krajích či v občanských sdruženích apod. Konkrétní profesionální odborný výkon k účinné ochraně památkového fondu má po poslední reformě, která nastala na samém počátku roku 2003 Národní památkový ústav, pod jehož hlavičkou se nyní skrývá veškerý odborný výkon státní památkové péče včetně správy většiny zpřístupněných kulturních památek ve vlastnictví státu. Podmínky k naplňování svého poslání však zůstávají i v rámci této „inovované“ instituce tristní a jsou zatíženy řadou systémových nedostatků.

 

 

Současný stav oboru

Obor památkové péče se dnes opět ocitl na pokraji svých existenčních možností. Rozdíl mezi nárůstem práce a zvyšováním pracovní kapacity se neustále zvyšuje (důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona z roku 2001 konstatuje minimální potřebu nárůstu o 113 odborných pracovníků, a to některé agendy, jako např. dnes již nezbytné ICT, nebere v úvahu). Přitom finanční ocenění dnes již hluboko pod celostátním průměrem neumožňuje, zejména u mladých pracovníků, počítat s přílivem zaměstnanců i kdyby „tabulková“ místa v oboru byla. Právě pro specializované agendy není vůbec možné získat kvalifikované síly, protože v nich je celostátní průměr dokonce dvojnásobný. A tak obor zápasí s nedostatkem odborných pracovníků obecně, ale zejména s nedostatkem kvalifikovaných a zkušených pracovníků. Pro kvalitní výkon památkáře je přitom nezbyté nejen vysokoškolské vzdělání v jednom směru, ale přinejmenším přehled o ostatních oborech a také zažitá dlouhodobá zkušenost. Motivace pro další vzdělávání z hlediska profesní prestiže sice je, ale výsledky nemohou být nijak oceněny finančně ani kariérově. Obor se proto musí spokojit s pracovními silami ochotnými pracovat i za špatných podmínek a nemůže dost dobře vybírat podle kvality. Obětavost dobrých odborníků, kteří z lásky k předmětu činnosti jsou ochotni snášet dlouhodobě špatné pracovní podmínky má své meze v nutnosti zajistit zejména mladé rodiny, fluktuace se zvyšuje. Zaškolováním stále nových pracovníků se odčerpává odborná kapacita oboru, nezaškolení pracovníci oboru spíše škodí než prospívají, věcnými chybami a také nekvalifikovaným jednáním s veřejností. Množství konkrétní práce neumožňuje ani kvalifikovaným a zkušeným pracovníkům, natož těm nezkušeným, vykonávat ji dostatečně soustředěně a v potřebné časové náročnosti. Není reálné věnovat jednotlivým případům dostatek pozornosti, sledovat jejich průběh, vyhodnotit jejich výsledek, není proto ani publikační činnost, která by obor představila ze zajímavé stránky, odborné posuzování se nutně děje povrchně, bez možnosti posoudit všechny okolnosti (mnohdy proto i nesprávně). Nedostatek financí pro fungování oboru a též odborné památkové instituce je objektivní, nadále však zůstávají v platnosti některé anomálie, které vedou k ekonomicky neobhajitelným jevům a přibývají další. Od začátku roku 2003 se kupř. působnost územního odborného pracoviště NPÚ v Brně posunula až na 80 km od Prahy (!), což neúměrně zvyšuje časovou i finanční náročnost odborné práce v terénu – dojezdové vzdálenosti se neúměrně zvýšily a pracovníci památkové péče tráví ve veřejných dopravních prostředcích či za volanty služebních vozů denně i 6 a více hodin, aby potom ve „zbývající“ pracovní době prováděli to, k čemu jsou určeni. A navzdory skutečnosti, že již existuje pouze jedna celostátní odborná instituce, pracovníci ústředního pracoviště dojíždějí z Prahy křížem - krážem přes celou republiku na objekty kategorie národních kulturních památek, aby dle platného statutu NPÚ zde v minimálním čase a často bez konkrétní lokální zkušenosti rozhodovali v zásadních památkových věcech. Řada změn majících přímý dopad na památkovou péči se odehrála v rámci nového územně správního členění též v oblastí tzv. výkonné složky státní památkové péče. Okresní úřady, kde se do reformy faktický výkon památkové péče odehrával, byly zrušeny a výkon byl přesunut na tzv. pověřené obce s rozšířenou působností, čímž se počet pracovníků výrazně zvýšil. Je pochopitelné a z logiky změny plynoucí, že v oboru začali pracovat i lidé bez odborných zkušeností, což nelze – a to ještě v optimálním případě – nahradit ani osobním nasazením. To však zároveň nelze předpokládat bez motivace dané platovými i obecně pracovními podmínkami, jejichž alarmující úroveň již byla zmíněna. Na rozdíl od pracovníků okresních úřadů, kteří měli vůči lokálním zájmům starostů či zastupitelstev obcí určitou autonomii, nyní jsou často pod přímým tlakem svých „zaměstnavatelů“, kteří nejednou pokládají za dané, že budou plnit jejich zadání. A zcela zásadní a pro památkovou péči devastující změna nastala i v oblasti financování. Zatímco okresy prostřednictvím svých památkových odborů mohly přímo dotovat majitele kulturních památek, pokud seznaly, že zamýšlené aktivity jsou v prospěch památek, nyní se tyto finance „ztratily“ v rozpočtu MK. Jejich faktická dosažitelnost a především disponibilita v reálném čase se nepoměrně snížila ba zcela ztratila, navíc však „výkonní“ pracovníci první linie ztratili jediný praktický motivační nástroj, pro nějž neexistuje alternativa.

I toto jsou faktory, které způsobily, že se obraz oboru pro okolí stále zhoršuje, z hlediska vlastníků památek a dalších pozorovatelů narůstá oprávněná kritika, aniž by obor byl schopen na ni účinně pozitivně reagovat. Není sil a času na hledání východisek ze složitých případů, nutně je volena cesta rychlých striktních zákazů nebo naopak unáhlených ústupů z oprávněných požadavků na ochranu. Není kapacita na zpracování koncepčních materiálů a tak se většinou rozhoduje ad hoc. Dalo by se pokračovat mnoha příklady, podstatné však je, že právě pro špatný obraz ve veřejnosti, špatné vnitřní podmínky a obecné nedoceňování této práce (perspektiva zlepšení není, spíše naopak) se situace zhoršuje odchodem dalších odborníků do jiných příležitostí. Tím vzniká začarovaný kruh, který vážně ohrožuje pozici památkové péče ve společnosti i památkové bohatství samotné.

 

 

Výhled do budoucnosti

Obor památkové péče v sobě přitom nese možnosti vysoké kultury, poznávání vlastní bohaté umělecké, řemeslné, technické vyspělosti, pestrosti a bohatosti historie, hlubokosti náboženství, rozmanitosti architektury a umění, plnosti života. To všechno může obor památkové péče zprostředkovat veřejnosti prezentací vybraných památek, publikační a osvětovou činností, vzdělávacími programy a v první řadě skutečně odbornou pomocí vlastníkům památek při jejich užívání, obnově a zhodnocování, aby se sami nepřipravovali o hodnoty v památkách obsažené. Zásadní význam oboru památkové péče a jeho nedostatečně využité možnosti účinně podporovat rozvoj cestovního ruchu jako jeden z pilířů národního hospodářství již byly zmíněny.

 

Základní podmínkou pro zlepšení stavu oboru a takto i úrovně památkové péče o kulturní dědictví je vytvoření podmínek a prostoru k oslovení široké veřejnosti a ozřejmění významu památek pro společnost a roli oboru při jejich spravování. Především je nutné učinit důrazné kroky k prolomení relativní izolace oboru a takto vytvořit podmínky pro zvýšení obecné senzitivity k hodnotám kulturního dědictví i prostřednictvím zvýšené účasti veřejnosti na procesech probíhajících v oblasti památek. Nezbytné je zajištění podmínek pro vytvoření „zpětné vazby“ i v oblasti péče o památky, která se může stát na jedné straně určitým korektivem odborných aktivit, na druhé straně vytvořit předpoklady pro zvýšení důrazu argumentů v prospěch vytvoření podmínek (personálních, organizačních, rozpočtových atd.) péče o kulturního dědictví. Předpokládá to změny v legislativním rámci (např. účast občanů a sdružení ve správním řízení v památkových záležitostech, analogicky s oblastí ochrany životního prostředí), zlepšení komunikace oboru s veřejností a zajištění podmínek pro stabilizaci odborných kapacit.

 

 

Koncept
Záznam z porady výkonného výboru SPPPP se zástupci kastelánů,

která se konala dne 28.5.2003  v salonku NPÚ, ú. p.,

 na základě usnesení valné hromady ze den 16.5.2003

 

Přítomni: viz prezenční listina, uložená v archivu SPPPP (kopii obdrželi všichni přítomní)

 

            Schůzka byla svolána výkonným výborem na základě usnesení valné hromady Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče, která se konala na Zvíkovském Podhradí ve dnech 15.5. – 17.5.2003. Podnětem byla informace o iniciativě zástupců správ objektů, snažící se upozornit na problémy, které se v současné době v oboru památkové péče obecně a ve správě objektů konkrétně stávají více než naléhavými.

            Výkonný výbor informoval přítomné správce objektů o vlastním záměru vyjádřit v tezích současnou situaci oboru a nabídl jim jejich připomínkování a doplnění.

            Ve vzájemném informování o svých názorech a postojích k současnému stavu oboru se zúčastnění shodli, že zachování státní památkové péče a státní správy památkových objektů pokládáme za jedinou správnou možnost účinné ochrany a zachování tohoto národního bohatství, a proto:

-         vítáme v současné situaci vznik a existenci Národního památkového ústavu jako nejvhodnějšího řešení v této době, i když jsme si vědomi mnohých nedostatků v jeho vnitřní struktuře a fungování;

-         vítáme existenci NPÚ jako možnosti pro sjednocení odborného postupu a názoru;

-         vítáme prohlášení dalších NKP, které zdůrazňuje význam objektů spravovaných NPÚ;

-         v řešení současných i dlouhodobých problémů oboru chceme nadále postupovat ve vzájemné informovanosti, koordinaci a ve shodě o cíli našich snah.

 

Nejpalčivější problémy byly shrnuty do tří základních okruhů:

 

A)    Katastrofální a v rámci NPÚ neřešitelný nedostatek finančních prostředků zejména na platy průvodců a na vlastní provoz v letošním roce (nelze zajistit tyto činnosti na celou sezónu), kdy dosavadní upozorňování na tuto situaci zůstává bez odpovědi. Trvalý nedostatek finančních prostředků na provoz objektů, nevhodné a z hlediska ochrany památkových hodnot objektů škodlivé plánování výnosů, jejichž naplňování paradoxně nutí ke zneužívání jejich památkové hodnoty.

B)     Současná hraniční a mnohde již neúnosná situace ve mzdách pracovníků v oboru památkové péče hrozí významným zhoršením při realizaci nového zákona o platu, kdy ve skutečnosti při přeřazení do nových 16 tříd dojde u většiny zaměstnanců ke snížení reálné mzdy, pokud bude do této reformy vloženo méně prostředků, než kolik byl původní předpoklad. Takový vývoj již nelze ani při obvyklé obětavosti pracovníků NPÚ akceptovat a bude nutné proto podpořit protestní akce, až po hraniční vyhlášení stávky Odborovým svazem pracovníků kultury a ochrany přírody.

C)    Stav oboru a jeho perspektivy je potřeba věcně pojmenovat a problémy zveřejnit, aby si společnost uvědomila význam ochrany a péče o kulturní bohatství, jeho vazby na rozvoj cestovního ruchu a dalších odvětví, jeho důležitost ve tvorbě hrubého domácího produktu a byla informována o skutečné situaci.

 

Přítomní byli informováni o poslední verzi návrhu 16 třídní stupnice platových tarifů, která by měla být platná od 1.1.2004, a o dalším postupu připravovaném odborovým svazem a ČMKOS. Přítomní po diskusi o konkrétních návrzích se dohodli o společném postupu a výměně informací při posuzování vývoje a přijímání dalších kroků.

 

Přítomní se také dohodli o užší spolupráci, výměně informací a případném společném postupu při analyzování stavu oboru, při jednání s vedením NPÚ, se zřizovatelem a s vnějším prostředím a zveřejnění výstupů.

 

V rámci této dohody předal výkonný výbor zástupcům kastelánů koncept „tezí“. Termín pro doplnění tezí daný valnou hromadou je 6.6.2003.

Zástupci kastelánů nabídli možnost pro jednoho člena výkonného výboru zúčastnit se nejbližší schůzky sjednané kastelány na 3.6.2003.

