likovaná až v roce 1941 a v druhém komentovaném vydání v roce 1957. Recensovaná publikace otiskuje na stranách 41-48 paragrafované plné znění Athénské charty.

Padesát let po Athénské chartě vznikla v roce 1983 tzv. Torremolinská charta na jednání o evropském regionálním a prostorovém plánování. Šlo o šestou konferenci evropských ministrů zodpovědných za územní plánování; jednání proběhlo v Torremolinu (Španělsko). Tato charta navázala na Evropskou chartu o architektonickém dědictví a je součástí základních dokumentů Rady Evropy; podporuje strategie omezující konflikty mezi rostoucími nároky na přírodní zdroje se zvláštní pozorností územím s přírodními krásami a s kulturním a architektonickým dědictvím.

Současnou situaci ve vztahu lidských sídel k přírodě a k životnímu prostředí vystihuje tzv. Aalborská charta, přijatá v roce 1994 v Aalborgu (Dánsko). V roce 1998 byl konečně uzavřen dokument zpracovávaný od roku 1995 Evropskou radou urbanistů, který se týká zásad plánování měst – je nazýván Nová athénská charta. V ní je m.j. formulováno, že „Historické dědictví je klíčovým prvkem, vymezujícím evropskou kulturu a charakter vůči ostatním regionům světa. Pro většinu občanů a návštěvník je charakter města dán kvalitou staveb a prostorů mezi nimi.V mnoha městech byla jejich struktura, včetně mnoha památek, zničena nevhodným prostorovým uspořádáním, stavbou komunikací a nekontrolovanou činností trhu s nemovitostmi. V budoucnu by mělo být podniknuto vše k záchraně kulturního dědictví, podpoře nejlepších programů jeho uchování a využívání. Taková činnost spolu s vhodnou strategií prostorového rozvoje je podstatnou pro blahobyt budoucích měst a pro vyjádření jejich specifického charakteru a identity.“ Dále jsou promýšleny žádoucí nové zásady, perspektivně navrhované pro 21. století.

I ze stručně uvedených  údajů je zřejmé, že publikace Charty moderního urbanismu je pro naši práci důležitá. Ze zkušenosti však víme, jak stále ještě málo je v naší práci frekventovaná např. Benátská charta, Florentská charta a jiné dokumenty ICOMOS, které byly v době totality řídícími složkami tolerovány jen s nelibostí. Přesto, že víme, že tato doba je již za námi, zjišťujeme, že stále jde o dokumenty jako by neznámé, které ani nerezonují v našem (navrhovaném) památkovém zákoně a příslušných předpisech.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  Ochrana památek v Dolním Slezsku v posledních deseti letech

B U L L E T I N   S P P P P

 

5/02

 

 

Neprodejný informační časopis Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče

vydávaný neperiodicky pro vnitřní potřebu členů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

gn=center style='text-align:center'> 

 

 

 

 

Adresa redakce

Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče

Valdštejnské náměstí 3

118 01  Praha 1

Tel. 257010103

 


Záznam z valné hromady SPPPP v Hradci nad Moravicí

16. – 18. 5. 2002

 

Po zahájení VH ve 14, 30 hod. byla podána zpráva výkonného výboru od Sychrova, zejména

ve vztahu k projednávání návrhu zákona o ochraně kulturních památek a památkové péči – účast ve veřejném slyšení Senátu, při jednání Legislativní rady vlády, iniciativy vůči poslancům Parlamentu ve věci nového zákona a transformace veřejné správy.

 

Byla podána informace o uzavření dohody mezi SPPPP a SÚPP o vzájemném soužití, zřízení e-mailové adresy a webové stránky.

 

Na základě přihlášek bylo rozhodnuto o přijetí nových členů.

 

I. náměstek ministra kultury Ing. Zdeněk Novák a ředitel OPP Ing. arch. Jan Kaigl spoře informovali o pravděpodobných důsledcích předpokládaného přijetí transformačního zákona na organizaci státní památkové péče – podrobnosti budou sděleny ředitelů státních památkových ústavů v červnu v Jindřichově Hradci.

 

Byla vyhlášena neformální soutěž na název jednotné odborné organizace a jejích pracovišť, která bude otevřena na www.supp.cz.

 

V diskusi byly hodnoceny zejména metodiky památkové péče, jejich dopady a možnosti, a to jak metodiky vydávané SÚPP, tak jiné. SPPPP svou roli vidí v oponentuře před vydáním metodik SÚPP. Metodiky je třeba využívat jako inspiraci pro zpracování fundovaných odborných vyjádření, nelze jim přisuzovat roli závazných dokumentů.

 

Byla konstatována rizika spojená s transformací veřejné správy, ztráta vyškolených pracovníků z okresních úřadů, které města nechtějí přijímat, nutnost školit nové pracovníky na pověřených obcích, přenos dokumentace na nová pracoviště apod.

 

Po skončení diskuse s pracovníky MK ČR byl zahájen odborný seminář.

 

 

 

Zaznamenala: Dagmar Sedláková


Závěry valné hromady Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče v Hradci nad Moravicí, 16. – 18. 5. 2002

 

Valná hromada Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče

 

-         bere na vědomí zprávu o činnosti výkonného výboru za období od valné hromady konané na zámku Sychrově;

 

-         bere na vědomí informaci o kontrole placení členských příspěvků;

 

-         bere na vědomí zřízení nové e-mailové adresy SPPPP (spppp@volny.cz) a webové stránky (www.volny.cz/spppp);

 

-         schvaluje přijetí nových řádných členů, kterými se stali

-  Bc. Miroslav Nový

-  Ing. Irena Blažková

-  Mgr. Hana Konšelová

-  Ing. arch. Vladimíra Paterová

-  Ing. Eva Pulkertová

-  Jarmila Brožová

-  PhDr. Eva Kolářová

-  Ing. Radomír Přibyla

-  Ing. Lubomír Mamula

-  Marek Krejčí;

 

-         vyzývá členy k aktivní účasti v diskusních forech na webové stránce Státního ústavu památkové péče (www.supp.cz);

 

-         upozorňuje na rizika spojená s transformací veřejné správy, včetně změn v organizaci odborných institucí, zejména však s přenosem kompetencí na pověřené obce;

 

-         pověřuje výkonný výbor sledováním vývoje právního rámce oboru a dalších souvisejících předpisů a dalších okolností, zejména v souvislosti s transformací veřejné správy;

 

-         pověřuje výkonný výbor vydáním dalšího čísla Bulletinu;

 

-         děkuje Igoru krčmářovi a ostatním pracovníkům Státního památkového ústavu v Ostravě a správy hradů Hradec nad Moravicí a Raduně za reprezentativní uspořádání valné hromady.

 

Příští valná hromada se bude konat na podzim roku 2002 pod patronací Státního památkového ústavu v Plzni (Bečov).

 

 

Zapsala: Dagmar Sedláková


Ochrana památek v Dolním Slezsku v posledních deseti  letech

Grzegorz Grajewski

 

Mýtus minulosti, času který pominul, mýtus lidských dosažení hodných připomenutí a zachování, spojeného s nostalgií přivolávanou v době vzpomínání na dávné dobré, zlaté časy – to možno uznat za prapříčinu vzniku ochrany památek1 (památkové péče). Začínajíc od ochrany jednotlivého objektu, památky brané jako dílo umění neb historické paměti, byl rozsah ochrany značně rozšířen. Vývojem několika posledních desítek let v Evropě povstal pojem ochrany kulturní krajiny. Definována jako člověkem přetvořené přirozené prostředí, ve kterém jsou vepsány obecně stejně tak části kultury materiální i duchovní. Na tomto místě je nutno oddělit obnovu památek myšlenou jako soubor technologických postupů s cílem udržení fyzické podstaty konkrétního předmětu či stavby, od ochrany památek myšlené jako soubor procedur majících uchránit před zničením uznané jako svědectví historie ty elementy tvořící kulturní krajinu. V němčině toto pojetí nejlépe vystihují pojmy Denkmalpflege a Denkmalschutz. V polštině takové precizní vymezení chybí. Užíváme termíny konserwacja (konzervace) – rozuměna jako procesy pouze technologické a ochrona památek (ochrana památek/památková péče), ale často jsou výrazy zaměňovány. V posledních deseti letech nastoupila výrazná změna nejen půdě akademických metodologických diskuzí. Ochrana památek  se začíná rozumět nejen na Dolním Slezsku (myslím, že i na zbývající části Polska)  jiným způsobem, značně odbíhající od tradiční konzervace památek. V tom jiném, v jistém smyslu novém, významu je základním cílem ochrany památek zdůraznění kulturní svébytnosti regionu. Ochrana památek se rozumí jako  účast v procesu změn a nejen jako vytváření rezervací nebo skanzenů. Jedním ze zdrojů takto myšlené ochrany památek je odvržení teze o konečnosti celého postupu, mínění o dokonalosti nových forem, které neodvratně a s celou bezohledností povinny nahradit stávající formy a v žádném případě nemusí pokračovat v dávných tradicích. Obecná doktrína ochrany památek říká, že nejdůležitější je zachování veškerého historické hmoty bez rozlišení mezi pozůstatky minulosti o větší či menší umělecké neb historické hodnotě. Dnes spějeme k ochraně nejen samotného uměleckého díla, ne souboru děl , ale celého systému tvořícího přírodně - kulturní prostředí. Takto přijaté pojetí rychle vedlo k paradoxu. Čím více se rozšiřoval rozsah toho, co bylo uznáno hodné ochrany, tím více se krátily zásoby originálních svědectví minulosti a možnosti jejich institucionální ochrany.

                Uvedené dva způsoby restaurátorské práce vyžadují odlišný přístup metodologický i odlišné postupy. V prvním případě metody jsou známé a zdokonalované po několik století. Vedou k maximálnímu prodloužení materiální existence díla lidských rukou, a kdy to není možné, do široce podmíněného, citlivého, vytvoření kopie. V druhém případě se metody teprve tvoří.