 

Závěrem přítomní konstatovali, že jako největší problém pociťují nedostatečnou iniciativu ministerstva kultury při hájení a prosazování zájmů oboru a při řešení neúnosné platové situace a kapacitních možností pracovníků NPÚ.

 

Zapsala D. Sedláková

      28.5.2003


Záznam z jednání s místopředsedkyní Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR,

Miroslavou Němcovou se zástupci pracovníků státní památkové péče v budově parlamentu.

 

Přítomní: Miroslava Němcová, místopředsedkyně PS ČR

                 PhDr. František Novotný, poradce

                 Ing. Jana Čížková NPÚ, ú.o.p. Plzeň

                 Ing. Marie Krejčová, zámek Konopiště 

                 Mgr. Jiří Skalický, klášter Plasy

                 Ing. Petr Mejstřík, hrad Velhartice

                 Miloš Jiroušek, hrad Kunětická hora

                 Marek Hanzlík, hrad Lipnice

                 Ing.arch. Dagmar Sedláková, SPPPP (NPÚ, ú.p.)

 

Místopředsedkyně M. Němcová omluvila poslance paní Dostálovou a pana Plevu, kteří se měli podle dohody schůzky také zúčastnit, představila svého poradce dr. Novotného, který se vzhledem k jejím povinnostem, umožňujícím jí jen hodinu setkání, ujme další části a zaznamená podněty pro další jednání.

Zástupci pracovníků státní památkové péče přednesli důvod své návštěvy, kterým je nadále již neudržitelná finanční situace oboru, která ztěžuje až na hranici možného plnit povinnosti, které státní památková péče má, a to ve správě svěřených národních kulturních památek i v odborné činnosti. Zejména bylo poukázáno na aktuální problém nedostatku financí pro zajištění fungování památkových objektů pro celou letošní sezonu. Byly zmíněny úzké vazby památek na cestovní ruch, kdy většina turistů navštěvuje památky. Podíl cestovního ruchu na tvorbě HDP se pohybuje mezi 4 –5 procenty. Stát však neinvestuje do památek z tohoto zisku na evropské poměry adekvátní procenta. Okrajově, ale naléhavě zaznělo, že připravovaná reforma veřejných financí celou věc ještě zhorší.

Vzhledem k tomu, že paní místopředsedkyně obdržela předem jako podklad materiál obsahující jednotlivé problémové okruhy, prvním diskutovaným bodem byl památkový zákon, kde se po výměně informací konstatovalo, že se v současné době nepřipravuje (není na něm pracováno) a přesto, že lze dotazem zjistit záměry ministerstva nejde v tuto chvíli o akutní problém v porovnání s ostatními  okruhy.

Druhým námětem byla otázka vzniku a fungování NPÚ a možné budoucí koncepční úvahy o organizaci památkové péče a správě státních památkových objektů. Přítomní zástupci státní památkové péče shodně sdělili, že vznik NPÚ vítají a pokládají za správný krok, který v sobě  potenciálně obsahuje možnosti kvalitativního zlepšení, které by neměly být promarněny. Za nevyužitou pokládají šanci při vzniku NPÚ vytvořit příznivější podmínky nárůstem potřebných pracovních kapacit a posílením celkového rozpočtu. Bohužel nepřipravenost vzniku NPÚ má za následek problémy, jejichž řešení vyžaduje čas, který se všemu mohl věnovat předem (ekonomický software, kompetence, ..). I když systémově lze uvažovat o budoucím oddělení správy památkových objektů a odborné činnosti podle zákona (až případně po vznik památkového úřadu), v současné době to není aktuální problém, každopádně jde o otázku dlouhodobou vyžadující podrobné zvážení všech stránek a dopadů z hlediska odborného, ekonomického i společenského.

Před odchodem paní místopředsedkyně byly podány informace o reakci úředníků MK a též o kritice ministerstva ze strany úředníku MMR o nemožnosti navázat užší spolupráci s resortem kultury v oblasti cestovního ruchu. MK též nevystupuje jako partner – oponent ministerstvu financí při hájení zájmů kulturního dědictví.

Podstatnými aktuálními problémy, ke kterým by zřejmě mohla směřovat i ústní interpelace v blízké době, je pro letošní rok nedostatečné množství finančních prostředků na zajištění provozu památkových objektů, zejména pak průvodců pro období celé sezony, které v některých konkrétních případech může mít za následek i uzavření objektu. Stejně bolestivé je dlouhodobé podhodnocení kvalifikovaných pracovníků státní památkové péče, které je hluboko pod celostátním průměrem. Vše vede k odchodům zaměstnanců a následnému snižovaní odborné úrovně pracovníků a s tím souvisejícím zvyšování nákladů na doplnění odborných znalostí nových zaměstnanců. K těmto problémům budou paní místopředsedkyni zaslány e-mailem v krátké době konkrétní podklady. Paní místopředsedkyně žádala konkrétní návrhy i k předcházejícím diskutovaným otázkám, ty však není možné v tak krátké době, bez podrobných úvah a bez shody celého oboru prezentovat. Podniknuté kroky budou doplněny a aktualizovány na následující schůzce, jejíž datum bude upřesněn. Dle pana poradce Novotného je možné diskutovat v časové rovině tří týdnů.

 

Závěrem dr. Novotný vyjádřil podporu snahám o zveřejnění problému oboru a přislíbil využít podkladů, které budou zaslány pro přípravu ústní interpelace.

 

Zapsali: Ing. arch. Sedláková, Mgr. Skalický

Praha, 3.6.2003


Emauzský klášter v Praze na Slovanech

 

Dámy a pánové,

            všichni jste se pravděpodobně dozvěděli z medií, že podle tradice, opět na velikonoční pondělí dne 21. dubna 2003, byl v Praze po šedesáti letech vysvěcen kostel P. Marie, sv. Jeronýma, sv. Cyrila a Metoděje, sv. Vojtěcha a sv. Prokopa v Emauzském klášteře. Hned nato, ve dnech 22. a 23. dubna 2003 proběhla v refektáři Emauzského kláštera konference, pořádaná Ústavem dějin umění ČAV, kde zazněly příspěvky, týkající se z nejrůznějších aspektů historie a umění v tomto objektu od založení po současnost. Mýěnným malbám interiéry kláštera v jednolitý estetický účin, jehož působivost musel přiznat i vědec, k beuronskému umění tak odmítavý, jako byl Vojtěch Birnbaum.“

Protože Lenz, už jako fr. Desiderius (od roku 1892 z rozhodnutí arciopata Placida Woltera nazývaný Pater, ačkoliv měl pouze podjáhenské svěcení), byl téměř dva roky zaneprázdněn v Maredsous, ujal se v letech 1881 - 1882 vedení výmalby Císařské kaple a opatského kostela P. Gabriel Wüger. Návrhy však vypracovávali oba. Na rozdíl od výzdoby kaple sv. Maura však řádoví umělci změnili technologii svých prací. Do kvalitní vápenokřídové omítky ryli podkresbu a podle potřeby malovali do mokré omítky nebo technikou fresko - secco i secco klihovými temperami. Na určená místa bylo nanášeno zlato. Vzhledem k tragickým událostem v Emauzích 14. února 1945, kdy klášter po náletu šest dní hořel, došlo detonacemi a žárem k hlubokým puklinám ve zdivu a ke zvíření enormního množství prachu. Barevnost potemněla, zlato zaniklo.

 Císařská kaple, orientovaná na jih příčně ke kostelu, podélná, o třech polích křížové klenby, sloužila mnichům k modlení matutina a laud. Bylo jí ponecháno její zasvěcení pěti morovým patronům - sv. Bennovi, Šebestiánovi, Fabiánovi, Rochu a Rozálii, jak stojí napsáno ve štukovém rámu nad vstupním portálem do kaple z roku 1636. Těmto světcům je také věnováno prostřední ze tří polí nástěnných maleb pod lomenými oblouky. Jsou seřazeni přesně podle výčtu vedle sebe před jakousi zdí, která probíhá všemi třemi výjevy. Jsou zobrazeni frontálně nebo s minimálními odchylkami,  jejich oděvy, mezi nimiž jsou liturgická roucha, šat římského vojáka, poutníka a šlechtičny, jsou pestrobarevné. Dva postranní výjevy se vztahují k liturgickému zpěvu - gregoriánskému chorálu, o jehož znovuvzkříšení a rozšíření po celé Evropě se vedle solesmeského centra ve Francii zasloužila právě beuronská kongregace. Z levého seskupení se zachovala jen horní třetina pole, protože zde byla odkryta lichá arkáda  s fragmenty středověkých maleb. Při restaurování Patronů církevní hudby v roce 1993 bylo poněkud nešťastně rozhodnuto doplnit poloviční postavy liturgického reformátora sv. Řehoře Velikého, který dal chorálu své jméno, uprostřed trůnícího krále Davida a hlavy dvou andělů. Sv. Cecílie se zachovala nejlépe. Scéna vpravo znázorňuje Církevní zpěv, kdy před ciboriovým oltářem, který byl v objektech beuronské kongregace velmi oblíbený, zpívají andělé společně s benediktinskými mnichy. Protější výjev je, podle dosavadních znalostí beuronské ikonografie, zcela ojedinělý, vyzdvihující sílu modlitby. Zachycuje Mojžíše ve větším měřítku oproti ostatním postavám, v pokleku na skalisku v orantské póze při bitvě Izraelitů s Amalekitskými, jehož paže podpírají Áron a Chúr. Jestliže totiž Mojžíš držel ruce vztažené, Izraelité vyhrávali, když mu únavou ruce klesaly, vítězili Amalekitští (Ex 17, 8-16). Kompozice hlavního výjevu na čelní stěně kaple se v různých obměnách vyskytuje v mnoha beuronských domech. Základem je Kalvárie, jak jsme ji poznali v kapli sv. Maura, k níž jsou přidány další postavy světců a případně apokalyptická zvířata. Podobné výjevy jsou namalovány v refektáři v Beuronu, kde je kompozice téměř shodná s emauzskou, nebo v bývalé kapli kleriků v Beuronu, kde je dnes umístěn klášterní archiv. V Císařské kapli doplňují Kalvárii klečící sourozenci sv. Benedikt a sv. Scholastika a stojící sv. Jan Křtitel a sv. Martin, patron beuronské kongregace. Nepříliš běžným doplňkem jsou náznaky vegetace.  Ještě je nutno se zastavit u kvadrilobu s Bohorodičkou s Ježíškem na vnitřní stěně nad vstupem do kaple. Lze v ní rozeznat ikonu ze St. Ambrogio v Římě, kterou údajně už uctíval sv. Benedikt. P. Gabriel Wüger ji v roce 1870 namaloval mezi dvěma pokornými anděly na domácí oltář v ambitu beuronského kláštera. Jako Panna Maria Benediktinská má svůj oltář např. v Břevnovském klášteře.

Zatímco si Císařská kaple ponechala ve své podstatě beuronský vzhled, nedá se to už říci o klášterním kostele. Dnešní síňové trojlodí je zalité světlem, nemá už tajemnou atmosféru, vyvolanou figurální výzdobou, doplněnou ještě všudypřítomnou ornamentikou, pokrývající v prostoru,  potemnělém barevnými vitrajemi,  stěny od dlažby po klenbu včetně pilířů. Mihotavé světlo lamp a svící se už nezrcadlí v hojně zlacených akcentech maleb. Chybí hlavní ciboriový oltář s mozaikou Krista s poutníky do Emauz, všechny boční oltáře, dva v postranních presbytářích (do severního presbytáře se vrátila socha Panny Marie Montserratské) a šest v bočních lodích, které byly neobvykle obráceny také k východu. Z presbytáře zmizely stally i s opatským trůnem, z lodí sochy, lavice, klekátka, lustry a všechno další zařízení. Varhany nezničil nálet, ale neodborné zacházení při rozebírání a transportu do kaple sv. Kosmy a Damiána, kde byly nakonec jejich součásti rozkradeny.

           Z jižní stěny kostela byly po válce otlučeny všechny zbytky maleb. Slavný Mariánský cyklus o šestnácti polích, dokončený v roce 1887, částečně žije v několika evropských kostelích, kde byly také použity některé Wügerovy kartony. V Praze se zachovalo pět výjevů v kostele sv. Rodiny v Řepích, i když v lidovějším podání emauzského bratra Antonína Vrbíka a jeho tří pomocníků v letech 1933 - 1934. Nad tímto cyklem v Emauzích probíhala řada hlav starozákonních postav, začínajících od Abrahama a Mojžíše. V roce 1891 přibylo pod ním a kolem celého kostela pod okny  kromě presbytářů ještě jedenadvacet scén ze Života svatého Otce Benedikta podle Druhé knihy dialogů sv. papeže Řehoře Velikého. Na protější, severní stěně se zachovaly většinou jen siluety dvou řad postav nad sebou v úzkých polích mezi okny a příporami. Zcela nahoře byly hlavy světic, z nichž se zachovalo sedm z jedenácti jmen: sv. Ludmila, Apolena, Lucie, Agáta, Anežka, Magdalena a Kateřina. Čtyři zatím neznáme. V horní řadě celých postav jsou kromě rodičů Panny Marie, Jáchyma a Anny, starozákonní ženy, které se staly předobrazem P. Marie: Mirjam, Rút, Debóra, Ester a Judit.   Bohužel se však zachované fragmenty svými atributy neshodují s popisem P. Leandera Helmlinga v jeho publikaci Emaus (Prag 1903). Podobný motiv, šest žen, byl namalován kolem roku 1900 v Gnadenkapelle v Beuronu. Kromě Mirjam, Ester a Judit, je tam ještě Sulamit, Eva a Jáel. V dolní emauzské řadě, kde je většina českých patronů, je situace přehlednější. Sv. Cyril, Metod, Prokop, Ivan, Vít a Zikmund jsou i ve fragmentech identifikovatelní. Zvláštností v našich zemích je postava Heřmana Chromého (Hermanus Contractus, 1013 - 1054), benediktina z kláštera Reichenau na ostrově na Bodamském jezeře, kterému je připisováno autorství antifon Salve Regina a Alma redemptoris mater. Nic se nezachovalo z postav archandělů Gabriela a Michaela nad sebou. V posledních dvou polích před presbytářem byl při restaurování vhodně zrekonstruován text modlitby Salve Regina ve sloupcích. Zbývá ještě poslední pole na opačné straně, o němž se P. Leander nezmiňuje. Nahoře je možné rozeznat atributy sv. Václava, dole se nezachovalo nic. Vzhledem k tomu, že zde chybí postava sv. Vojtěcha, můžeme předpokládat, že benediktini na svého spolubratra nezapomněli a umístili ho právě sem na začátek řady.

            Na klenbě hlavní lodi se nezachovalo mnoho z původní koncepce. V každém travé měli být v kvadrilobech poprsí dvou zástupců devíti kůrů andělských. Někde byli patrně namalováni andělé dvou kůrů, protože kostel nemá devět klenebních polí. Na ostatních klenebních kápích držely dvojice andělů pásky s invokacemi loretánské litanie. Dnes je na klenbě jen deset dvojic andělů. Čtyři ustoupily starším erbům, dvacet dvojic zcela zmizelo. Bohužel zachovaní andělé byli namísto restaurování přemalováni, nápisy nebyly respektovány, takže se už dá těžko hovořit o práci beuronské školy. Loretánská litanie byla také zahrnuta do ikonografického programu Gnadenkapelle v Beuronu, ale tam byly vybrány jiné invokace.

             V presbytáři hlavní lodi pod okny zcela zmizel andělský průvod, opět velmi oblíbený prvek beuronských interiérů. V kapli sv. Maura u Beuronu je průvod benediktinských světců a světic, v kostele sv. Gabriela v Praze je průvod pouze benediktinských světic atd. Dvojice bělostně oděných andělů přinášely liturgické předměty a paramenta, potřebná ke sloužení mše. Zachoval se zde pouze pás pestrobarevných andílčích poprsí pod bankálovou římsou, znaivnělých restaurováním.

            Čtyři velké monumentální výjevy v presbytáři naznačují, jak vypadala výzdoba celého prostoru. Horní mariánské výjevy, ukončené gotickým hrotitým obloukem, završovaly Mariánský cyklus, dolní v podélném poli ukončovaly scény ze života sv. Benedikta. Na jižní stěně nahoře probíhá ve zlacené kruhové sféře Korunování Panny Marie, s nímž se často v různých obměnách setkáváme v beuronských interiérech. Nahoře nesou andělé kříž bez Kristova korpusu, kolem muzicírují andělé a jiní přinášejí náčiní k bohoslužbě. Dolní výjev ilustruje Smrt sv. Benedikta, zaznamenanou v předposlední, 37. hlavě ze zmíněného spisu sv. papeže Řehoře Velikého. Před opět ciboriovým oltářem vkleče podpírají mniši stojícího světce s rukama pozdviženýma. Zcela vpravo stráží výjev velký anděl, zleva přichází celebrant se dvěma ministranty. Scéna byla doplněna rozsáhlým textem, z něhož se zachovala jen menší část. Tento výjev zdobil také Torretu na Monte Cassinu, ale nepřečkal 2. světovou válku. Světcovo umírání vstoje je velmi starým ikonografickým motivem, který je znám už z montecassinského rukopisu z 11. století. Svatému Benediktovi bylo dáno poznat předem den svého úmrtí a mohl se tak připravit čelit majestátu smrti a dát najevo své směřování vzhůru k Bohu.

             Na severní straně presbytáře nahoře, zalitá paprsky Ducha sv., trůní jako Královna nebes frontální Panna Maria s Ježíškem na klíně, převyšující svým měřítkem všechny ostatní figury. Je korunována dvěma zástupci andělů, kteří jsou, adorující a muzicírující,  shromážděni po obou stranách na oblacích. V dolní sféře přivádějí další zástupy andělů k trůnu sv. Benedikta a sv. Scholastiku. Dolní výjev navazuje na smrt sv. Benedikta v téže hlavě spisu sv. Řehoře Velikého. Dva benediktinští bratři nezávisle na sobě měli v den úmrtí sv. Benedikta stejné vidění. Viděli cestu pokrytou koberci a ozářenou světly ze světcovy cely až do nebe. Ctihodný muž, který zde má podobu archanděla Gabriela, jak jej beuronská umělecká škola často vytvářela, jim vysvětlil, že po této cestě, znázorněné diagonálním schodištěm, lemovaným anděly, vystoupil sv. Benedikt na nebesa.

            Z ostatních bohatě vyzdobených prostor se zachovaly jen dva výjevy. Scéna Poutníků do Emauz nad vchodem do ambitu u původní fortny, kde začínala klauzura, byla velmi kvalitně zrestaurována. Jedná se o lineární kresbu na tónovaném podkladě. Hůře dopadla postava Immaculaty v mandorle v bývalé kapitulní síni, dnes vstupním prostoru s vrátnicí. Bez ornamentiky a nápisů je navíc vytržena ze svého typického prostředí. V témže prostoru nalezneme ještě strnulou pískovcovou sochu sv. Benedikta. V klášteře se zachovalo několik beuronských obrazů a kreseb. Ambon v podobě orla a svatostánek s výjevem Krista - Dobrého pastýře jsou součástí výzdoby Císařské kaple. Tympanony dvou vstupů do kostela a západní fasádu kláštera zdobí mozaiky od Viktora Foerstera z roku 1908. Jsou to opět Poutníci do Emauz a hlava Kristova a velká, zdaleka viditelná postava sv. Josefa podle Wügerovy předlohy.

            Emauzský klášter byl za beuronské éry důležitým pražským kulturním centrem. Bohoslužby vždy se zpěvem gregoriánského chorálu té nejvyšší úrovně zde pravidelně navštěvovali hudební skladatelé Antonín Dvořák a Josef Bohuslav Foerster, spisovatel Karel Schulz, novinář Alfred Fuchs, dramatik a konzul francouzského velvyslanectví v Praze Paul Claudel a jiní. Hudební skladatel a varhaník Bedřich Antonín Wiedermann zde před 1. světovou válkou, jako paralelu k mnišským hodinkám, zavedl hojně navštěvované pravidelné varhanní hodinky. V letech 1904 - 1920 se hrály v Emauzích liturgické hry, vánoční a velikonoční, sestavené z původních chorálních antifon, hymnů a dalších textů z misálu a monastického breviáře.

            Doufám, že si obnovený emauzský chrám najde i dnes své pravidelné návštěvníky bohoslužeb a koncertů a že naváže na všechny slavné periody ve své historii.

            Děkuji za pozornost.

                                                                                              Helena Čižinská


Záznam z průběhu valné hromady Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče, konané ve dnech 13.11.- 15.11.2003 v Opočně

 

Po zahájení byla přednesena zpráva o činnosti výkonného výboru (dotace pro časopis Průzkumy památek od MK ČR činí v letošním roce 120.000,- Kč).

Podány dostupné informace o stavu přípravy důležitých právních předpisů – stavební zákon, správní řád, dále o tzv. analýze veřejných služeb a o pracovním katalogu pro nový zákon o platu a pracovní odměněn v příspěvkových organizacích.

Byl konstatován nedostatek zájmu o dopracování tezí z minulé valné hromady, kdy na výzvu výkonného výboru ze ozvali pouze dva členové.

Na základě podaných přihlášek přijala valná hromada pět nových členů.

 

Mgr. Škulavík, který se zúčastnil valné hromady za Národný pamiatkový úrad Slovenskej republiky, podrobně informoval o vzniku a zkušenostech prvního roku této instituce. V materiálech, které valné hromadě věnoval (pro každé ú.o.p. jedna disketa a jedna výroční zpráva za rok 2002), je možné se znovu seznámit s představenou strukturou úřadu a s hlavními předpisy platnými ve Slovenské republice v oblasti památkové péče.

Nad rámec těchto materiálů sdělil konkrétní zkušenosti. Změna přišla „rychle“ – cítili se do nového postavení vhozeni – vyvstala nutnost naučit se „za pochodu“ správní právo, výkon státní správy, změny z příspěvkové organizace na rozpočtovou. Všechno se však nakonec zvládlo. Vzhledem k chaotické transformaci veřejné správy (přenos výkonu státní správy na obce byl uskutečněn bez kategorizace obcí) se ukázala (a potvrdila) nutnost vytvořit nejen památkový úřad, ale i další specializované úřady, některé teprve vznikají po zkušenostech s prokazatelnou závislostí výkonu státní správy na obcích na místních zájmech.

Výkon státní správy je administrativně náročný, klade vysoké nároky na pracovníky – přitom převod pracovních míst z okresů nepřinesl očekávaný výsledek, většina konkrétních pracovníků nebyla využitelná pro tuto náročnou činnost.

Problémem je rozdílné podřízení jednotlivých pracovníků – ti co vykonávají státní správu podléhají zákonu o státní službě, ostatní zákonu o veřejné službě. Přitom zákon o státní službě, který měl zajistit za přísnější režim některé výhody, byl dalšími novelami okleštěn, zbyly jen nevýhody (zákaz vedlejší pracovní činnosti, systém“bodování“ zaměstnanců, škodní odpovědnost za „nesprávné“ rozhodnutí – navíc státní služba přestává být nezávislá a dostává se pod politickou kontrolu.

Poselství pro nás: optimální stav se nedá dosáhnout, nejistoty a rizika nelze předem odhadnout, nutno vycházet z otázky, zda lze chránit státní zájem za existující situace, zda odborné zájmy lze hájit jinde (památkovou péči musí dělat stát). Je nutné mít vzory pro rozhodnutí na všech úrovních – zajistit jednotný postup na celém území. Prezentovat odbornost podepřenou právním vědomím. Přílišná vnitřní decentralizace není ekonomická, ale musí být – podle koncentrace památek. Je nutné provést revizi (obnovu identifikace) památkového fondu, publikovat výsledek (pozn.: na Slovensku cca 9000 nemovitých KP!!!).

 

Pozvaní zástupci MK ČR – Ing. Zdeněk Novák a Ing. arch. Jan Kaigl – nejprve vyslovili očekávání, že uslyší zkušenosti s fungováním NPÚ – informovali o aktualitách:

-         MK ČR uložilo NPÚ zpracovat do komce roku materiál pro metodické vedení ze strany ú. p. , mechanismus pro schvalování a aplikaci „metodik“, které by měly být kolektivním dílem;

-         uložilo NPÚ zpracování SWOT analýzy do i. poloviny příštího roku – z ní může vyplynout potřeba změny statutu.

 

 

Zástupci MK ČR odpověděli na konkrétní dotazy:

-         jaký je správný postup při přeřazování podle nového katalogu prací – správné je zařazení podle skutečně vykonávané práce, pak teprve hledat řešení „profinancování“. Odborní pracovníci budou mít plus 10%, předpoklad pro 13 a 14 plat je 10 až 20 %;

-         kdy bude vydán závazný pokyn pro zpracování výzkumných záměrů – toto je v kompetenci jiného odboru, ale bude učiněn dotaz, případně urgence;

-         v jakém stadiu je příprava zákonů rozhodujících pro oblast památkové péče – stavební zákon má roční odklad, z toho vyplývá i odklad pro nový památkový zákon, zřejmě na konec roku 2004. Kulturní výbor PČR podporuje posílení resortu kultury o 78 lidí (?), je odložena povinnost snižování, ale zřejmě jen z roku na rok;

-         jaký je v současné době názor MK ČR na zřízení památkového úřadu – využít odložení stavebního zákona k přípravě dobrého památkového zákona, alternativou je i památkový úřad. Očekává se vyjádření i SPPPP. Změna systému je potřebná, ale dlouhodobá.