                Platný zákon o ochraně památek (Ustawa o ochronie památek) obsahuje ustanovení umožňující ochranu památek jak metodami tradičními – zápisem do seznamu památek, tak i ochranu kulturní krajiny prostřednictvím vytvoření ochranných památkových pásem, rezervací a kulturních parků (parków kulturowych). Zápis do seznamu památek provádí krajský = vojvodský konzervátor památek (Wojewódzki Konserwator Památek) ve své pravomoci nebo z podnětu vlastníka (v tomto posledním případě získá několik daňových úlev, především nemusí platit daň dědickou ani daň z nemovitosti). Jedině zápis do seznamu památek však poskytuje plnou právní ochranu vyplývající ze státní legislativy, protože jiné formy ochrany vyplývají jen z místních předpisů a vyhlášek.  Rovněž pouze zápis do seznamu památek nutí vlastníka památky k provádění restaurátorských prací (myšlena obnova památky všeobecně) v souladu s požadavky určenými konzervátorem památek neb umožňuje financování či spolufinancování památkové obnovy ze státních prostředků.

 

Plošná památková ochrana.

 

                Plošná památková ochrana je uváděna ve studiích a územních plánů, jejich zpracovatelem jsou místní samosprávy (měst a vesnic). Územní plán musí být schválen krajským konzervátorem památek. Nesouhlas nedovoluje uvedení plánu do života, což značí paralyzování stavební činnosti.

                Na území kraje (województwa) dolnoslezského plošná památková ochrana byla uváděna především do územních plánů připravovaných pro města. Plochy jsou označeny ve všech historických , bez ohledu na jejich administrativní statut. Několik let je systematicky realizován princip uvádění odpovídajících informací do studií, územních plánů měst a obcí nebo do zpracovávaných územních plánů. Umožňuje to stejně zákon o ochraně památek, tak i zákon o územním plánování (Ustawa o planowaniu przestrzennym), který  předpokládá v územním plánu ustálení hranic a  podmínek pro zástavby území, které vyplývají z potřeb ochrany kulturního prostředí. Přípustná je možnost uvedení podmínek, zásad a standardů zástavby společně s objemy.  Zavádění odpovídajících dokumentů  přenáší tíhu ochrany nad udržením trvalých elementů obrazu krajiny  na příslušné odbory architektů místních samospráv.

                Přijetí těchto typů řešení požaduje zvýšenou spolupráci státních složek památkové péče s urbanisty, pořizovateli i nadřízenými orgány územního plánování a jak je lehké si představit, neprobíhá to bet problémů. Je to druh hry, které se účastní většinou mnoho hráčů a pravidla nejsou do konce jasné.

                Nejvíce očekávaným efektem tohoto typu činnosti je naděje na rostoucí pochopení principu kontinuity jako základu řešení urbanistických a architektonických. Znalost dějů v přeměně dané sídelní jednotky  nebo  krajinotvorné formy může určit přijatelný rozsah využití nebo úprav a také určit, které části musí být zachovány nebo rozvíjeny jako dokreslující  soulad

 

Rezervace a kulturní parky, historické pomníky.

 

                Mezi   zákonem předpokládaných  forem ochrany nemovitých památek se uvádí vytváření kulturních rezervací a parků. Na území dolnoslezského vojvodství není  dosud žádná rezervace nebo kulturní park. Pouze v územním plánu vojvodství se ocitly díky zpracování naším střediskem návrhy využití tohoto typu ochrany :  velká opatství cisterciáků  Krzeszow, Lubiąż, Henrykow, Kamieniec Ząbkowicki, opatství cisterciaček Trzebnica. Využívajíc stávající,vytvořené ochranou přírody, krajinné parky – vypracovali jsme rovněž odpovídající odkazy a doporučení  dovolující sladit ochranu přírody a ochranu památek na území Slezska, souboru parků kolem zámku Książ.

                Nemovité památky  o velkém významu pro národní kulturu mohou být na návrh ministra kultury a umění uznány polským presidentem (Presydent Rzeczypospolitej Polski) za historický pomník. Dosud na území vroclavského vojvodství bylo takto uznáno pouze historické centrum Vroclavi, ikdyž v přípravě je několik návrhů.

                Na listině světového dědictví UNESCO byly v roce 2001 zapsány kostely Míru Jaworz a Śvidnice. Dle našeho mínění takového uznání zasluhuje ještě soubor opatství Krzeszow a Hala století ve Vroclavi.

 

Zkušenost

               

                Regionální středisko studií a ochrany kulturního prostředí ve Vroclavi (Regionalny Ośrodek Studiów i Ochrony środowiska Kulturowego we Wrocławiu) byl založen v roce 1992 jako dolnoslezská pobočka Střediska dokumentace památek ve Varšavě (Ośrodek Dokumentacji Památek w Warszawie). Středisko bylo založeno s cílem podpory práce vojvodských konzervátorů památek prostřednictvím vydávání odborných stanovisek nezbytných pro činnost státní administrativy, sběr historických materiálů, hledání informací o památkách a příprava materiálů využívaných při vypracovávání studií a územních plánů.

                Na základě krátké, protože teprve desetileté, praxe se stabilizoval ve vroclavském středisku jistý model zpracování  památkových studií nebo územního plánu okresu, města či jiné jednotky.

                Materiál byl zhotoven díky několikaměsíční práci kolektivu složeného z archeologů, historiků umění, historiků urbanismu a specialistů od architektury, urbanismu. S názvem „ Památkové studie” se skládají z  faktograficky bohatého  textu o desítkách či stovkách stran, řady ilustrací a map v měřítku zpracovávaného plánu.

                V textu se v prvních odstavcích představují právní základy zpracování a ty legislativní a prováděcí předpisy, které zavazují autory detailních projektů a investory záměrů na území vyznačených pásem plošné památkové ochrany. Ve všeobecných podmínkách památkových pásem jsou zformulované základní zásady závazné v  určitých pásmech.

                Začínající od pásma „A” památkové ochrany, ztotožňující se často s ochranou památkovou rezervací / zónou či památkově chráněnou budovou zapsanou do seznamu památek (což není vždy vhodné),  která se vyznačuje vždy způsobem jasným a natolik precizním, jak to dovolí mapové podklady, přes pásmo „B” – kde závazná jsou již značně menší omezení, a v zásadě jsou to lépe informace týkající se doporučených forem výstavby  na vyznačeném území, se přechází do pásma „K” ochrany památkové krajiny, kde je důležité především zachování urbanistických vazeb bez speciálních požadavků na formy staveb, a v do jisté míry totožné s tímto pásmem – pásmo „E” ochrany  dokladů historického urbanismu či  přesněji kvalitního krajinného obrazu.

Dodatečně jsou vyznačovány zóny archeologické ochrany. Jsou rovněž diferenciovány a vyznačeny s největší možnou přesností danou obecným stavem vědění. Pro  málo časté, v terénu  výrazně ohraničené  formy, jako např. hradiska, mohyly, pohřebiště ap.  se vyznačuje pásmo s archeologickou rezervací – rovněž se zákazem změny formy využití území bez souhlasu konzervátora památek. Dle jiných stanovisek zavazují všeobecně rozhodnutí vyžadující od investora zajištění archeologického dozoru nad pracemi, nebo krytí nákladů předběžného záchranného průzkumu.

Uvedena bude rovněž postup zavazující v případě zahájení rekonstrukčních prací nebo přestavby objektu zapsaného do seznamu památek (dle předpisů státu), nebo figurujícího v evidenci kulturních nemovitostí / statků  (dóbr kultury) místního  charakteru vedené samosprávou.

Tam, kde to potřebné, zkoušíme upozornit, ikdyž jen formou doporučení a ne závazných rozhodnutí, jaká forma výstavby je typická pro dané  území, a které  elementy architektonické hmoty či detailu dovolují projektovat současným architektům architekturu nesoucí  regionální nebo dokonce místní charakter (cech).

Následující odstavec je studií vývoje politického, hospodářského, religiozního, a uměleckého  řešeného území, se zdůrazněním událostí, které vyvolaly rozhodující vliv na  vytváření území – proces kolonizace, vlastnictví, změn státní příslušnosti, sekularizace. Zde budou charakterizovány v širších nadlokálních souvislostech typy budov a urbanistických struktur, začínajících u monumentů architektury až po skromnější výtvory lokálního stavebního řemesla.

Po takto zpracovaných odstavcích pokračuje podrobná část. Pro každou obec v okrese, nezáleží na tom , je-li to samostatná sídelní jednotka či lesní osada, je zpracováno heslo. Jako základní jednotku je přijat geodetický katastr vsi nebo města. Hesla uložená v abecedním pořadí mají podobnou strukturu.

Podána tak jsou základní historická data, druh a charakteristika urbanistické struktury, typu zástavby, popis pásem památkové ochrany v obci a výpis prvků podléhajících památkové ochraně.

Dále jsou popisovány: etymologie názvu, historie obce, nemovitostí a církevních staveb. Dějiny některých míst jsou tak  bohaté, že dochované historické materiály dovolují vykreslit dokumenty potvrzenou historii obce od XI. nebo XII. století. Tyto informace dovolují porozumět mnoha současným plánovacím problémům. Charakter urbanistické struktury bude představen na základě detailní analýzy jeho změn od I. poloviny XVIII století – ohraničení vychází z doby vzniku nejstarších dostupných, důkladných kartografických zdrojů. Tato analýza, jako i další materiály, vzniknou na základě porovnání historických informací s obecným stavem zachování urbanistického charakteru sídla. Statistická data sestavená do tabulek od poloviny XVIII. Století do současnosti vypovídají o počtu obyvatel, množství domů, vlastnických vztazích, založených institucích a občanských sdružení, průmyslu a řemeslu. Dovoluje to rychlou orientaci v dynamice demografických a společenských procesů.