 

V následující diskusi se otevřela zejména témata, vyplývající z důsledků transformace veřejné správy. Očekávané negativní tendence se bohužel potvrzují, nové výkonné orgány v první instanci nejsou dostatečně kvalitně obsazeny, nejsou nezávislé, neumějí správní právo, z vlastní „iniciativy“ krátí při převzetí odborného vyjádření text na úkor jasnosti a jednoznačnosti. Ustanovení novely o možnosti „kontroly“ závazného stanoviska před jeho vydáním nemá konkrétní dopad.

Pro terénní pracovníky se ztížil výkon práce znásobením kontaktních míst (místo jednoho okresu průměrně tři obce s rozšířenou působností), vyšší nároky na cestování a konzultace, přitom statutem stanovený termín 20 pracovních dnů, který je někde měřítkem pro kvalitu práce, nelze reálně ve většině případů dodržovat. Frustrace terénních pracovníků ze špatných pracovních podmínek vyvrcholila v ú.o.p. v Ústí nad Labem, kde došlo ke konkrétnímu konfliktu s vedením ústavu a následným postihům konkrétních osob.

Na některých pracovištích se rozevírají nůžky mezi terénními pracovníky a pracovníky věnujícími se výzkumu a vývoji. Protismyslná tendence má demotivující účinky.

Zřízení památkového úřadu lze pokládat za východisko z některých negativních důsledků reformy, je však zřejmé, že je nutná dobrá příprava.

Reakce zástupců MK ČR, naznačující nedostatečné využívání vnitřních rezerv a možností ovlivňovat společenské klima vyvolala rozrušenou diskusi, ve které byly zdůrazněny konkrétní skutečně nevyhovující pracovní podmínky, o kterých zřejmě vedení jednotlivých ústavů neinformuje ani GŘ, ani MK ČR.

Výsledkem je výzva dát podklad pro SWOT „zdola“, doložit statisticky zhoršení podmínek. Ing. arch. Kaigl připomněl svou nabídku na častější kontakt s výkonným výborem, která není využívána.

V diskusi nedošlo k pochopení, proč je výhodné připravovat památkový zákon k předložení až po stavebním zákoně, různá váha zákonů není v obecném povědomí zřejmá.

V diskusi se objevili i podněty využívat více resp. tlačit na zpětnou vazbu s cestovním ruchem, evropské fondy, více informovat vlastníky kulturních památek. MK ČR sdělilo, že od roku 2004 budou všechna ú.o.p. posílena o pracovníka pro spolupráci a poradenství pro strukturílní programy EU.

 

V tématickém semináři „Památkový úřad – ano či ne“ byly předneseny příspěvky, které budou zveřejněny v bulletinu. Přednesli je Igor Krčmář, Dagmar Sedláková, David Otáhal, Dana Novotná a Martin Šerák.

V diskusi se potvrdil převažující názor na potřebu zřízení památkového úřadu, rozdíly jsou v představách o nutných podmiňujících předpokladech a časovém postupu. Shoda je v tom, že památkový úřad musí být zřízen zákonem.

 

Po prohlídce zámku, který podle rozhodnutí soudu bude vydán do soukromých rukou, byly přijaty závěry valné hromady, které byly jednomyslně schváleny.

 

Zapsala: Ing. arch. Dagmar Sedláková


Závěry Valné hromady Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče konané ve dnech 13. – 15. 11. 2003 v Opočně

 

Valná hromada jednomyslně

 

-         bere na vědomí zprávu o činnosti výkonného výboru;

 

-         schvaluje přijetí nových členů – Mgr. Vlastimila Sochora, Bc. Elišky Nové, Bc. Michala Panáčka, Bc, Šárky Koukalové, Evy Formánkové;

 

-         konstatuje, že po diskusi k předneseným příspěvkům členové považují zřízení památkového úřadu za perspektivní řešení, jak účinněji hájit veřejný zájem na ochraně kulturního dědictví. Valná hromada proto pokládá za nutné podporovat a sledovat práci pracovní skupiny ze svého středu, která se zaměří na přípravu zákonné úpravy, kterou by byl památkový úřad zřízen. Pracovní skupina bude zřízena výkonným výborem na základě aktivního zájmu členů,a to nejpozději do konce roku 2003.

 

-         ukládá výkonnému výboru vyhodnotit anketu z této valné hromady a zajistit vydání bulletinu s příspěvky a záznamem diskuse;

 

-         ukládá výkonnému výboru zaslat řediteli ú.o.p. v Ústí nad Labem, PhDr. Henigovi dopis a kopii generálnímu řediteli Doc. PhDr. Kotalíkovi a řediteli odboru památkové péče MK ČR Ing. arch. Kaiglovi i ostatním ředitelů ú.o.p., s konstatováním obecné platnosti problémů terénních pracovníků po provedené transformaci veřejné správy, se žádostí o konkrétní řešení a sdělení odpovědi. Valná hromada zmocňuje Výkonný výbor, v případě, že dopis zůstane bez konstruktivní odezvy, zveřejnit tento problém v mediích. Valná hromada v této souvislosti upozorňuje na nutnost upravit Statut NPÚ v bodech, které se po zkušenostech ukazují jako nerealizovatelné;

 

-         ukládá výkonnému výboru využívat nabídky Ing. arch. Kaigla k častějším kontaktům a výměně informací v aktuálních problémech oboru;

 

-         se zavazuje, že prostřednictvím „styčných důstojníků“ poskytne výkonnému výboru statistické údaje, které bude výkonný výbor specifikovat do konce roku 2003, dokládající znásobení agendy a další problémy, které vyplynuly z reformy veřejné správy, a to do 31.1.2004;

 

-         děkuje Mgr. Škulavíkovi za podrobnou informaci o Pamiatkovem úradu Slovenskej republiky, o jeho struktuře a činnosti, děkuje za poskytnuté materiály;

 

-         ukládá výkonnému výboru navazovat další kontakty a spolupráci s kolegy ze Slovenska;

 

-         děkuje Julii Šulcové za zorganizování zasedání valné hromady a exkurzí pod patronací NPÚ, ú.o.p. v Pardubicích;

 

-         stanovuje konání příští valné hromady na jaře 2004 do Kutné Hory, pod patronaví NPÚ, ú.o.p. středních Čech v Praze.

 

Závěry byly schváleny jednomyslně přítomnými členy. Zapsala Ing. arch. Dagmar Sedláková

Anketa

 

Vyhodnocení ankety vyhlášené na valné hromadě v Opočně

 

 

Ankety se zúčastnilo 15 respondentů z 59 přítomných, kteří odpovídali na tři otázky:

 

1) Co si slibuji od zřízení Památkového úřadu:

2) Co pokládám za problém při zřízení Památkového úřadu:

3) Moje volba po zvážení pozitivních a negativních důsledků – odůvodnění.

 

Odpovědní listy jsou uloženy v archivu výkonného výboru.

 

Shrnutí odpovědí:

 

ad 1) Účinnější obhájení odborného názoru, vyšší stupeň nezávislosti rozhodování, oddělení státní správy od samosprávy, zrušení dvoukolejnosti v památkové péči, zvýšení odborné odpovědnosti, tlak na zvyšování kvalifikace, jednodušší administrativa vůči vlastníkům, zdůraznění významu památkové péče, možnost zastavit stavbu, menší náklady státu (finanční i personální), zvýšení platu, účast v řízeních, zrychlení a zprůhlednění řízení, pevné partnertsví se stavebními úřčady a s městy.

 

ad 2) Nutnost respektovat i další objektivní společenská hlediska, přímý tlak reálného „ovlivňování“ ze strany investorů, možnost korupčního chování, otázka další správy státních hradů a zámků, nedostatečná připravenost k výkonu státní správy, nedostatečná motivace pro pracovníky v oboru (mohl by nastat odliv zkušených pracovníků), zvýšení administrativní náročnosti, povýšení legislativy na úkor odbornosti, ještě méně času na propagaci, konzultace, výzkum, nutnost vést přestupková řízení, omezení vedlejší pracovní činnosti (nezbytné z finančních důvodů), nedostatečné personální vybavení, nepřipravenost legislativní (nutný nový zákon, ale i zákony daňové, systém dotací apod.), nestabilizované personální obsazení památkové péče, možné omezení spektra odborností, nevyužitá příležitost při rušení okresních úřadů k personlnímu posílení, problémy vyplývající z přirozeného odporu k novinkám, nutnost úřadních dnů, náročné přechodné období.

 

ad 3) Jeden hlas pro zachování odborné instituce se zákonným zaručením její vážnosti a respektování odborného názoru.

Čtyři hlasy pro zřízení památkového úřadu, ale až po důkladné analýze současného stavu, po přípravě koncepce a precisního formulování jeho funkcí jak ve složce správní tak odborné,  zvážení vazeb k Evropské unii, tedy eště ne.

Deset hlasů je i přes všechny problémy a možné počáteční potíže pro zřízení památkového úřadu, které pokládají za jediné perspektivní řešení, zejména pro účinnější ochranu památek, bližší kontakt s vlastníky památek, větší vli odborníků při ochraně kulturního dědictví.

 

 

 

 

 

Zpracovala:  D. Sedláková

 

 

Údaje pro analýzu dopadů transformace veřejné správy ve svěřeném území

 

Porovnávané údaje

Rok 2001

Rok 2003

Poznámka

počet prvoinstančních orgánů (okresů x obcí s rozšířenou působností celkem

 

 

 

na 1 terénního pracovníka

 

 

 

počet pracovníků pro 1 prvoinst. orgán

 

 

 

počet odborných vyjádření celkem

 

 

 

počet odb. vyjádření na 1 pracovníka

 

 

 

počet pracovních cest 1 pracovníka ve vztahu k prvoinst. orgánu za týden/měsíc/rok – kvalifikovaný odhad

 

 

 

počet přesčasových hodin 1 pracovníka (skutečných, nenařízených) týdně/měsíčně/ročně

 

 

 

počet odborných terénních pracovníků

 

 

 

počet všech odborných pracovníků

 

 

 

Počet nově přijatých/odešlých pracovníků

 

 

 

Počet nově vyhlášených památkových území

 

 

 

Další údaje dle vlastního uvážení

 

 

 

 

Tabulka měla být vyplněna prostřednictvím styčných důstojníku ve všech územně odborných pracovištích a zaslána výkonnému výboru do 31.1.2004. Stalo se tak v Ostravě, Pardubicích (částečně) a Ústí nad Labem.

Souběžná podobná aktivita po „úřední linii“ byla úspěšnější v získání statistiky výkonů, která však je především pro porovnání situace na jednotlivých ú. o. p.


Nebojte se památkového úřadu

Igor Krčmář

 

      Stále se tváříme, že nevidíme dva základní problémy státní památkové péče v České republice na začátku třetího tisíciletí :

1. Stále méně pracovníků památkové péče se věnuje památkové péči v terénu, a nejen psaní o ní. Přestože práce v terénu je málo placená a hodně náročná, lze obtížně hledat rezervy ve využití pracovního času a nutno pro ni alespoň v reálném čase umožnit přístup k potřebným informacím a u orgánů státní památkové péče zajistit vymahatelný památkový zákon a odbornou nezávislost. V případě pokračování tohoto negativního vývoje jinak nebude časem o čem psát.

2. Opakovaně objevované či získávané informace, i když jsou pod rouškou vědecké práce jen přepisovány, se nedostanou tam, kde jsou potřeba = ke konkrétnímu rozhodování o co nejlepším způsobu opravy či obnovy památek všech druhů (viz bod 1). Informace se ztrácejí ve formě tlustospisů bez toho, aby se případní zájemci obratem dozvěděli alespoň název a rychlou přístupovou cestu k jejich nalezení. Operativní a dostupný informační systém o památkách dosud nefunguje.

      Jako úvod k mému názoru na hlavní bod podzimního sněmu Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče v  Opočně to určitě stačí. Nechci zdržovat v diskuzi, jestli vlastně víme, co při obnově památek chceme a nebojíme se to argumentovat a prosadit (= to může činit jen památkový úřad), ale pokusím se oba body doložit a v různých souvislostech (opakovaně) konkretizovat vývoj v oboru z omezeného pohledu řadového památkáře v severovýchodních hvozdech našeho státu.