                V dalším bodě, nijak nevynikajících v porovnání se shromážděnými historickými a současnými daty, i s provedením srovnání zachovaných elementů urbanistické struktury sídla, jsou popsána území památkové ochrany, doporučení detailní nebo individuální s ohledem na druh nebo typ zástavby. Pro ilustraci závěrů o typech budov budou sestaveny fotografie charakteristických objektů. Tímto způsobem bude vytvořen jakoby vzorník používaných forem i architektonických detailů, který má ulehčit architektovi realizaci zásady kontinuity architektonických forem závazné v památkových pásmech.  Uvedeny budou navíc všechny prvky chráněné jednotlivě jako památky. Stejně zapsané v seznamu památek, tak i ty, které jsou pod ochranou samosprávy, jako vedené v její evidenci. (Někdy tato evidence, i jiné vyhlášky nevyplývající z předpisů státu, uvedené v plánu se stanou platnými až po schválení samosprávou, což je politické rozhodnutí, vyžadující potvrzení radou obce a ve výsledku trvající velmi dlouho).

                Shodná s textem je mapa, vytvořená v měřítku plánu nebo pro vybrané části v podrobnějším měřítku. Praxe ukázala, že se doporučuje zpracování matrice na mapě s nakreslenými hranicemi pozemků katastru a členěním parcel i s objekty.

                Na matrici jsou zakresleny pásma památkové ochrany s co největší důkladností, hlavní body a osy průhledů, chráněná území památkových parků a hřbitovů, archeologické lokality. O konečném rozsahu legendy rozhoduje podrobnost vyhotovení, jeho detailnost i specifika území.

 

Cíle zpracování

 

                Základním je precizní uvedení vzájemných vztahů a zásad spolupráce mezi památkovou péčí (Służba Ochrony Památek) reprezentované vojvodským konzervátorem památek  (Wojewodzki Konserwator Památek) a uživatelem území, kterým je místní zastupitelstvo. Umožňuje to uniknout řadě nepotřebných souhlasů, zkrátit čas potřebný pro vydání administrativních  rozhodnutí, vyloučit z některých území nepřípustný druh investic a jednoznačně sdělit, na kterých jsou investice doporučeny a dokonce usnadněny pohledem historickým. Samospráva bere na vědomí, že pod jeho péčí, často bezprostřední, neboť je jejich vlastníkem, se nacházejí památky, ale také vojvodský konzervátor památek vědomě ohraničí své pravomoci s upřesněním, které elementy nebo území leží v oblasti jeho zájmů  nebo jaké předpisy a postupy zavazují vlastníky a investory. Je to vyhláška místního  významu zavazující všechny strany.

Stav zachování památek vroclavského vojvodství je v značném stupni efektem přetržení kulturní kontinuity v roce 1945, toto tvrzení platí pro celé Dolní Slezsko. Obnova přirozené kontinuity je ze zásadních příčin nemožná. Jak je známo, Němci byli z Dolního Slezska vypuzeni (wypędzeni) a na jejich místo byli přivezeni, v značné části proti jejich vůli, Poláci. Přesto je možné pozorovat proces ztotožnění  přílivu  polského obyvatelstva s územím Dolního Slezska, jako svojí místní vlastí, což by ukazovalo, že v rozměru historickém je region trvalejší než samotný stát – je nadstátní. Materiály obsažené v našich dílech mají sloužit vytvoření a posilování historického vědomí vnímaného jako věda o minulosti, jako popis věcí minulých nadále současných ve hmotných svědectvích, jakými jsou památky.

 

Autor referátu je ředitelem Regionálního střediska studií a ochrany kulturního prostředí ve Vroclavi – Polsko (Regionalny Ośrodek Studiów i Ochrony środowiska Kulturowego we Wrocławiu ).

 

1   Překladatel si dovoluje používat nadále tento doslovný polonismus (místo také možného překladu ochrona památek jako památková péče a konserwator jako památkář)  i s vědomím důležitosti všech orgánů a organizací v systému  památkové péče v Evropě.                                                                                                                                                                                                             

 

Rozšířené resumé s použitím poznámek ing.arch. Stanisława Waszka  připravil za SPPPP Igor Krčmář.

 

*

 

Mezinárodní konzervátorská konference „Krakov 2000“

        Ochrana architektonického kulturního dědictví.

Andrzej Kadłuczka

 

Z iniciativy Institutu historie architektury a konzervace památek Fakulty architektury krakovské polytechniky (Instytut Historii Architektury i Konserwacji Zabytków Widziału Architektury Politechniki Krakowskiej), široce podporované evropskými akademickými středisky  a institucemi zabývajícími se ochranou kulturního dědictví, byla v roce 1997  zahájena Mezinárodní konzervátorská konference „Krakov 2000“, která měla za cíl pokusit se vymezit zásady ochrany architektonického kulturního dědictví na prahu nového milenia.  Moment zahájení prací v rámci konference byl jistě symbolický, ale  stěžejní objem diskutovaných problémů vycházel z dynamické transformace a změn, které se staly každodenními v našem životě, a také výrazem našeho vztahu k dědictví.

                Základní otázka, která se rozvíjela v průběhu tříleté diskuse zakončené závěrečnou plenární schůzí Mezinárodní konzervátorské konference ve dnech 23. – 26. října 2000, měla svůj odraz v jejím hlavním tématu, ne nepřípadně stavějící otázku kulturního dědictví jako základ rozvoje současné společnosti, ale postiženou skrze různorodé zkušenosti,  ukazující stejně úspěchy i porážky z pohledu jeho ochrany.

                Jestli kulturní dědictví musí být interpretováno jako překážka v procesu pokroku a rozvoje, nebo právě naopak, může být prvkem integrujícím naši současnost stavěnou na tradicích, dokladech a materiálních výtvorech pokolení, s vizí budování nové společnosti otevřené na různorodosti  kulturní  i samosprávní, při rovnocenné garanci nezadatelných práv jednotlivce, vizí tvůrčím způsobem rozvíjející pluralistickou filozofii ochrany kulturního dědictví, se kterým se ztotožňují hodnoty lokální, či regionální, jakož i globální.

                Měřítkem zájmu o  krakovskou iniciativou a její aktuálnost byla aktivní účast v ní, od samého počátku, nejvyšších představitelů světového ICOMOSu daného osobami bývalého prezidenta dr. Rolanda Silvy a stávajícího prezidenta prof. Michaela Petzeta, stejně jako generálního tajemníka prof. Jean –Louis Luxena, kteří se účastnili seminářů organizovaných v rámci tématických sekcí, stejně jako na závěrečné plenární schůzi,  i jejich bezprostřední účastí při redakci závěrečného dokumentu konference nazvaného Krakovská charta 2000.

                Příznačný je rovněž  fakt  stálého kontaktu v průběhu konání konference s polským výborem UNESCO i s kanceláří UNESCO v Paříži, nebo zájem vyjádřený Evropskou unií ve formě podpory konference z programu DG X RaphaelThe principles of restoration for new Europe, realizovaný čtyřmi univerzitami : v Benátkách, Janově, Budapešti a Valladolidu s Fakultou architektury Krakovské polytechniky.

                Inspirace pro iniciátory a realizátory mezinárodní konzervátorské konference byly dva historické dokumenty :  Aténská charta (1931) a Benátská charta (1964), které vytýčily směry činností v ochraně památek architektury a urbanismu v obdobím meziválečném a po 2.světové válce. Krakovská charta 2000 svým charakterem není reakcí na výzvy současnosti, je deklarací základních intencí a cílů, ale  současně je iniciativou náhledu na problémy kulturního dědictví z perspektivy cca třicetiletých zkušeností, které jsou údělem celého společenství památkářů již po publikování Benátské charty, vystříháním se nových nebezpečí, jaké může dědictví nekontrolovaný rozvoj, či uznáním rovnoprávnosti různých kultur a jejich vztahu k vlastnímu dědictví.

                Na jaké nové aspekty ochrany architektonického a urbanistického dědictví se obrací krakovský dokument ?

                Poprvé nutno vysvětlit jeho novou ... – interdisciplinaritu – (souvislost s jinými obory) vyjádřenou nejen podílem expertů a specialistů různých oborů a disciplín svázaných s ochranou tohoto dědictví, ale také prostřednictvím pohledu na architektonický objekt  jako prvek vyšší struktury svázaný „vnějškově“ s celým mu příslušejícím vzhledem a vybavením, tak rovněž „vnitřně“  s kontextem urbanisticko – krajinotvorným, a také společensko – kulturním. Tak jako obecně kulturní dědictví není doménou jedné disciplíny či oboru, tak v procese ochrany architektonického objektu nebo urbanistického souboru musí spolupracovat představitelé různých specializací, koodinovaní jedním „řídícím střediskem“ – odpovídajícím způsobem kvalifikovaného a školeného konzervátora schopného k integrovaným činnostem, ale současně zodpovědného za  výsledky své činnosti.

                Tento pohled interdisciplinárního přístupu k ochraně dědictví, nalezl svůj odraz v samé „struktuře“ konference, vytvořením devíti tematických sekcí  zásadně postihujících rozsáhlou rozlohu problematiky ochrany architektonického a urbanistického dědictví, a to : otázky teoretické a terminologické, právně – ekonomické a řídící, archeologických památek, architektury a stavitelství, historických spolků a míst, památkových parků, zahrad a kulturní krajiny, historických měst a vesnic, jakož i otázky inženýrského stavitelství a materiálově – technologické, díla umění, movité památky a součásti oděvů, současně s výukou a výchovou  a široce pojatým vnímáním kulturního prostředí.