      Obor památkové péče totiž již nevzbudí ani akce světového významu, jako je konference ICOMOS se závěrečným dokumentem Krakovská charta 2000, i když se konala u sousedů v Polsku. Proběhla bez naší účasti i zájmu a českého překladu základního přijatého dokumentu (v osmi jazycích) se dočkala slíbeným publikováním po třech letech až dnes v tomto bulletinu.

      Obor se vydal na cestu odtržení od praxe, sebeukájení a přesvědčování přesvědčených na různých interních sympoziích, kde deklamujeme a dokumentujeme své popisné (či opisné) publikace, ale památky jsou mezitím vydány na pospas nedokonalým zákonům a chytrým investorům či nabyvatelům, kteří je lehce obcházejí. Vždyť kolik památek zmizelo i přes řadu SHP, článků a publikací, ale i dezinformací o věcech i lidech a kdo jiný, než památkář by se měl pídit po pravdě! A přestože se většina státem placených „památkářů“ věnuje volné literární tvorbě, s ohledem na neexistující informační systém však většina nových (či opakovaně objevovaných) informací mizí ve čtenářských denících či stárnoucích paměťových buňkách pisatelů a ti, kteří je při práci každodenně potřebují, nemají šanci se k nim dostat (chybí jim přístup k internetu a volný čas po večerech, neboť si musí přivydělávat, aby se o památky v terénu  mohli starat přes den …)

      Pokud nám jde o památky, a nejen vlastní exhibici, musíme chtít památkový úřad, ať se jmenuje jakkoliv – i když doba při rušení okresních úřadů byla na jeho zřízení nepoměrně příznivější. Těžko se dnes dáme cestou Maďarska či Egypta s jejich památkovým ministerstvem, ale památkový úřad je v našich i okolních zemích tradiční institucí a památek je po četném rabování stále dost. V médiích jsou úřady s (Národními, Státními…) památkovými ústavy stejně často zaměňovány a majitelé, projektanti a restaurátoři se ptají, proč ta dvojkolejnost...

      Navíc sami se z neznalosti věci bojíme, a nejsme ochotni ani vstřebat, kladné i negativní zkušenosti z vedlejšího Slovenska, které mělo stejnou výchozí pozici. Odpor k ověření svých názorů v praxi mají především ti, co v ní nepobyli či se z ní rychle uchýlili jinam. Ale i tak není třeba se bát, vždyť i hasiči mají své preventisty, policisté kromě kriminalistů své odborné složky a ústavy, a i hygienici mají své laboratoře a ústavy.

      Z ještě dnes známých uměleckých či vědeckých osobností si dovoluji uvést i jejich dřívější pracoviště :

Adolf Loos – urbanistický úřad Wien, Albert Einstein – patentový úřad, Modigliani – celní úřad, M. Cervantes – daňový úřad, Karásek ze Lvovic či Petr Bezruč – poštovní úřad…

      To, že třeba skončili jen Řečmi do prázdna, na univerzitě v Pricetonu, u plátna, jako Don Quiote či ve srubu v Beskydech neznamená, že by je činnost na zmíněném úřadu nějak negativně duševně poznamenala a sebrala jim tvůrčí schopnosti, vždyť zrovna A. Einstein svou teorii relativity zveřejnil právě v těch letech, a možná právě kontakt s různorodou praxí ve svém oboru a nutnost přesně formulovat myšlenky či alespoň slova mu pomohl se odpoutat od stále opakovaných publikovaných klišé a přijít na jiným nepochopitelné souvislosti ...

      Dnes v době úspor a rušení úřadů a vytváření troj- či pětinásobku dalších (viz rušení okresů) se slzou v oku vzpomínám na rok 1993, kdy na jeden regionální památkový ústav stačila jedna ekonomka/písařka/sekretářka/personalistka v jedné osobě, v  postrevoluční euforii si všichni tykali a největším útvarem bylo oddělení památkové péče (s téměř stejným počtem lidí jako dnes – bez MD). Oddělení evidence i dokumentace bylo v počtu vedoucí a dvou pracovnic, které si sice neříkaly památkářky, ale o to více - kromě rychlého zařazování i vyhledávání dokumentace (o které věděly, kde ji mají), dělaly i zápisy KP. Nepsaly tolik do novin, časopisů a „nepublikovaly“ v interních vnitrooborových věstnících, ale také nebylo ještě ISO (které je však stejně pro památkáře, stejně jako seznam movitých památek nepřístupné, i když posuzují EZS kostela), referátníky, zprávy, výkazy a tolik rezervací, zón a ochranných pásem...

      Náš obor viditelně pozřela totální ztráta původního cíle, a jen někteří jsou ochotni to veřejně přiznat. Už jen hrstce pracovníků zaměstnaných v oboru jde o základní předmět památkové péče = ochranu památek. Zcela ji přebila osobní potřeba většiny publikovat jen pro potřeby dalšího publikování, titulování či jen stálého vyrovnaného financování vlastního klidu na nekonfliktní a klidnou dlouhodobou činnost. Tzv. vědecká činnost a granty - částečně jen posilování financování běžného provozu ústavů, způsobuje rozevírání nůžek = ti, co běhají v terénu musí tuto činnost také provozovat,  aby měli za co a s čím v tom terénu dělat a na čem to pak napsat. Volání z vlastního mobilu a jízdy vlastním autem za vlastní peníze, večerní folklór vyhánění z kanceláří uklízečkami či noční práce doma za silně podprůměrné platy nelze před rodinou ani kamarády detailně ventilovat, aniž by se člověk s minimálně jedním univerzitním titulem trvale nezesměšnil. Přesto tuto otrockou práci ještě někteří lidé, a s nadšením, dělají!

      Ať proto o památky pečují s plnou osobní zodpovědností jen ti lidé, kteří mají dostatečné znalosti, čas a odvahu. Ať mají odpovídající podmínky časové, materiálové i platové na to, aby tuto činnost mohli vykonávat rychle a efektivně, výsledky pak prezentovat a v tomto oboru získávat i další informace. Ti, kteří na to nemají, ať klidně odejdou, památkám to jen prospěje. Znemožňování přístupu k informacím právě těm, kteří je potřebují kvalitně = rychle a ověřitelně, tj. terénním pracovníkům památkové péče, považuji za totalitní relikt obavy o vlastní jedinečnost při poskytování informací. Spolu se stálými přesuny působiště terénních pracovníků to pak sice umožňuje různé direktivní zásahy, ale zároveň vede ke snižování prestiže památkové péče mezi ostatními odborníky, majiteli památek, projekčními i stavebními firmami a politickými funkcionáři. Přetrvávající odcizení i středních řídících pracovníků oboru od praxe vede k neochotě podmínky pro efektivní činnost přizpůsobit vývoji, např. archivovat digitální fotografie, či poskytnout výkonným pracovníkům aktuální informace v reálném čase. Interaktivní internet v kanceláři (nejen Outlook = odesílání a přijímání zpráv) - byť omezen na vybrané adresy – je pro většinu z nich snem, informační systém (SW Dědictví, Monumis, či jiný) není naplněn ani chtěn. Jediným informačním systémem je prosté přenesení stránek ÚSKP a dopisů na složky a stránky textového editoru Word. Snad se alespoň podaří naplnit internetový systém na téma Technologie památkové péče s garancí Společnosti pro technologie ochrany památek. Dospěli jsme již do stadia informační společnosti, ať se to někomu líbí, či ne...

Časově, pracovně a stressem přetížení lidé z  památkové praxe však vidí, že jsou i vysmíváni pracovníky, neštítícími se sami sebe nazývat památkáři, ač žádnou památku dosud nezachránili, a kteří se cítí býti dokonce naivními připodotýkateli z vědeckých výšin na vnitropodnikových komisích, přestože jejich každodenní nejdramatičtější rozhodování a hledání argumentů se koná nad jídelním lístkem. Protože tito „odborníci“ v  nejlepším případě jen udiveně sledují devastaci památek (ať jsou Hegelovci či ne) a nejčastěji je navštěvují jen v publikacích svých předchůdců či následovníků, je určitě vhodnější jim nabídnout odpovídající trvalé místo v médiích či školách. Nevyčerpávat již tak nízké rozpočty památkových ústavů jejich základními platy za to, že nás poctili svou občasnou přítomností ve svých nejlépe vybavených pracovištích, ale ani četnými odměnami za „vědecká“ díla, která mají předplacena. V lepších případech tato díla budou stejně potřebná až době, kdy díky soustředění oboru jen na tuto publikačně-opisovací činnost bude již živých památek poskrovnu a bude nutno zhotovit jejich hmotné či holografické kopie. Je řada činností, které může dělat kdokoliv jiný - stavebně historické průzkumy, ale i články a knihy – mohou dělat pracovníci na volné noze či na jiných pracovištích, ale tu každodenní práci při obnově památek v terénu pro budoucnost musí zabezpečit ve smyslu preambule památkového zákona a ústavy stát.

Pokud pro to něco můžeme udělat pouze my, pak to udělat musíme, a tím je požadavek na zodpovědné a odborné rozhodování při opravách památek, které za stát může dělat pouze nezávislý památkový úřad podpořený vymahatelným zákonem.

 Privatizovat lze cokoliv, ale stejně jako armádu či daně si stát musí zachovat i státní památkovou péči, neboť památky jsou kromě kulturního statku i značným (a u nás jedním z posledních) ekonomickým stimulem pro rozvoj státu i podnikatelského prostředí.

            Ať alibisté a teoretici v otevřeném klání za stejných podmínek soupeří o možnost státních grantů s těmi, kteří mají informace z první ruky a jsou schopni je doplnit vlastním posouzením aktuálního stavu a návrhu obnovy památky. Pokud ale pro některé začíná architektura ve dvacátých letech XX. století, ironizují památkáře, ale sami hořekují nad likvidací bruselského pavilonu a jiných staveb (které dosud nejsou zapsány v ÚSKP), rád bych slyšel jinou možnost ochrany, než institucionalizovanou státní památkovou péči. Pustě teoretické úvahy na téma nutnosti výchovy společnosti a zvýšení úrovně investorů ruku v ruce s uznávanými modernistickými architekty a umělci  považuji za hrubý alibismus bez vazby na reálný život. Kvalifikovaný nezávislý památkový úřad či památkář - praktik není proto samozvaným soudcem (jak jsem také někde četl), ale v tomto přirovnání spíš obhájcem ex-offo chudých, odsouzených na smrt.

            V těchto souvislostech  vidím v našich zemích jen jedinou vlaštovku letící správným směrem (mírně populistickou - vzhledem k potřebám a kapacitám) akci „SHP vlastníkům památek zdarma“, která snad poněkud posune chybějící chuť oboru pomáhat smysluplnými  podklady právě  obnově  památek v terénu a u kalkulujících vlastníků snad i chuť si je před bouráním či projektováním přečíst. Předpokládá to ale i převrácení soustředěnosti zpracovatelů SHP ze všeobecného historického úvodu na poslední kapitoly a grafické listy - podmínky pro obnovu, a dodržení termínu předložení terénním památkářům (když už nemají čas a podmínky je dělat sami) alespoň pár dní před vydáním rozhodnutí. (V horší variantě se časem obávám přidání této již finančně neatraktivní činnosti k jiným novým neoblíbeným úkolům těchto terénních pracovníků.)

      Jako sebelepší kniha či film nenaučí a neurčí pro běžné vlastníky památek konkrétní obnovu konkrétní památky, proto stejně jako u jiné činnosti to chce prostředí a alespoň minimální praktickou zkušenost i znalost souvisejících oborů (právní předpisy, technologie, teorie, psychologie, šplhání po žebřících, sebeobrana…) a možnost kolegiálního konsilia se specialistou, ne direktivní komisí. I když u restaurátorských prací, přestože licence nebyly odebrány ani známým „průserářům“, je postavení památkáře stejně podstatně zeslabeno, u Kladrubských koní takového specialistu – památkáře dosud neznám. Pokud památkářsky/konzervátorsky (ne konzervativně!) vyškolený pracovník (ve smyslu Krakovské charty) bude mít možnost i konkrétní zodpovědnosti, stát mnoho ušetří v krátkodobém i dlouhodobém výhledu. Může to být i můj pozdní příspěvek k diskuzi o efektivitě či rušení úřadů, pokud však z hlediska nemovitých kulturních památek všechny výkonné funkce na úseku územního plánování a výstavby dle návrhu nového stavebního zákona převezmou stavební úřady a komoroví stavební inspektoři, bude nutno zřejmě využít jiných zákonů a možnost aktivní odborné ochrany památek přenést na aktivisty v občanských sdruženích. Hrozící zúžení pojmu státní památkové péče v pověřených městech na maskování investičních akcí naplánovaných ve volebním období, a v rámci Národního památkového ústavu České republiky jen na tzv. vědu a výzkum (nebo lépe využívání všech prostředků na publikování.) či na ekonomickou výtěžnost (přitom stát je jen jeden z mnoha majitelů památek), považuji současnost za první krok ke zrušení institucionalizované památkové péče u nás. Pokud i naše vyjádření mají být od nového roku jen nekonkrétní a bez podmínek, je nejvyšší čas se minimálně opět přejmenovat…

      Když jsem při vyhazování svých věcí z beden po nákupu nové švédské skříňky našel koncept svého prvního vystoupení mezi zcela neznámými památkáři v Kutné Hoře před deseti lety, pojala mne úzkost z přílišného vizionářství a stabilizace (až petrifikace) problémů v památkové péči. Pokud mám ale osobní volbu, být jedinou položkou v seznamu použitých autorů u deseti knih či raději zachránit jednu památku jako úředník, volím to druhé. Jinak se pokusím pro památky, jako připomínku lidského snažení a kvalit prověřených časem, udělat něco alespoň jako autorizovaný architekt.

 

      S přáním lepších zítřků pro památky, Slezská Ostrava -  A.D. 2003

 

 

 

Redakcí upraveno.


Památkový úřad – ano či ne

 Dagmar Sedláková

 

Motto:

 

Úřad je moc k ochraně řádu a pořádku. Být úřadem znamená mít moc. Mít moc bývá snem bezmocných, snem mocných bývá mít více moci (viz pohádka o rybáři a zlaté rybce). Všemocný je Bůh (který je láska, a proto je to dobré), mocný je však  i satan, a to je zlé. Moc se projevuje podle vlastností svého nositele pozitivně nebo negativně – je spojena s odpovědností za účinky moci.

 

Myslím-li na toto stále otevírané téma, je množství nezodpovězených otázek narůstající. Možná bych jich měla méně, kdyby se nám bylo podařilo, co jsme si předsevzali na minulé valné hromadě, totiž vytvořit, resp. dokončit „teze o stavu oboru“. Jakkoliv se zdálo, že všichni pociťují závažnost a nutnost přesně pojmenovat stav a problémy, se kterými obor zápasí (a to možná z posledního dechu), s jedinou výjimkou zůstala výzva bez reakce. Čím však chceme podložit naše volání po zásadní změně, nebudou to jen zbožná přání vznášející se nad povrchním hodnocením skutečné situace? Jsme ochotni domyslet do důsledku, co tato změna znamená, zvážit všechna pozitiva a negativa a odpovědně posoudit své reálné možnosti „do toho jít“? A nemyslím tím pouze naše znalosti, zkušenosti a pracovní síly, ale i naši mravní sílu obstát ve zcela jiných situacích, o kterých možná ani nemáme ponětí (už vám někdy někdo nabídl částku se šesti nulami? nebo přítomnost na výplatní listině bohaté zahraniční firmy? nebo dokonce jen „honorář“ za kvalitně a rychle vypracované závazné stanovisko?). Jestliže někdo má v rukou moc (a to my ji máme už teď – nevěřím, že si to neuvědomujete, chybí nám pouze vůči výkonným orgánům, ale vlastníky kulturních památek či stavebníky „ovládáme“ i nyní), je neustále pokoušen, aby ji využil i sám pro sebe, nejen pro obhajobu veřejného zájmu, v jehož jménu jí disponuje. Toto zneužití moci není přeci jen v obohacení naznačeném výše, je jím i zaslepené prosazování neuváženě tvrdého postoje, pramenícího z nepromyšlení situace, nedostatečných znalostí, nedostatečného porozumění (ať potřebám konkrétního člověka, či možnostem řešení záměru) a bohužel, v našem případě i z nepochopení smyslu památkové péče. Kolik z nás v této zkoušce obstojí natolik, abychom právem volali po větší moci? To jsou přední obecné otázky, které mě napadají, představím-li si konkrétní ruce pro kulatá razítka.

 

Jsou tady však mnohé další, také velmi vážné, i když se přemluvím, že v mravních otázkách obstojíme. V přípravných tezích jarní valné hromady jsme konstatovali, že obor památkové péče je na pokraji svých existenčních možností. Nůžky pracovní kapacity a pracovních nároků se stále rozevírají, přitom finanční ocenění je stále hlouběji pod celostátním průměrem. Pro specializované agendy je téměř nemožné získat nové pracovníky, mladé síly, i když nastupují se zájmem o práci v oboru, jsou z existenčních důvodů, zejména péče o mladou rodinu, nuceni brzy obor opustit. Fluktuace se zvyšuje. Nároky na vzdělání památkáře přitom převyšují obvyklé požadavky, nezbytnost alespoň rozhledu v dalších oborech vedle jednoho směru vysokoškolského vzdělání musí být doplněna dlouhodobou zkušeností. Motivace pro další vzdělávání z hlediska profesní prestiže sice je, ale výsledky nejsou oceněny finančně, ani kariérově. Zaškolování stále nových pracovníků odčerpává odbornou kapacitu oboru, nezaškolení pracovníci oboru spíše škodí (věcnými chybami a také nekvalifikovaným jednáním s veřejností). Nepřiměřené množství práce neumožňuje ji vykonávat dostatečně soustředěně a v potřebné časové náročnosti. Není reálné věnovat jednotlivým případům dostatek pozornosti, sledovat jejich průběh, vyhodnotit výsledek, odborné posouzení se často děje povrchně, bez možnosti posoudit všechny okolnosti, mnohdy proto i nesprávně. Přitom ve výjimečných případech možnosti přijmout nového pracovníka je zjevné, že na trhu práce chybí potřebně kvalifikovaní odborníci. Je tedy reálný předpoklad vytvoření úřadu, kde vyjmenované nedostatky by vážily mnohem více, rozhodování musí totiž dodržovat řád, jinak ztrácí smysl, a nelze tedy nepočítat s výrazným zvýšením počtu pracovníků, a to také v profesi, kterou dnes téměř nemáme (jakým právníkům můžeme nabídnout přijatelné podmínky?)? Představa posílení o tabulková místa z dnešních výkonných orgánů se mi zdá nereálná, jednak nejde o „stát“, a jak by obce (a také proč) předávaly místa státu, konkrétní lidé by to také nebyli (příležitost při rušení okresů byla nadějnější, už je však pryč). Nové by pro nás nebylo jen rozhodování podle § 14, ale také např. podle § 10, 15, 16 (měl by takový úřad nějaký jiný zdroj pro příspěvky než sankce?), 17, 22, 35, a dalších, kolik času a sil by zase zůstalo na odbornou práci nebo, a to je pravděpodobnější, by se vytvořila vnitřní „dvoukolejnost“, kterou pamatuji za působnosti zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, kdy z pověření výkonného orgánu vyřizovalo památkové středisko některé agendy, a mezi odborným oddělením a právním útvarem často nedošlo k porozumění a odborný hlas nebyl ten hlavní. Uvědomujeme si dostatečně vážnost toho, že odborná organizace je mnohem svobodnější v posuzování věci než úřad, který rozhoduje o právech a povinnostech lidí a jeho obhajoba veřejného zájmu je tak silněji vyvažována obecným řádem a může být podrobena soudnímu zkoumání? Skrytě nebo i neskrytě kritizujeme neoperativnost a nepružnost zdánlivého kolosu Národního památkového ústavu, který je však velice decentralizován, státní úřad musí být nezbytně centralistický, jinak se jeho činnost mine posláním, a půjde brzy o „krajské“ či „městské“ úřadíčky, které povedou k odstátnění památkové péče. Jsme připraveni podrobit se centrálnímu řízení?

Pokud se nepovede, jako že to tak vypadá, stavební zákon a správní řád, znamenalo by to, že nový úřad by se měl stát i specielním stavebním úřadem. Jak složitá struktura by to musela být, aby se přitom nerezignovalo na poznávání a dokumentaci památkového fondu. Bylo by vůbec nějaké řešení pro výzkum a vývoj (který je potřebný, a nelze ho negativně posuzovat podle některých současných negativních rysů, vyvolaných nedostatečným přímým financováním oboru), pro propagaci a prezentaci, pro výchovu a vzdělávání veřejnosti? Oddělení správy státních hradů a zámků by zřejmě bylo nezbytností, podařilo by se je pak ještě udržet ve státním vlastnictví?

 

Hledám-li reálné výhody zřízení úřadu, zdá se mi, že bez vazby na nejisté předpoklady je jen jediná – o 25% vyšší plat (a to možná jen pro ty, kteří budou vykonávat státní správu?). U všech ostatních se vždy vynoří „za předpokladu, že“ aniž bych při střízlivém odhadu současné situace a vývoje v nejbližších letech mohla doufat v reálné naplnění těchto předpokladů. Vždyť nenaplněné předpoklady jsou příčinou dnešního „havarijního“ stavu oboru, nepovedené reformy veřejné správy, deficitu státního rozpočtu atd., atd. Pouštět se tedy do něčeho, čeho předpoklady se jasně rýsují jako nenaplnitelné, nepokládám za cestu k lepším zítřkům, ale za cestu do pekel (i když u nás poměrně tradiční) a naléhavě proto před ní varuji.

 


Úřad versus ústav

David Otáhal

 

„Kompetentnost je drahá.“

                                   (Karel Hvížďala)

 

 

            Při reflexi pozic, v jakých se dnes nachází česká památková péče, se velmi těžko hledá pozitivní úhel pohledu. Laická nezainteresovaná veřejnost si pod pojmem památkář představí v ideálním případě kastelána. Vlastnictvím stavby s památkovou ochranou zainteresovaná veřejnost má památkáře za výraznou komplikaci navíc. Odborná veřejnost více kritizuje, méně chválí. Ministr kultury veřejně zpochybňuje erudici špiček oboru. Památkářská obec je uzavřená, nekomunikuje a bolestínsky si hledá nepřítele.

            Výčet by mohl pokračovat, snahou autora je upozornit na fakt, že obor se dle jeho názoru ocitl v kruhu složeném z nepochopení a vlastní neschopnosti. Jenom pojmenování všech příčin současného stavu je úkol rozsahu minimálně bakalářské práce, docílení pozitivních změn je úkolem pro generace, je-li vůbec možné.

            Za současné nesametové normalizace a soustavného popírání nutnosti znát vlastní minulost by bylo velmi naivní doufat, že dojde k zásadní pozitivní proměně v dohledné době. Je však zásadně nutné vykročit z kruhu. To je třeba učinit ihned a jasně deklarovaným činem. Povinností profesního sdružení památkářské obce je sjednotit obor na základních obecných tezích, jejichž naplnění zaručí vlastní přežití oboru, pojmenovat prioritní z těchto tezí a cíleně začít jejich naplnění prosazovat. Za realizaci těchto úkolů je asi někde někdo dobře placen, zkušenosti již velmi dlouhodobé jasně dokládají, že smysluplných výstupů se asi nikdy nedočkáme.

            Je proto velmi chvályhodné, že po letech planých diskusí se s půlročním předstihem vymezilo téma dalšího setkání našeho občanského sdružení. Je proto mimořádně podstatné, aby toto setkání skončilo jasným nezpochybnitelným závěrem, který bude dále přesně vymezovat konání a aktivity oboru v několika následujících letech. Jde jen o jeden segment onoho bludného kruhu, z nějž je třeba vykročit, bude-li první (a to zřejmě bude), význam tohoto aktu bude poměrně značný.

            Nechci prodlužovat tento text podrobným rozborem všech aspektů hovořících pro vytvoření jednoho památkového úřadu či zachování statu quo. Tento diskusní příspěvek určitě nebude jediný a argumenty dané současnou situací jsou myslím společné všem pracovníkům oboru se skutečným zájmem na uchování kulturního dědictví této země. Přesto jich zde několik uvedu, nejprve bych však rád zdůraznil jinou mimořádně podstatnou skutečnost. Jestliže se vzápětí pokusím zdůvodnit, proč si myslím, že památkový úřad je jedním z podstatných předpokladů přežití oboru, těmto argumentům musí předcházet informace, že je mi naprosto zřejmé, že památkový úřad nelze vytvořit ze stávajícího Národního památkového ústavu za současného personálního obsazení a přidělovaných finančních prostředků. Uvádím toto jako jednu z výchozích premis, neboť v diskusích s kolegy občas narážím na zkreslení problematiky, kdy je problém úřad versus ústav viděn v rovině nefungující památkový ústav s x pracovníky versus ještě méně fungující památkový úřad (resp. ještě méně provádějící odbornou činnost) s týmiž x pracovníky.