                Podruhé, důležitým, jak se zdá i novým konstatováním, je vrácení pozornosti na „dynamický“ charakter kulturního dědictví, jak ve vnímání fyzickém, tak i filozofickém. Toto tvrzení vyžaduje vytvoření odpovídajících nástrojů a metod ochrany a jejich přizpůsobení „… evolučnímu procesu probíhajících změn, kterému toto dědictví podléhá…“

                Fyzické změny dědictví jsou způsobené vlastnostmi hmoty, ze které je vytvořeno, aktivitou člověka stále přizpůsobujícího ke svým potřebám prostředí, ve kterém žije i jeho části, či (způsobené) ničivým dílem přírodních sil. Různost dědictví je dána jeho různou identifikací v čase díky změnám hodnotových měřítek. Jde jednak o to, aby v tomto procesu změn každá společnost sdílenou společnou pamětí prohlubovala „…zodpovědnost a pocit potřeby zachování hodnot charakteristických pro její dědictví…“, a aby také jakékoliv změny neodsunuly ty hodnoty, které dnes ještě neidentifikujeme, ale které mohou být objeveny v budoucnosti.

                Tento myšlenkový pochod je spojen s další otázkou, na kterou  již obrátil pozornost na kongresu ICOMOSu v Mexiku v roce 1999 prof.Andrzej Tomaszewski,  a která byla  poprvé připojena do dokumentu takovéhoto charakteru. Již v preambuli charty je potvrzeno, že „…dnešní Evropa je charakterizována kulturní různorodostí a úctou k pluralitním základním  hodnotám vnímaným v dědictví materiálním i intelektuálním…“  Při vnímání a vyhodnocování současně různorodých hodnot přinesených různými kulturami světa, obecný parametr mobility jednotky/jednotlivce i celých společenských skupin využívajíc práva svobodného výběru místa pobytu, musíme také pamatovat, aby se takto viděné dědictví nestalo polem ke stírání doktrín společensko – politických neb kulturně – religijních.

                Tolik pohled ochrany kulturního dědictví, kterému krakovská charta přikládá důležitou váhu. Tak potřebné školení společenského svědomí a společné paměti ve věci dědictví vyžaduje velkou angažovanost v díle přestavby obecných systémů výchovy a školení na všech jejich úrovních. Nejen specializovaná věda a dobře vyškolené kádry garantují zachování dědictví, ale především svědomitá a  ve vztahu k dědictví vychovaná společnost  bude schopná vybudovat odpovídající právní a organizační struktury, které zajistí podíl v procesu jeho ochrany pro všechny jeho účastníky a partnery.

                Využívajíc pozvání k účasti ve speciálním fóru kongresu polské kultury „Ochrana kulturního dědictví v Polsku“, chtěl bych jako předsedající programové rady mezinárodní konzervátorské konference a současně zde reprezentující Sdružení konzervátorů památek, přinést publikování textu Krakovské charty 2000 jako výraz stálé přítomnosti polského konservátorského myšlení na mezinárodní scéně a pojímání kulturního dědictví jako společného statku.

 

 

 

Autor referátu Prof.Dr. Andrzej Kadłuczka, je architektem SARP, děkanem Fakulty architektury krakovské polytechniky a ředitelem institutu rek. památek,  členem PKN  ICOMOS, předsedou ZG Stowarzyszenie Konserwatorów Zabytków Warszawa (obdoba SPPPP ČR) apod. Plný polský/anglický text by měl být vyvěšen na http://a1.arch.pk.edu.pl/ , e-mail : a-1@institute.edu.pl , samotné publikace jsou předány k dispozici  knihovnám Ústavu dějin umění AV ČR, SÚPP, SPÚ v Ostravě a některých regionálních ústavů.

 

 

Rozšířené resumé za SPPPP připravil Igor Krčmář, autorizovaný architekt ČKA

 

*

 

Metrologie zvonů

Petr Vácha, SPÚSČ

 

Měření zvonu (1)

 

                Není pochyb o tom, že předměty mají být měřeny. Každopádně z evidenčních důvodů, kdy rozměr je jedním z důležitých identifikačních znaků. Měření u zvonů má význam daleko větší.

                Zvon musíme nahlížet z několika hledisek. Zvon je řemeslný výrobek. Zajímá nás jeho umělecké ztvárnění a kvalita odlití. Jedná se o hudební nástroj, který, je-li při zvonění rozhoupáván, tvoří spolu s příslušenstvím mechanické zařízení. Zvon působí statickými a dynamickými silami na zvonovou stolici, tak i na stavbu - zvonici či věž. Mnohé z toho, co uvedeno, je ovlivněno respektive podmíněno rozměry a hmotností zvonů, z čehož vyplývá, že je třeba tyto skutečnosti zjišťovat.

 

                Jak různí dokumentátoři a badatelé zvon měří: Čistokrevní historici umění začínají výškou, základním rozměrem u zvonu je však průměr. Spodní průměr zvonu je rozměrem základním a všechny ostatní rozměry jsou v určitých vztazích k němu.

                Průměr zvonu nelze přesně změřit bez odklonění srdce, které visí uprostřed a přesnému měření překáží. I když zvonový korpus je formován otáčením šablony kolem osy, nemusí být vždy spodní obvod přesně kruhový. Proto se doporučuje tento rozměr měřit na různých místech a pro výpočty užívat buď průměru naměřených hodnot nebo extrémní hodnotu, která se objevuje např. díky níže zateklému kovu, vyloučit.

                Ve starších dobách se používalo měření obvodu, z něhož se průměr vypočítával. (2) Tohoto způsobu lze doporučit u zvonů postavených přímo na zemi, které pro jejich hmotnost nelze překlopit.

                Výška zvonu bývá měřena takovým způsobem, že nelze udávané hodnoty brát za spolehlivé. Celkovou výšku zvonu lze spolehlivě změřit u zvonu nezavěšeného, bez hlavy (hřídele). U zvonu zavěšeného bývá část koruny zvonu zapuštěna v hlavě a výšku koruny a tím i celkovou výšku zvonu nelze změřit. Výška zvonového korpusu, t.j. výška bez koruny, která se nejvíce uvádí, nebývá rovněž přesná, neboť badatel nedokáže u zavěšeného a obtížně přístupného zvonu zaručit rovinu rovnoběžnou se spodním okrajem zvonu. Jako extrémní a zcela nepoužitelný údaj lze klasifikovat měření výšky zvonu včetně hlavy (hřídele). Ideálním rozměrem, který naopak lze změřit s velkou přesností, je vnitřní výška neboli hloubka zvonu, kterou odčítáme pomocí zákrytu roviny spodního okraje.

                Staří badatelé a zvonaři užívali t.zv. šikmou výšku, která je spojnicí spodního okraje zvonu s okrajem horním. Tento rozměr má svůj význam, neboť je nutno si uvědomit, že se užíval při konstrukci zvonových žeber (t.j. profilů) zvonů jmenovitě barokních a z 19. stol. Má-li být tento rozměr využitelný, musí být doplněn ještě horním obvodem, z něhož vypočítáváme horní průměr.

                Rozměr zásadní důležitosti, který v památkářské dokumentaci nebývá uváděn, je tloušťka zvonového věnce. (3) Tento rozměr dokonce brali zvonaři jako základní jednotku při konstrukci zvonového žebra, která vyjadřovala vzájemné poměry mezi jednotlivými rozměry (4). Poměr tloušťky věnce k spodnímu průměru (zjednodušeně řečeno) vyjadřuje typ zvonového žebra.

 

                Bylo by ideální, kdyby mohl být zkreslen celý profil zvonu. To je však požadavek natolik náročný technicky i časově, že musíme měření maximálně zjednodušit a vzít natolik reprezentativní údaje, aby zvon dostatečně charakterizovaly. Takovými údaji budou: spodní průměr, hloubka (vnitřní výška) a tloušťka věnce. V případě proporcí výrazněji odlišných od běžného tvaru přidáme horní (vnější) průměr. Měřit je třeba s přesností 1 mm.

 

 

Určení hmotnosti zvonu

 

                Průměrný zvon středního žebra (v našich podmínkách) má v úrovni horního okraje vnitřní průměr rovnající se asi 1/2 největšího průměru (nebo o něco málo více), vnější průměr na horním okraji činí cca 54 - 56 % největšího průměru. Tloušťka věnce se vejde do největšího průměru 13 až 14 krát. Celková výška včetně koruny odpovídá spodnímu průměru. Hloubka zvonu činí cca 3/4 t.j. 75% největšího průměru, s tolerancí +/- 5% (5).

                Pro zjištění hmotnosti lze užít podobnosti těles. Vzroste-li nebo zmenší-li se průměr zvonu v určitém poměru, zvětší nebo zmenší se jeho hmotnost s třetí mocninou: změní-li se průměr v poměru 1 : 2, zvětší nebo zmenší se hmotnost v poměru 1 : 23 , t.j. 1 : 8 . Z tohoto vztahu můžeme odvodit hmotnost zvonu libovolného zvonu středního žebra s tolerancí cca 3%.

                Vzorec pro výpočet hmotnosti zvonu středního žebra pak je:

m [hmotnost v kg] = d3 [průměr vyjádřený v metrech] x 598 [hmotnost zvonu o průměru 1 m v kg]  (6).

Tento modelový zvon středního žebra má tloušťku věnce rovnající se 1/14 průměru, což bylo ověřeno statistickým zpracováním uváděných údajů a vlastních měření.

 

 

Typy zvonových žeber

 

                Typ zvonového žebra označuje odlišnost konstrukce profilu zvonu, která má vliv na hmotnost a ladění zvonu. Každý si může provést pokus, který naprostému laikovi přiblíží názorně tuto jinak podstatně složitější problematiku. Vezmeme-li sklenici a plníme-li ji různým množstvím vody, shledáme, že sklenice plnější při ťuknutí vydává vyšší tón než sklenice prázdnější. Totéž platí i u žeber zvonů. Při stejné velikosti vydává zvon těžšího žebra vyšší tón než zvon lehčího žebra. Zvon téhož průměru může tedy mít - podle typu žebra - rozdílnou hmotnost a ladění. Zvony těžšího žebra jsou zvučnější než zvony lehčího žebra.