            Argumenty pro památkový úřad jako rozpočtovou či příspěvkovou organizaci státu řízenou přímo Ministerstvem kultury a hájící národní (či státní ?) kulturní dědictví jsou dle mého názoru zejména po převedení výkonu státní správy pod územní samosprávy poměrně jednoduché a až dogmaticky neoddiskutovatelné. Díky současnému experimentu zvanému reforma státní správy lze již pouze v rovině planě deklamační a politické mluvit o státní památkové péči, neboť stát se velmi rychle zbavuje, (či již zbavil) zákonem a přistoupením k řadě mezinárodních úmluv o ochraně kulturního dědictví deklarované, povinnosti pečovat o kulturní dědictví tohoto státu. Pokud někdo ještě i v tuto chvíli tvrdí, že úředníci na pověřených obcích oficiálně provádějící výkon státní správy na poli památkové péče hájí zájmy státu před zájmy městských samospráv, žije v jiné, virtuální realitě nebo vědomě lže.

            Zde je třeba pouze opakovaně upozornit, že dochází k situacím, kdy úředník formálně zastupující stát v památkové péči je podřízeným stejné osoby, která zároveň spravuje obecní majetek. Lze si skutečně jen velmi těžko představit, že v případě porušení památkového zákona ze strany města, odbor za toto odpovědný zahájí sám se sebou přestupkové řízení, udělí si pokutu a následně se proti udělení pokuty odvolá, a všechny tyto akty podepíše stále stejná osoba.

            Rovněž podmnožinou výše uvedeného je skutečnost, že kvalifikační a odborné předpoklady pro výkon funkce památkáře – „výkonného úředníka“ ve spojení se současným památkovým zákonem nedávají téměř žádné záruky, že sebelepší odborné vyjádření vysoce kvalifikovaného pracovníka památkového ústavu třeba i s desítkou dokladů o ověření způsobilosti bude skutečně vtěleno do správního rozhodnutí. Tato negace skutečně odborné práce terénních pracovníků památkových ústavů jen prohlubuje jejich frustraci a pocit absolutní zbytečnosti jejich práce. Nechci se dotknout těch pracovníků pověřených obcí, kteří se aktivně podílí na ochraně památek, z vlastní praxe si bohužel troufám tvrdit, že jich není ani polovina. A aby se i zde kruh uzavřel, jsou pod stále větším tlakem nespokojených starostů a jejich tajemníků.

            Druhým zásadním aspektem, který spatřuji při volbě ústav versus úřad, je zpřehlednění situace pro veřejnost. Málokdy někdo z laické veřejnosti pochopí smysl dvou institucí dělajících v podstatě totéž. A je jedno, zda se nachází v lokalitách, kde odborná vyjádření pracovníků památkových jsou velmi často bez udání důvodu negována pracovníky obcí nebo v lokalitách, kde naopak jsou odborná vyjádření do posledního přívlastku přepisována do rozhodnutí. V obou případech je dvojkolejnost památkové péče zcela neobhajitelná. Byť z diametrálně odlišných důvodů, vždy je někdo navíc. A pokud některý občan pronikne spletí zákonů hlouběji pod povrch a zjistí, že odborná složka památkové péče nemá žádnou pravomoc zakročit na stavbě při zjištění zjevné likvidace kulturního dědictví a musí tiše doufat, že toto udělá výkonná úřednická složka, jen nevěřícně kroutí hlavou.

            Argumenty proti? Zejména obava z byrokratizace oboru, ze zániku odbornosti ve prospěch dodržování správních lhůt a citace správných odstavců zákona. A obava z podstatného omezení dokumentační činnosti, kterou dnes památkové ústavy provádějí. Jejich rozvedení nechám na příznivcích zachování památkového ústavu ve stávající podobě. Dovolím si však pouze krátce poznamenat, že stupeň byrokracie na památkových ústavech již v tuto chvíli překračuje meze adekvátní poslání organizace a dokumentace probíhá ve většině případů jen díky nesystémovým grantům, kterými si všichni přivyděláváme.

            Argumenty proti jsou pro mě však nesmírně důležité z jiného důvodu, než že by mě přesvědčily o nutnosti uchovat stávající dvoukolejnost. Jsou pro mě podstatné jako důležité vykřičníky, které nesmí být zapomenuty, budeme-li společně vytvářet ideální podobu budoucího památkového úřadu. Při hledání pro obor přijatelného modelu památkového úřadu je třeba vytvořit takovou strukturu, která výše zmíněná rizika nepřipustí. A převáží-li názor, zachovat památkový ústav, jsem přesvědčen, že reformu potřebuje také a i v tomto případě je třeba na ně pamatovat.

            Hledání funkční struktury oboru je úkol, který přesahuje tento příspěvek a zřejmě i mé myšlenkové schopnosti, přesto si dovolím jen lehce načrtnout svou vizi, o které jsem si chvíli myslel, že je originální, abych brzy díky náhodně přečtenému interview zjistil, že podobná schemata jsou běžnou praxí fungujících západoevropských struktur. Tak tedy: špičkový památkář, kolem schopní asistenti, kteří shánějí podklady, řeší jednoduché kauzy, připravují osnovy, sekretářka, špičkové technické vybavení. Otazníků spousta, vím.

            Kritiky tohoto textu prosím, abych nebyl označen za snílka a naivního idealistu. Ano, nemluví se zde v horizontu měsíců či jednoho roku, není ani jisté, zda vůbec lze dospět ke zdárnému cíli, cíli, který uchová obor s vynikající tradicí a mnoha úkoly do budoucnosti ve smysluplné podobě. Musíme se však o přetnutí shora uvedeného kruhu pokusit, ať alespoň naše svědomí zůstane čisté, zašpiní-li nám ruce prach z dalších „těšňovských nádraží“. Třeba tento pokus přispěje k přežití oboru.

 

Tento text byl přednesen na valné hromadě Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče v Opočně v listopadu 2003. Diskuse, která se na toto téma rozvinula, pojmenovala možná zásadnější  důvod pro vytvoření památkového úřadu, než výše uvedené. Zodpovědnost. Zodpovědnost za naší historii, zodpovědnost vůči vlastníkům, zodpovědnost vůči státu. Současný stav samovolně generuje nezodpovědnost a přenášení odpovědnosti na druhé. Převzetí plné odpovědnosti bude bolet, nese riziko okouzlení mocí, nezodpovědným rodičům odebírají děti, nezodpovědní sportovci jsou vyřazení z kádru, nezodpovědným památkářům dříve či později odeberou památky.

 

 

 


 Krakovská charta 2000

Ing. arch. Igor Krčmář, autorizovaný architekt

 

Z iniciativy Institutu historie architektury a konzervace památek Fakulty architektury krakovské polytechniky (Instytut Historii Architektury i Konserwacji Zabytków Widziału Architektury Politechniki Krakowskiej), široce podporované evropskými akademickými středisky  a institucemi zabývajícími se ochranou kulturního dědictví, byla v roce 1997  zahájena Mezinárodní konzervátorská konference „Krakov 2000“, která měla za cíl pokusit se vymezit zásady ochrany architektonického kulturního dědictví na prahu nového milenia. 

Základní otázka, která se rozvíjela v průběhu tříleté diskuse zakončené závěrečnou plenární schůzí Mezinárodní konzervátorské konference ve dnech 23. – 26. října 2000 za účasti představitelů ICOMOS, ústavů i architektonických vysokých škol (za Českou republiku uveden jako jediný účastník doc. Bohumil Fanta) i evropských odborníků v památkové péči, měla svůj odraz v jejím hlavním tématu: kulturní dědictví jako základ rozvoje současné společnosti.

      Práce probíhaly v devíti sekcích :

I. Teorie a základní principy, systemizace a terminologie

II. Problémy právně – ekonomické (v tomto pořadí)

III. Archeologické památky

IV. Památky architektury a stavebnictví, soubory a historická sídla

V. Památkové parky, zahrady a kulturní krajina

VI. Historická města a vesnice

VII. Problémy inženýrsko-stavební a materiálově-technologické

VIII. Památky movité a části výzdoby

IX. Výchova a výuka

 

Inspirace pro iniciátory a realizátory mezinárodní konzervátorské konference byly dva historické dokumenty: Aténská charta (1931) a Benátská charta (1964), které vytýčily směry činností v ochraně památek architektury a urbanismu v obdobím meziválečném a po 2. světové válce. Krakovská charta 2000 svým charakterem není reakcí na výzvy současnosti, je deklarací základních intencí a cílů, ale současně je iniciativou náhledu na problémy kulturního dědictví z perspektivy cca třicetiletých zkušeností, které jsou údělem celého společenství památkářů již po publikování Benátské charty, vystříháním se nových nebezpečí, jaké může dědictví nekontrolovaný rozvoj, či uznáním rovnoprávnosti různých kultur a jejich vztahu k vlastnímu dědictví, na což obrátil pozornost na kongresu ICOMOSu v Mexiku v roce 1999 již prof. Andrzej Tomaszewski, a která byla poprvé připojena do dokumentu takovéhoto charakteru. Již v preambuli charty je potvrzeno, že „…dnešní Evropa je charakterizována kulturní různorodostí a úctou k pluralitním základním hodnotám vnímaným v  dědictví materiálním i intelektuálním…“  Při vnímání a vyhodnocování současně různorodých hodnot přinesených různými kulturami světa, obecný parametr mobility jednotky/jednotlivce i celých společenských skupin využívajíc práva svobodného výběru místa pobytu, musíme také pamatovat, aby se takto viděné dědictví nestalo polem ke stírání doktrín společensko – politických neb kulturně – religijních.

 

Původní znění ze dne 26.10.2000 existuje v osmi shodných verzích: polská, anglická, francouzská, německá, španělská, italská, holandská a slovinská.

Český překlad (Ing. arch. Igor Krčmář, 2002) se záměrně přiklání k původnímu polskému základu (s korekcemi dle německé/anglické verze) s používáním cizích slov i zjednodušením názvu oboru i činností  (konzervace/konzervátor), i když si uvědomuje rozdíly mezi obecně užívaným polským výrazem konserwacja zabytków a českými konzervace či obnova památek/památková péče/památková ochrana (viz něm. Erhaltung/Denkmalpflege/

Denkmalschutz) či polským výrazem konserwator a českými konzervátor/památkář/ restaurátor (viz něm. Fachleuten der Denkmalpflege - či překlady v ostatních uvedených jazycích), zvláště v pohledu současných útoků na samotný princip státní památkové péče a garanci zachování nemovitých  kulturních památek i jejich prostředí. V textu jde ale patrně o zásady a postupy, ne o pojmenovávání.

Plný polský/anglický text by měl být vyvěšen na http://a1.arch.pk.edu.pl/ , e-mail: a-1@institute.edu.pl. Samotné publikace, věnované p. profesorem Andrzejem Kadłuczkou 16.května 2002 v Hradci nad Moravicí, byly předány knihovnám Ústavu dějin umění AV ČR, SÚPP, SPÚ v Ostravě a některých regionálních ústavů (dnes územních odborných pracovišť Národního památkového ústavu  – pozn.I.K.2003).

Na závěr si dovoluji poděkovat panu Prof. Dr. Andrzeji Kadłuczkovi, který je architektem SARP, děkanem Fakulty architektury krakovské polytechniky a ředitelem institutu rekonstrukce památek, členem PKN ICOMOS, předsedou ZG Stowarzyszenie Konserwatorów Zabytków Warszawa (obdoba SPPPP ČR) apod., za nezištné poskytnutí publikací i dalších informací a doufám, že i po třech letech jsou tyto informace pro naši památkovou teorii i praxi aktuální.

*

Krakovská charta 2000

 

Zásady konzervování a restaurování architektonického a urbanistického dědictví

 

            S uznáním vkladu osob a institucí, které se v průběhu tří let účastnily příprav Mezinárodní konzervátorské konference „Krakov 2000“ a její plenární schůze „Kulturní dědictví základem rozvoje civilizace“,

            my, účastníci  Mezinárodní konzervátorské konference „Krakov 2000“, vědomi si hlubokého významu svázaného s  kulturním dědictvím, předkládáme k úvaze osobám odpovědným za dědictví tyto zásady jako doporučení pro úsilí  mající tyto památky chránit.

 

Preambule.

 

            V duchu Benátské charty, při vědomí mezinárodních doporučení, urychlováni procesem sjednocování Evropy a na prahu nového milénia jsme si vědomi, že žijeme v takových podmínkách, ve kterých se stává současnost, ve stále širších souvislostech, stále více charakteristickou (víceznačnou) a různorodou. Dnes je Evropa charakterizována kulturní různorodostí, a přes pluralismus základních hodnot je svázána s dědictvím movitým, nemovitým i intelektuálním, svázaným s ním různými významy a v důsledku také s konfliktem  zájmů. To zavazuje všechny zodpovědné za zachování kulturního dědictví  obrátit pozornost na problémy a volby, před kterými musí stanout  při snaze  o dosažení cíle.

            Každá společnost, prostřednictvím své společné paměti i vědomí minulosti, je odpovědná za identifikaci a spravování svého vlastního dědictví. Jednotlivé prvky dědictví jsou považovány za nositele mnoha kvalit, které se mohou v  čase měnit. V  tomto procesu  změn každá společnost rozvíjí vědomí a pocit potřeby péče o kvality svého společného dědictví.

            Toto dědictví nemůže být definováno omezeným způsobem. Možno pouze definovat způsob, jakým způsobem může být dědictví identifikováno. Pluralismus ve společnosti  se váže s velkou  různorodostí koncepcí dědictví tvořenou celým společenstvím, proto též nástroje a metody vytvořené pro vlastní ochranu je nutné přizpůsobit rozvíjející situaci, která podléhá  stálému procesu změn. Detailní souvislosti  výběru těchto kvalit vyžadují zhotovení plánu konzervace a provedení řady rozhodnutí. Tato musí být uvedena v restaurátorském projektu v souladu s odpovídajícími podmínkami technickými i strukturálními.

            Vědomi si hlubokých kvalit Benátské charty mířících ke stejným cílům, navrhujeme následující zásady konzervace a restaurování stavebního dědictví v současnosti.

 

Cíle a metody.

 

Architektonické dědictví, městské a krajinné i s movitými památkami, jsou výsledkem identifikace svázané s různými momenty v historii i různými vazbami společensko - kulturními. Konzervace tohoto dědictví je naším cílem. Konzervace může být realizována prostřednictvím různých druhů intervence, jakými jsou: kontrola životního prostředí, konzervátorské práce, oprava, restaurování, renovace a rehabilitace. Každý zásah se váže na rozhodnutí, volbu a odpovědnost svázanou s celistvostí dědictví, a také s těmi částmi, které dnes nemají specifický význam, ale které ho mohou získat v budoucnosti.

Konzervátorské práce a oprava jsou základní částí procesu konzervace dědictví. Tyto činnosti musí být organizovány současně se systematickým bádáním, inspekcí, kontrolou, monitoringem a prováděním zkoušek. Možné škody musí být předvídány, odsouhlaseny a musí být zahájena odpovídající preventivní opatření.

Konzervace stavebního dědictví je prováděna na základě projektu konzervace obsahující dlouhodobou strategii konzervace. „Projekt konzervace“ musí být podepřen výběrem řady technických možností a připraven dle poznávacích procesů hromadění informací a poznání objektu či místa. Může obsahovat tradiční i pozdější nové materiály, strukturální výzkum, grafickou a právní analýzu jakož i identifikaci významu historického, uměleckého i společensko – kulturního. Všechny odpovídající obory se musí projektu konzervace účastnit a koordinace musí být úkolem osoby kvalifikované a dobře vyškolené v oboru konzervování a restaurování.

Je nutno opustit rekonstrukce celých částí „ve stylu objektu“. Rekonstrukce velmi malých části o architektonickém významu může být přijatelná výjimečně pod tou podmínkou, že je opřena o jasnou a neproblematickou dokumentaci. Jestliže provedení větších prostorových či funkčních částí je nutné s ohledem na  odpovídající využití objektu,  musí zrcadlit současnou architekturu. Rekonstrukce celého objektu zničeného ozbrojeným konfliktem nebo živelnou pohromou je přijatelná jedině s ohledem na výjimečné společenské či kulturní souvislosti svázané se současností celé společnosti.

 

Různé druhy stavebních památek.

 

Každý zásah do archeologického dědictví, s ohledem na jeho specifiku, musí být přísně svázán s jeho okolím, teritoriem a prostředím. Je nutno redukovat, jak je to nejvíce možné, destrukční důsledky výkopových prací. U všech výkopových prací nutno úplně dokumentovat archeologické práce.

Podobně jako u všech ostatních případů, musí být konzervátorské práce při archeologických nálezech opřeny o zásadu minimálních zásahů. Musí být prováděny profesionály a použité metody a techniky musí být přísně kontrolovány.

Při ochraně a veřejné prezentaci archeologických nalezišť musí být nasazena i současná informační technika jako databáze, informační systémy a virtuální prezentace.

Cílem konzervace historických staveb a památek, jak v kontextu měst tak i vesnic, je zachování jejich autenticity a integrity, včetně vnitřních prostor, vybavení a dekorace v souladu s originálním vzhledem. Taková konzervace vyžaduje odpovídající „restaurátorský projekt“, definující metody a cíle. V mnoha případech je také nutné odpovídající využití, v souladu s existujícím prostorem a významem. Práce na historických objektech musí plně respektovat všechny historické epochy přítomné v samotné památce.

Architektonické dekorace, plastiky a movité památky, které tvoří integrální část stavebních památek, musí být zachovány prostřednictvím speciálních projektů navazujících na celkový projekt. Předpokládá se navíc, že restaurátor má odpovídající vědomosti a kvalifikaci současně s možností kulturně, technicky, operativně interpretovat různé analýzy spojené se specifickými obory umění. Restaurátorský projekt musí garantovat odpovídající přístup ke konzervaci prostředí, dekorace či plastik s využitím tradičních stavebních řemesel a konečnou integraci jako významných součástí stavebních památek.

Historická města a vesnice svým územním rozložením představují značnou část našeho univerzálního dědictví a musí být chráněny jako celek se strukturami, prostředím i lidským činitelem, existujícími v probíhajícím procesu vývoje a změn. Týká se to všech skupin obyvatelstva a vyžaduje integrovaný systém plánování, skládající se z velmi různorodých typů činností. Konzervace v městském kontextu se zabývá souborem staveb i otevřených prostor, které jsou částí větších městských prostor nebo celých malých sídel městských či vesnických, včetně nehmotných kvalit. V těchto souvislostech se zásah skládá z odkazů na místo s jeho morfologickou, funkční i strukturální celistvostí, chápanou jako součást jeho teritoria a obklopujícího prostředí a krajiny. Stavby, které tvoří historická místa, nemusí mít samostatně výjimečné historické kvality, ale musí být chráněny s ohledem na jejich organickou jednotu, uznanou rozhodnutími, a jejich znaky technologické, urbanistické, umělecké i barevné  budou znaky provazujícími jednotlivé prvky.

Projekt restaurování historického města nebo vesnice musí předvídat řízení změn vedle možnosti verifikace vybraných rozhodnutí, sloučení otázek dědictví s aspekty společenskými a ekonomickými. Vedle získávání vědomostí o samotných strukturách, existuje nutnost provádění šetření o vlivu změn a nástrojů potřebných v procesu řízení. Projekt restaurování historických měst se týká budov městské sítě v jejich dvojaké funkci:

-         prvků, které definují prostředí města v jeho městské formě, nebo

-         vnitřního ohraničení plošného, které stanoví zásadní část samotné stavby.

Obraz krajiny jako kulturního dědictví je výsledkem i odrazem prodloužené interakce  v různých společnostech mezi člověkem, přírodou a fyzickým prostředím. Jsou svědectvím rozvíjejících se vztahů mezi společenstvími, jednotlivými osobami a jejich prostředím. V těchto souvislostech se jejich konzervace, zachování a rozvoj koncentruje ve znacích lidských i přírodních, spojujících hodnoty materiální i nemateriální. Je důležité porozumět a vážit charakter krajin, neb srovnávat odpovídající práva a normy tak, aby zásadní hodnoty byly harmonizovány s odpovídajícími funkcemi teritoriálními. V mnoha společnostech jsou historické krajiny považovány za svázané s teritorii i vlivem měst.

Integrace konzervace obrazu kulturní krajiny a rovnovážný rozvoj regionů a míst s činnostmi ekologickými i životním prostředím vyžaduje vědomí a porozumění vztahů vycházejících z běhu času. Váže se s tím tvoření vazeb se zastavěným středem metropole, měst a městeček.

Integrovaná konzervace obrazu krajiny zkamenělé a archeologické i rozvoj vysoce dynamických obrazů krajin je spojen s hodnotami společenskými, kulturními a estetickými.

Techniky konzervace/zachování musí být pevně svázány s interdisciplinárními vědeckými výzkumy materiálů a technologií užívaných ke stavbě, opravě a nebo restaurování stavebního dědictví. Vybraný zásah musí respektovat originální funkci a zabezpečit shodnost s existujícími materiály, strukturami a hodnotami architektonickými. Různé nové materiály a technologie musí být přísně zkoušeny, porovnávány a poznány před jejich použitím. Mimo to, že použití nových technik in situ musí být svázané se stávající substancí, musí být stále monitorováno ve světle získaných výsledků tak, aby byla brána v potaz jejich trvanlivost v čase a možnost potencionální reverzibility.

Podrobnou pozornost nutno obrátit na nápravu vědomostí o tradičních materiálech a technikách i o jejich odpovídajícím pokračování v kontextu současné společnosti, což je samo o sobě důležitým prvkem kulturního dědictví.

 

Řízení.

 

Pro řízení dynamických změn, transformace i rozvoje historických měst, jakož i celého kulturního dědictví, se pořizují odpovídající regulativy,  provádí vyhodnocení voleb a monitorování výsledků. Jako zásadní část procesu nutno identifikovat riziko, navrhnout odpovídající systémy jejich předcházení a vytvořit plán činností v krizových situacích. Kulturní turistika, kromě pozitivního vlivu na místní hospodářství musí být považována za rizikový prvek. Nutno obrátit pozornost na optimalizaci výdajů na uchování.

Konzervaci kulturního dědictví nutno ustanovit jako integrální část procesu plánování a řízení ve společnosti, poněvadž může způsobit rovnovážný kvalitativní a hospodářský růst dané společnosti.

Pluralismus hodnot dědictví i různorodost zájmů vedou k důležitosti existence takové struktury komunikace, která dovoluje podílet se na tomto procesu obyvatelům a nejen specialistům a administrativě. Společnosti jsou zodpovědné za stanovení odpovídajících metod a struktur zabezpečujících podíl individuálních osob i institucí v procesu přijímání rozhodnutí.

 

Výuka a výchova.

 

Výuka a výchova v oblasti kulturního dědictví vyžaduje společenský zájem a integraci s národními systémy výchovy na všech úrovních. Složitost restaurátorských projektů či jakýchkoliv jiných konzervátorských zásahů zahrnujících aspekty historické, technické, kulturní a ekonomické, vyžaduje kompetentního a dobře vyškoleného řídícího pracovníka.

Školení konzervátorů musí být interdisciplinární a musí obsahovat precizní  výuku v oblasti historie architektury, teorie a techniky konzervování (památkové péče). Musí zabezpečit kvalifikaci potřebnou pro řešení vědeckých problémů důležitých pro provádění konzervátorských a restaurátorských zásahů způsobem profesionálním a odpovědným. 

Školení profesionálů a techniků v konzervátorských disciplínách musí brát do úvahy rozvíjející metody a technické vědy i brát na vědomí probíhající debaty o teorii a politice konzervace (památkové péče).

Kvalita řemesla i technické práce prováděné v  rámci projektů restaurování musí být musí být zdokonaleny zlepšeným odborným školením.

 

Právní prostředky.

 

Ochrana a konzervace stavebních památek by mohla mít lepší základy, kdyby byla podniknuta větší činnost právní i administrativní. Musí mít na mysli ujištění, že konservátorské práce jsou prováděny pouze prostřednictvím nebo pod dozorem profesionálních konzervátorů.

Právní pravidla mohou také zavádět regulace týkající se nabývání praktických zkušeností prostřednictvím strukturovaného programu. Je třeba obrátit pozornost na nově vyškolené konzervátory, kteří získají povolení na nezávislou praxi. Tato musí být získávána pod dohledem profesionálních konzervátorů (památkářů).

 

Krakov –Wawel, 26.10.2000

 

            Tento text byl redigován, na podkladě materiálů předaných předsedajícími tematických sekcí, týmem ve složení :

            Salvador Perez Arroyo (Španělsko), Javier Rivera Blanco (Španělsko), Roy Bondin (Malta), Joseph A. Cannataci (Malta), Sherban Cantancuzino (Anglie), Giuseppe Cristinelli (Itálie), Mario Docci (Itálie), Robert de Jong (Holandsko), Jukka Jokielehto (Finsko-Itálie), Andrzej Kadłuczka (Polsko), Tatiana Kirova (Itálie), Marek Konopka (Polsko), Jean L. Luxen (Belgie, ICOMOS), Emma Mandelli (Itálie), Ingval Maxwell (Skotsko), Andrzej Michałowski (Polsko), Andre De Naeyer (Belgie), Krzysztof Pawłowski (Polsko), Michael Pezet (Německo, ICOMOS), Ireneusz Płuska (Polsko), Jan Schubert (Německo), Manfred Wehdorn (Rakousko), Mihaly Zador (Maďarsko).