                Zvonové žebro je označováno jako velmi lehké, lehké, střední, středně těžké, těžké, velmi těžké, přetěžké. Použijeme-li k vyjádření typu žebra reálných poměrů, kolikrát se tloušťka věnce vejde do spodního průměru (dále "indexu věnce"), zjistíme, že ve skutečnosti je přechod mezi jednotlivými typy zcela plynulý. U cca 550 měřených zvonů byla hodnota indexu věnce zjištěna v rozmezí cca 9,95 až 17,57, v podstatě v plynulém sledu, ale s výrazně zvýšeným výskytem případů v rozmezí hodnot 13 až 14 (střední žebro) a kolem 12,5 (středně těžké žebro).

 

                Základní (hlavní) tón zvonu je dán velikostí (průměrem) a hmotností (typem žebra) zvonu. Zvony středního žebra mají následující ladění a velikost:

ladění                                   průměr v cm

c1                                           150          157

d1                                           135          140

e1                                           120          124

f1                                            113          117

g1                                           100          104

a1                                           90           93

h1                                           80           82

Zvětšením či zmenšením průměru zvonu v poměru 1 : 2 dochází k zvýšení nebo snížení základního tónu o oktávu. Tedy např.:

g0                                           200          208

g2                                           50           51

 

                Podle typu žebra může zvon o stejném základním tónu mít rozdílnou velikost a  hmotnost. Například pro zvon a1 jsou to uzlové hodnoty (7):

žebro                                     průměr v cm         hmotnost v kg

lehké                                      87,5                        345                                       

střední                                   90                           436

                                               92,5                        511

středně těžké                        95,5                        599

těžké                                      98,5                        686

                                               103                         817

velmi těžké                            107                         952

přetěžké                 112                         1176

 

                Parametr, který umožní rozhodnout o jaký typ žebra jde, je podíl kolikrát se vejde tloušťka věnce do spodního průměru:

žebro                                     podíl průměru zvonu a tloušťky věnce

velmi lehké                                                           17,5 - 18,5

lehké                                                                     15,5 - 16,5

střední                                                                  13 - 14

středně těžké                                                       12,4

těžké                                                                     11,1 - 11,8

velmi těžké                                                           10,5

přetěžké                                                10

Extrémní odlišnosti nejsou přitom vyloučeny.

 

                Jestliže vezmeme za základ, že náš vzorec pro výpočet hmotnosti zvonu ( m [kg] = d3 [m] x 598 ) bere za základ zvon o síle věnce, která činí 1/14 průměru (což skutečně odpovídá měřeným hodnotám), pak ideálně matematicky se hmotnost zvonu mění nepřímo úměrně podílu průměru a tloušťky věnce. Vzorec pro výpočet hmotnosti lze tedy zpřesnit doplněním o parametr tloušťky věnce:

m [kg] = d3 [m] x 598 x 14 / index věnce ,

kde 14 / index věnce vyjadřuje poměr indexů věnce zvonu ideálního středního žebra a skutečně naměřené hodnoty podílu průměru a tloušťky žebra. (8) Tento výpočet lze v mezích tolerance uplatnit u asi 85% zvonů. U zbývajícího počtu je nutno zohlednit specifiku daného zvonového žebra a provést další korekci.

 

Korekce

 

                Hloubka zvonu se reálně pohybuje od 60% až přes 100% spodního průměru. Hodinové cimbály zvonovitého tvaru (9) mají hloubku pod 60% spodního průměru, nejmenší zjištěná hloubka činí 28% spodního průměru. Na rozdíl 5% hloubky se mění vypočtená hmotnost o cca 2 až 2,5%.

                Podstatně výrazněji se mění hmotnost při změně horního průměru, kdy dochází k změnám objemu a tím i hmotnosti jak v čepci tak bocích současně. Na tomto poli probíhá fáze shromažďování údajů a naznačené korekce je nutno brát zatím jako předběžné.

1. řádek přehledu udává % horního vnějšího průměru vzhledem s spodnímu průměru; 2. řádek odchylku hmotnosti [%]; 3. řádek toleranci [%]:

40            45            50            55            60            65            70            75            80            85

-7            -4,9         -2,5         0              2,6           5,4           8,3           11,4         14,6         17,9

1                                             0                             0,8           1,3           1,8           2,3           2,9

 

 

Závěr

 

                Cílem tohoto příspěvku bylo alespoň trochu poodhalit souvislosti, které památkář či badatel příležitostně se setkávající s kampanologickými památkami si není schopen uvědomit. Některé informace bývají dokonce záměrně nesdělovány. To vede k přejímání a opakování někdy značně nepřesných informací a nemožnosti jejich kritického zhodnocení.

                Jsem si vědom, že kampanologická problematika je podstatně složitější a rozsáhlejší, než umím na tomto místě kvalifikovaně vysvětlit.

 

------------

Poznámky

 

(1)           Terminologii částí zvonu a příslušenství čtenář nalezne v článku: Petr Vácha, Ochrana a údržba zvonařských památek. Zprávy památkové péče č. 10/1992, str. 13 - 20.

(2)           Ve starších dobách byl obvod označován jako "objem" (od "obejmouti"), zatímco objem byl označován jako "obsah".

(3)           Tloušťku úderového věnce měříme v místě bez výzdoby obkročným měřidlem v nejsilnějším místě. Lze užít i způsobu, že věnec sevřeme např. 2 laťkami, které udržujeme v rovnoběžné poloze a změříme šířku mezery.

(4)           Vavřince Křičky z Bítyšky Návod k lití a přípravě děl, kulí, hmoždířů, zvonů, konví ke zvedání vody, k vodotryskům a p. četnými kresbami opatřený. Technické knihkupectví a nakladatelství, Praha 1947. Tloušťka věnce je zde označována výrazem "šlak" (t.j. rána).

(5)           V některých zemích existují např. v daleko větším počtu zvony protáhlejšího tvaru, tedy relativně vyšší.

(6)           Konstanta 598 je vypočtena z návodu sadského historika Františka Adolfa Paroubka; původní vzorec užívá míry v rakouských palcích a hmotnost v librách. Paroubek mohl získat informace nejspíše z dílny Bellmannovy.

(7)           Šest z osmi uvedených průměrů koresponduje s německou normou DIN 4178 (Glockentürme. Berechnung and Ausführung) ze srpna 1978. Údaj pro střední žebro - průměr 90 cm a hmotnost 436 kg - přesně odpovídající vzorci m [kg] = d3 [m] x 598 v normě DIN 4178 nefiguruje.

(8)           Poměr indexů věnce je nepřímo úměrný indexu hmotnosti, t.j. v jakém poměru je hmotnost reálného zvonu k ideálnímu:

index hmotnosti                   0,80         0,86         1,0          1,08         1,15         1,2           1,25         1,3           1,4

index věnce                                    17,50            16,28       14,00     12,96       12,17       11,67       11,20       10,77       10

(9)           Cimbály mísovitého tvaru se zde zabývat vůbec nebudeme.

 

 

*

 

 

 

*

Interiéry některých pražských lékáren

PhDr. Helena Čižinská

 

 

Vážení kolegové,

 

nemáme zde dost času, abych vysledovala začátky evropského a našeho lékárenství nebo abych se zmínila o všech známých majitelích lékáren, jimiž se budeme zabývat. Soustředím se na několik interiérů pražských lékáren, které jsem navrhovala k prohlášení za kulturní památku.

                Předem bych ráda upozornila na nejběžnější lékárenské názvosloví: oficína je místnost, kde se vydávají léky, tára je pult v oficíně, repozitoria jsou regály a stojatky jsou nejběžnější lékárenské nádoby.

                               Jak vypadaly novověké lékárny můžeme vidět na obrazech nebo rytinách, zobrazujících často ikonografický motiv Krista jako lékárníka, zv. Christus medicus od 16. stol., pak různé řeholníky - lékárníky anebo na zachovaném mobiliáři. Tyto doklady si ukážeme na těchto diapozitivech:

 

Lékárna kapucínů z hradčanského kláštera, 2. pol. 17. stol., dnes v depozitáři Národního muzea ve Vrchotových Janovicích

Augustinián jako lékárník, olej na plátně, 17. stol., RolletmuseumBadenu v Rakousku

Kristus s hříšníkem, vyvažuje kříž s ďáblíkem, olej na plátně, kol. 1700, Vídeň, Chemosan Union

Kristus a sv. Jan z Boha jako lékárníci, J. Novák a B. Strahovský, mědiryt, pol. 18. stol., Vratislav

Stefano A. Ghirardini, Dominikánka jako lékárnice, olej na plátně, 1723, Semmelweis Múzeum Könyvtár v Budapešti

Starý židovský hřbitov, náhrobek lékárníka Cebiho Löbapoč. 18. stol. dokládá, že kromě staroměstských lékáren, zakládaných od 13. stol., a dalších, mělo svou lékárnu i pražské ghetto. Tradovanou lékárnu v Ungeltu ve 12. stol. archeologický výzkum nepotvrdil.

Dittrichova lékárna v čp. 219/III v Nerudově ul. na Malé Straně, kde byla v r. 1999 otevřena expozice historických lékáren. Lékárna byla otevřena r. 1821, nábytek je biedermaierový – oficína a tára zezadu. Upozorňuji na brožuru Martina Mádla, kterou vydalo Národní muzeum, kde se také mimo jiné zabývá vývojem lékárnických nádob.

 

                Nejstarší pražskou lékárnou je Fragnerova U černého orla na rohu horního Malostranského náměstí a Zámecké uličky v čp. 203-204/III, založená r. 1488 apatykářem Bartolomějem (Bartošem). V průběhu staletí se stěhovala z původního domu čp. 205/III z opačného rohu do dvou domů v Nerudově ulici nejméně pětkrát. Lékárník Dr. Karel Jakub Benjamin Fragner v 80. l. 19. stol. zakoupil dva domy na Malostranském nám., dal je zbořit a podle projektu Jana Rixyho postavil v l. 1888-1889 novostavbu ve slohu české renesance se štukovou výzdobou a s figurálními sgrafity, u nichž není doloženo, že je navrhl Mikoláš Aleš. Dnes je lékárna opět v majetku rodiny Fragnerů. Zařízení interiéru je první realizací firmy PhMr. Karla Schürera z r. 1889, která do 1. světové války dodávala lékárenský mobiliář i do dalších evropských zemí. Spolupracovala s vynikajícími architekty, kteří se však zatím ztrácejí v anonymitě firmy. Mobiliář je situován do oficíny na půdorysu protáhlého šestiúhelníka se štukovým stropem. Obložení stěn, repozitoria, tára, stolek se šestihrannou horní deskou a dvěma židlemi jsou neorenesanční. Lustr a množství stojatek bylo zničeno, některé jsou, včetně zakládací listiny, zachovány ve Farmaceutickém muzeu v Kuksu. Původní barokní repozitoria z čp. 205 se až do r. 1988 zachovala v lékárně v tzv. materiálce. Protože majitel lékárny nám nedovolil fotografovat a odmítl památkovou ochranu, nemám současný snímek oficíny.

 

                Jubilejní výstava v r. 1891 představila mezi nesčetnými exponáty také zařízení staroměstské lékárny U zlaté koruny z 1. pol. 18. stol., které bylo krátce před tím nabídnuto Národnímu muzeu, kde je v depozitáři uloženo dodnes. Lékárna byla založena původně v domě čp. 455/I na Malém nám. Vavřincem apotékářem r. 1511. Po složitých přeměnách a dlouhé časové pauze ji v r. 1890 přenesl PhMr. František Schnöbling do domu čp. 457/I, kde dal nově upravit parter se dvěma hermami patrně od sochaře Antonína Poppa - Aesculapem a snad Hermem, který je mimo jiné znalcem léčivých bylin a ochráncem lékařů. Oficínu nově zařídil neoklasicistním nábytkem od zatím neznámého autora, který zde vytvořil prostor mimořádné umělecké kvality. Štukový strop je rozčleněn do polí s malovanými rozvilinami. Na stěnách jsou ořímsované štukové desky s letopočty a jmény významných lékárníků a chemiků. Repozitoria, tára, skříňky, komoda se zrcadlem, dva stoly, křeslo, taburety jsou opatřeny mahagonovou dýhou a zdobeny zlacenými a mosaznými detaily, zásuvky mají emailové destičky s nápisy a s motivem palmet. Tára má neobvyklý půlkruhový půdorys. Její mramorovou horní desku nese šest sloupků s mosaznými ionskými hlavicemi. Prostor doplňují štukoví putti nad zrcadlem, zlacení orli s hodinami, křišťálový lustr s tepaným dekorem a dvě bysty Aesculapa a Hygey pod mohutnými konzolami, oddělujícími dvě části oficíny. Stojatky jsou zdobeny štítky s tělem hada a s korunou. V r. 1992 byl mobiliář navržen na prohlášení za kulturní památku.

 

                Novoměstská lékárna U Spasitele je ve své době výjimečná názvem štítu. Její vznik není úplně objasněn. Byla založena v r. 1849 v dosud neznámém domě, odkud byla přenesena do rohového domu čp. 1411/ II ve Vyšehradské tř. po r. 1891 PhMr. Emilem Ulrichem. Oficína je zařízena jednotným neorenesančním nábytkem. Repozitoria a tára jsou vytvořeny z tmavě mořeného dřeva a jsou zdobeny kónickými pilastry s ionizující hlavicí, na něž navazují baňaté kuželky  s diamantovým motivem na soklu  a se stylizovanou hlavicí. Dveře do skladu jsou v horní části vyplněny leptaným sklem s polopostavou žehnajícího Spasitele, na dveřích do laboratoře je výjev s hadem, ovíjejícím pateru ve tvaru zahradní vázy. Ze čtyř okenních leptaných skel s motivy velkých secesních květů ve výlohách se zachovaly dvě. V laboratoři jsou stále na místě původní černě mořená repozitoria. Mobiliář lékárny byl v r. 1993 prohlášen za kulturní památku.

 

                Nejstarší užívaný mobiliář, i když částečně upravený v l. 1907, 1937 a znovu v l. 1984-1986 restaurátorem Jiřím Vaňkem, nalezneme v lékárně U zlatého hada na staroměstské straně Národní tř. v čp. 417/I. Tato lékárna byla původně otevřena v domě U tří lvů čp. 487/I na nároží ulic Železné a Kožné apotékářem Augustinem v době kol. pol. 16. stol. Lékárna se třikrát stěhovala, naposledy r. 1906 i s nábytkem z leštěného a zlaceného ořechového dřeva z r. 1832. Na rozhraní let 1906 a 1907 byly vytvořeny nové pilastry, rámující jednotlivé části repozitorií, ve tvaru řemene z ohýbaného dřeva ve stylu probouzející se moderny. Je to jedinečný odvážný prvek neznámého architekta firmy Piesch. Škoda, že se nezachoval prosklený portál arch. Františka Roitha z r. 1937, zasazený do travertinového obložení přízemí. V 80. l. proběhlo rozšíření oficíny, při němž bylo nutno upravit rozměry veškerého mobiliáře. Tára dostala téměř dvojnásobnou šířku, střed s intarzií je původní. Repozitoria jsou členěna římsami s perlovcem a vejcovcem a konvexními pilastry s mosaznými prstenci. Zásuvky mají smaltované štítky ledvinkovitého tvaru s motivem hada. Zachovaly se stojatky porcelánové z porcelánek v Lokti a v Březové (Pirkenhammer), z čirého a hyalitového skla a dřevěné. Výzdobu lékárny doplňují hodiny na nohách se zlacenými drápy a se čtyřmi dvojicemi dodatečných sloupků po stranách. Mobiliář byl v r. 1992 navržen k prohlášení za kulturní památku.

 

                Lékárna, provozovaná na jednom místě, je obzvlášť ve velkém městě vzácnou výjimkou. Adamova lékárna U zlatého noha byla otevřena kol. r. 1690 v domě čp. 775/II na Novém Městě na dnešním Václavském nám. lékárníkem Tobiášem Oelbergerem. Dnešní zařízení oficíny dodala PhMr. Josefu Kalousovi firma PhMr. Karla Schürera r. 1908. Za tři roky nato  byl dům radikálně přestavěn patrně podle návrhu nedávno znovu objeveného arch. Emila Králíčka, zaměstnaného ve stavební firmě arch. Matěje Blechy. Kolaudace proběhla v únoru 1913. Na průčelí se uplatnily prvky moderny a kubismu, hrubá omítka byla kombinována s režným zdivem vertikálního členění. Nad lékárnou byly osazeny plastiky snad od Antonína Waiganta asi z umělého kamene. Jsou to nahé frontální figury Hygie a Aesculapa jako karyatidy, ovlivněné kompozicí od Jana Štursy Melancholické děvče z r. 1906, a zcela nahoře ve štítu pták Noh. Mříž, znázorňující dva proti sobě sedící mosazné gryfy či nohy, byla přenesena do oficíny. Úpravy portálu proběhly v l. 1917 a 1931.

                Oficína se hlásí k moderně s použitím secesních a antikizujících prvků. V lunetách valené klenby s výsečemi jsou štukové polychromované iluzivní kachlové obklady. Dva shodné sádrové reliéfy od sochaře a medailéra Jaroslava Horejce, znázorňující tři Asklépiovy dcery – Jasó, Panakeiu a Hygii, byly pro vleklé statické poruchy, způsobené opakovaným sesedáním zdiva od r. 1899, sneseny a umístěny v kukském museu a v lékárenské expozici na zámku Kačina. Repozitoria z mahagonově mořeného dřeva jsou zdobena intarzovanými medailony v girlandách s mytologickými postavami. Několik druhů dřev doplňuje kořenice. Je zde Hygieia, patrně její sestra Panakeia, osvobozující od bolesti, Múza lyrického básnictví Euterpé, hrající na diaulos, a opět sporná mužská postava s caduceem, vavřínovým věncem a svitkem - Hermés nebo Apollón, Asclépiův otec, zodpovědný za růst léčivých bylin a vůdce múz, které jsou zde nečekaně vyobrazeny. Na táře je ještě Múza hymnického zpěvu Polyhymnia a Múza tance Terpsichoré. Patky pilastrů tvoří ženské mosazné hlavy s egyptizujícím účesem. Pilíře repozitorií u vchodu do laboratoře jsou zdobeny intarzovanými těly dvou propletených hadů s korunkami na hlavách a s perleťovýma očima. Tito hadi, stejně jako Hermův caduceus symbolizují dvojí účinek svého jedu. Jeden je nositelem života, druhý smrti. Intarsii nalezneme ještě na lubech lavičky pro pacienty. Některé stojatky z loketského porcelánu, zdobené zlatem a kobaltem, jsou uloženy v Kuksu nebo v Národním muzeu. Mobiliář byl r. 1995 prohlášen za kulturní památku.

 

                Lékárnu U černého orla v Michli čp. 373 na nároží ulic Nuselské a Na kolejním statku otevřel PhMr. Karel Haken v r. 1909 hned po dostavbě domu, kde na fasádě podpírá arkýř postava Hygie s caduceem. Dům byl postaven podle návrhu arch. Josefa Černého, zařízení oficíny dodala opět firma PhMr. Karla Schürera. Ve výkladech jsou znázorněny postavy Aesculapa a Hygey z leptaného skla. V oficíně jsou skříňky a dveře do kanceláře nahoře proskleny soustavou zabroušených skel čtyř různých rozměrů, dole se objevuje motiv inkrustace drobnými perleťovými čtverečky v rozích kosočtverečné výplně. Inkrustace byla ještě použita na táře a na dveřích do laboratoře, kde byla výzdoba obohacena ještě intarzovaným hadem, pijícím z patery s kapraďovými snítkami. V r. 1997 byla tára nově upravena. Zachovaly se původní mosazné hodiny s měděnými číslicemi, troje váhy a několik skleněných lahviček. Mobiliář byl v r. 2000 prohlášen za kulturní památku.

 

                Lékárna Na Harfě byla založena r. 1925, jak zní nápis na skříňce repozitoria PhMr. Václavem Jarolímem ve Vysočanech. Mobiliář z mořeného dubového dřeva sleduje pětiúhelný tvar oficíny a je zdoben korunní římsou s pásovým listovým ornamentem. Zasklená skříňka je zdobena zajímavým kováním a leptaným motivem hada s paterou a vahami na každém křídle dvířek a už zmíněným datováním. Lavičku pro čekající pacienty dodala firma Thonet. Na repozitoriích jsou vystaveny původní váhy, litinová zátkovnice a porcelánový a mosazný hmoždíř s třenkami. Mobiliář byl r. 2001 navržen k prohlášení za kulturní památku.

 

                Populární Vilímova lékárna byla založena v r. 1924 PhMr. RNDr. Františkem Vilímem na Královských Vinohradech čp. 1 na rohu Jugoslávské a Bělehradské ul. V té době byl také upraven parter domu s portálem lékárny z umělého kamene s kanelovanými pilastry s ionizujícími hlavicemi a s motivem listů v ostění vstupu a výkladů. Mobiliář oficíny se štukovým stropem je neobarokní až hýřivě zdobený, navržený arch. Václavem Kubíkem. Repozitoria, zdobená výplněmi se zprohýbanými lištami, palmetami, knorplwerkem, zavěšenými tulipány, deskami ze zeleného mramoru, jsou zakončená oblamovanou, půlkruhově zakončenou římsou mezi rovnými úseky, rámovanými tordovanými sloupky s patkami a stylizovanými hlavicemi. Nad krbem je zrcadlo s rozvilinami. Podobně je zdoben vstup a výklady. Konkávkonvexně zprohýbaná tára je zdobena nalípanými řezbami, původní horní deska je z korku. Na ní stojí dvě zasklené skříňky se zprohýbanými stěnami s kameninovými stojatkami. Vedlejší prostor s pracovní tárou je jen nepatrně jednodušeji zdoben. Mobiliář doplňuje stolek s taburety, mosazné lustry. Raritou je litinová váha k vážení pacientů z vídeňské firmy H. Steinbucha. V kanceláři s kasetovým stropem se zachoval jeden regál. K původní výbavě ještě patří dvoje váhy, skleněné lahvičky a stroj na škrobové oplatky. Restitucí se lékárna opět vrátila do majetku rodiny. Byla restaurovaná v r. 1994 a r. 2001 navržena k prohlášení za kulturní památku.

 

                Tentýž architekt navrhl v r. 1926 neobarokní mobiliář lékárny Na Hradčanech, kterou založil PhMr. František Hendrich v čp. 111/IV na Pohořelci. Mobiliář z černě mořeného dřeva je jednodušeji zdobený než v předchozí oficíně, nicméně se jeho římsy taktéž obloukovitě zvedají, jednotlivé úseky jsou rámovány týmiž tordovanými sloupky se stejnými hlavicemi, dekorativní lípané dřevořezby jsou uměřenější. Zásuvky mají úchytky ve tvaru rozety a kartuše jako štítky. Tára je členěná třemi pilastry a je zdobená podobně jako repozitoria. Kryt na bývalá kamna je pozoruhodně vyřešen svislými pásy mosazných destiček. V inspekčním pokoji se zachoval mohutný lis na byliny. Mobiliář lékárny byl v r. 1995 prohlášen za kulturní památku.

 

                Poslední v naší řadě je lékárna U Jedličkova sanatoria, kterou otevřel v r. 1934 RNDr. PhMr. Josef Havlík v čp. 137 v Podolské ul. v Podolí. Lékárna se opět vrátila do majetku rodiny zakladatele. Dodnes se zachoval funkcionalistický vstupní portál s výkladními skříněmi. Bohužel travertinové obložení bylo zaomítnuto a původní roleta byla nahrazena neestetickou novodobou nůžkovou mříží. Obojí lze na štěstí snadno odstranit. Původní madla vzala za své během totality. Zajímavé je, že tuto úpravu včetně mobiliáře navrhl tentýž arch. Václav Kubík jako předchozí dvě lékárny. Repozitoria jsou vytvořena z ořechového dřeva, masiv střídá dýhu a leštěné články mořené plochy. Jednotlivé oddíly jsou vsazeny do profilovaného rámu, nahoře jsou zakončena konkávní římsou s úzkou černou lištou. Uprostřed stěny vystupuje skříňka, obloukovitý vchod do laboratoře je bez dveří. Táry jsou postaveny do písmene L. Zmizelé pružící stoličky ke stolku s kruhovou horní deskou byly inspirovány židlemi německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe (patent 1927, vila Tugendhat). Lékárna, renovovaná v r. 1997, byla r. 2001 navržena k prohlášení za kulturní památku.  

 

                Vzhledem k tomu, že zatím bylo v celé republice dosud prohlášeno jen 20 lékáren, je potřeba věnovat těmto interiérům více pozornosti. V Praze zmizelo v minulosti velké množství cenných interiérů za totality a po revoluci se v tomto trendu dále pokračovalo. Z lékárny U sv. Vojtěcha v Myslíkově ul. na Novém Městě v čp. 1922/II zbyl pouze výkladec s postavou Hygey od Quida Kociána z r. 1899. Neobarokní Bártova lékárna v Osadní ul. v Holešovicích z r. 1930 byla v r. 1995 prodána do Německa, ačkoliv už byla navržena k prohlášení za kulturní památku. Lékárna U červeného dvora na Žižkově z r. 1933 byla v r. 1993 prodána do Nizozemí. Jiné byly naprosto zlikvidovány jako např. dvě lékárny v ulici Milady Horákové v Holešovicích a v Bubenči a jinde. A tak tomu je jistě i v ostatních městech. Kouzlo apatyk nenávratně mizí.

 

Děkuji vám za pozornost.

 

*

 

„Technologie pokrývání přírodní břidlicí v Moravskoslezském kulmu“

p. Richard Mlýnek, Českomoravská asociace pro břidlici

 

Moravské krytí ze čtverců je technologií jednoduchého krytí, jehož svéráznost spočívá v jednoduchosti a originalitě.

Pojmenování technologie je dáno místem uplatnění této technologie krytí. Až na malé výjimky toto krytí můžeme vidět pouze v oblasti moravskoslezského kulmu.

V této oblasti je u střech s podokapním žlabem obvyklé dvojité založení okapní hrany (str. č. 6). Používá se i pro technologie jednoduchého krytí z různých tvarovek v moravskoslezském kulmu. Je provedeno ze čtvercových kamenů silnějších (tlustších) a o jeden až dva stupně větších než kameny ve střešní ploše. Kameny použité pro kryti okapu dvojitě by měly být minimálně velikosti 10/10 v " (=coulech –pozn. přepisovatele), v případě použití obdélníkového tvaru na ležato by výška kamene měla být min. 10 a ".  Střešní plochy se ukončují taktéž kameny čtvercového formátu (štíty , hřeben atd. ).

Krytí kameny čtvercového formátu nevyžaduje zjišťování úhlu sklonu linie řadu, protože je určen příložníky, které jsou vyrobeny podle velikosti překladu krytiny ve střešní ploše. Znamená to tedy, že velikost úhlu je dána velikosti překladu. Obecně platí, čím je překlad větší, tím je úhel sklonu linie řadu menší a naopak. Každá krycí řada začíná jedním příložníkem. Taktéž počáteční založení a koncové ukončení na štítu je provedeno jedním obrubníkem.

 

Pokrývat lze takto všechny druhy staveb o sklonu střech větším než 25°. Pro střechy v této oblasti jsou obvyklé sklony střech od 40° do 50°, na kterých se nejčastěji používá velikosti čtverců 8/8 V" a 9/9 V" s vrchním přeložením 6 cm a 10/10 V" až 12/12 V" s vrchním přeložením 7 až 8 cm. Větší velikosti čtverců než 12 V" se používá pro menší sklony střech a s větším přeložením. Vrchní přeložení se uvádí proto, že podle velikosti přeložení se vyrábí příložníky, které zajišťují úhel sklonu linie řadu.

 

Podle toho, na kterou stranu čtvercové tvarovky přeneseme velikost vrchního překladu, určujeme průběh postupu krytí a to buď doprava ( obvyklý způsob ) nebo doleva.

 

Při volbě správné velikosti krycích kamenů a překladu se řemeslník -pokrývač řídí podle všeobecných pravidel vycházejících z poznatků praxe, kde platí:

 

a) Čím je sklon střešní plochy větší, tím použijeme menších krycích kamenů s menším překladem. Naopak zase na menší sklon střešní plochy použijeme krycí kameny s větším překladem. Tak např.:

   1. na velké plochy s malým sklonem použijeme velkých tvarů s velkým překladem,

2. na velké plochy s velkým sklonem můžeme použít velké i menší tvary  s             menším překladem,

3 . na malé plochy s malým sklonem použijeme malé tvary s větším   překladem a

4. na malé plochy s velkým sklonem použijeme malé tvary s malým překladem.

Dále je směrodatná také délka neboli rozpětí krovů a směr častých větrů.

 

b ) Pro střešní plochy s větším rozpětím krovů se používá větších tvarů s větším překladem než na plochy o stejném sklonu s menším rozpětím.

 

c) Na střešní plochu, vystavenou častějším větrům, použijeme větší tvary s větším překladem než na stejnou střešní plochu,která není vystavená větrům.

 

 

                Tam, kde se těží břidlice, tam vzniká a rozvíjí se řemeslo. Řemeslo  vyvíjí technologii a tím i její tradici. Tak například dvojitá krytina z čtverců a obdélníků má svůj původ v Anglii a vzniká tzv. anglické krytí. Šestiúhelníkovou krytinou se začalo pokrývat ve Francii a vzniká tzv.francouzské krytí. Krytina s oblými tvary v podání šupin tříděných či netříděných má svůj původ v Německu a vzniká název technologie krytí tzv. německé krytí.

V České republice v oblasti moravskoslezského kulmu se řemeslo proslavilo svou jedinečností v technologii vzniklé pouze pro danou oblast a vzniká tzv. moravské krytí z pravoúhlých tvarovek (čtverců) pro jednoduché krytí střech. Touto technologií jsou pokryty střechy od hospodářských budov až po zámecké objekty . K řemeslné tradici při pokládání břidlice na Moravě patři i pokrývání věží kostelů, věžiček nárožních domů a to v celé její ploše od okapové hrany až po hrotnici bez ohledu na tvar věže.

V oblasti moravskoslezského kulmu nacházíme často  řemeslný fortel u „vyšperkovaných“ obydlí, kde kromě střechy jsou pokryty přírodní břidlicí komíny a štíty domů do různých obrazců a ornamentů.

Na přelomu 50. a 60. Iet 20. století tento řemeslný fortel a tradice začíná postupně upadat. Současné období krytí střech přírodní břidlicí má daleko k pojetí uplatnění této krytiny těsně po druhé světové válce. Do popředí vstupují komerční zájmy. S břidlicí se obchoduje bez znalosti suroviny, řemeslná etika pokulhává a fortel či um řemeslníků je minimálně o jednu generaci posunut zpět.

Pro nápravu současného stavu chybí pomocná ruka ve formě školících středisek s instruktory pro praktickou výuku. A ne jen to. Chybí prováděcí předpisy ve formě norem či pravidel pro pokrývání střech přírodní břidlicí. V této souvislosti by bylo dobré si připomenout, že například v České republice ještě před rokem 1948 v knize "Pravidla pro pokrývání střech přírodní břidlicí" se pojednává o pokrývání "šibrem" na 58 stránkách. Následná oborová norma 733300 Provádění střech z roku 1975 se pokrýváním přírodní břidlicí zmiňuje na 16 řádcích. Po zániku oborových norem tzn. i ON 73 3300 k 31. 12. 1993 byla platná pouze ČSN 731901 Navrhování střech. Ta ve svém vydání z roku 1977 neobsahovala ani řádek o pokrývání břidlicí a po zániku ON73 3300 se v novelizovaném vydání v roce 1996 objevilo v této normě 14 řádků a to obecného pojednání o krytině. Pro srovnání v SRN od roku 1958 do roku 1994 byly vydány postupně 4, vývojem a poznatků z praxe přepracovaná, pravidla pro pokrývání střech břidlicí, přičemž vydání z roku 1994 obsahovalo 180 stran. Taktéž výchovná a vzdělávací činnost v SRN tomu odpovídá. Kromě vyspělých učilišť nejen co do vybavenosti dílenských prostor a teoretických zařízení, včetně kvality instruktorů, ale i co do objemu žáků (učňů) -budoucích řemeslníků. Běžná je zdokonalovací činnost řemesel či rekvalifikace v dané profesi. Z těchto srovnání je možno říci, že se nejedná o rozdíl, ale propast. Čím dříve se začne s nápravou, tím dříve lze očekávat vzestup k zašlé tradici. Věříme, že zanedlouho alespoň uslyšíme od pokrývačů na místo přírodní břidlice "Kámen" a jeho velikost bude uvádět v  "coulech", tak jak tomu u těchto řemeslníků bylo zvykem.

 

 

 

 

*

 

ŠEST   TÉMAT   Z  NAŠEHO   OBORU

PhDr. Jaroslav Petrů

 

SBORNÍK  PRACÍ  VÁCLAVA RICHTERA

Osobnost a dílo universitního profesora PhDr. Václava Richtera DrSc. nejsou pro památkové pracovníky něčím neznámým. Před časem jsme si tuto okolnost dokonce ozřejmili i na stránkách památkového Bulletinu (Pozn. 1).

Nakladatelství Academia Praha vydalo pod titulem Umění a svět výběr z Richterových statí. Čtenářům se tak dostává soubor článků, které – srovnáno chronologicky- ozřejmují problematiku Velkomoravské říše, jež převratnými archeologickými objevy vytvořila rázem první kapitolu našich dějin umění. Profesor Richter si během svého života vytvořil obdivuhodnou pracovní metodu, v níž kombinoval sporou mluvu písemných pramenů s výpovědní hodnotou archeologického materiálu a analysoval poznatky z historické topografie, aby pak v sythetizujícím pohledu ozřejmil historicko-filologickou metodou dotud nezmapované oblasti územní a nepoznané oblasti časové. Pro středověké období je ve sborníku ukázáno na příkladech Brna, Olomouce a Znojma, jak vznikala moravská města. Virtuosní příklady rozborů zámecké kaple ve Smiřicích a kostela na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou novátorsky osvětlují postatu a smysl barokní architektury. Zde se Richterovy vývody dotýkají filosofie umění a filosofie dějin umění. Tyto práce byly vždy nejvýše hodnoceny i v zahraničním srovnání a je dobře, že je má český čtenář po ruce právě tak, jako zásadní Richterovo posouzení památkové problematiky v úvahách Památka a péče. Ve stati Památka se V. Richter věnoval pojmu památka a péči o památky pojednal v úvaze Péče, navazující na předchozí text; obě stati vydal svého času Státní ústav památkové péče v Praze v jednom svazku v edici MONUMENTA. ( Pozn. 2 ).

Již ve svých pracích ze čtyřicátých let 20. století aproboval V. Richter hlediska strukturalismu, filosofické antropologie a fenomenologie. Po roce 1945 vymycoval přírodovědná hlediska spojením filosofující fenomenologie s historismem v souladu s přesvědčením moderní filosofie o historické podstatě bytí. V úvodu ke svému sborníku, datovanému v březnu 1970, konstatuje V. Richter, že se ve 20. století ukázalo, „že odborné vědy  předpokládají vždy filosofii a že i positivismus má metafysickou základnu.“ Je ostatně známo, s jakým zájmem a úsilím sledoval spisy Martina Heideggera, který ho zaujal již dříve, ale v padesátých letech mu byl přímou pobídkou nad jiné aktuální základně položenou otázkou: „Existuje dnes z něčeho větší strach než z myšlení?“ ( Pozn. 3 ).

Richterův nejbližší přítel filosof Jan Patočka zprostředkoval v rámci semináře dějin umění texty M. Heideggera, K. Jasperse ( Pozn. 4 ), H. Kahna (Pozn. 5) aj., které se pak v semináři komentovaly. Když jsem po létech požádal pana profesora o náhled Heideggerových Holzwege, podal mi ochotně školní sešit formátu A 5, v němž měl celou knihu vlastnoručně přepsánu; taková byla situace univerzitního profesora totalitní éry.

Sebekratší článek či recense V. Richtera obsahovaly zpravidla ne jednu myšlenku, ale celý soubor podnětných úvah a otázek. A Richterovo kladení otázek bylo právě tak typické  jako netradiční, šokovalo zejména stoupence stojatých vědeckých vod. Jediným předpokladem k nahlédnutí do vzniku, do bytostného původu uměleckého díla a do podstaty umění bylo pro V. Richtera ve shodě s Heideggerovým názorem  odbourání tradičního pojmového aparátu estetiky a filosofie umění. Tak se ocítal přímo v oblasti filosofie a zde s houževnatostí sobě vlastní shromažďoval poznatky k osobnímu názoru a nosné cestě.

Sborník prací Václava Richtera ukazuje špičkové práce historika umění, který prožil svůj život v přísné pracovní řeholi a v prostředí české isolovanosti si udržel vysokou úroveň. Bylo to jednak dík studijní průpravě u prof. Vojtěcha Birnbauma, odchovance vídeňské školy dějin umění a pak vlastní neobyčejnou houževnatostí, s níž se vypracoval na jednu z nejvýznamnějších osobností dějin umění a památkové péče dvacátého století.

 

Poznámky:

 

1             PETRŮ, Jaroslav: Profesor Václav Richter jako památkář, Bulletin Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče 5/2000, s. 10-11.

2             RICHTER, Václav: Památka a péče, Státní ústav památkové péče Praha 1993, 129 stran.

3             HEIDEGGER, Martin: Holzwege, Frankfurt 1950, s. 66.

4             JASPERS, Karl: Vom Sinn und Ziel der Geschichte, 1952.

5             KAHN, Kahn: Begegnung mit dem Sein, 1954.

 

 

S L Á V A      B A R O K N Í       Č E C H I E

S podtitulem umění, kultura a společnost 17. a 18. století se pod záštitou prezidenta České republiky, za morální podpory České komise pro UNESCO a za podpory Ministerstva kultury České republiky konala od dubna do října roku 2001 výstava SLÁVA BAROKNÍ ČECHIE. Výstavu realizovala Národní galerie v Praze v prostorách kláštera sv. Jiří, Obrazárny Pražského hradu, paláce Kinských a Valdštejnské jízdárny. Spolupracovalo Národní muzeum, Národní knihovna České republiky, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a hlavní město Praha, které bylo pořadatelem obsáhlého doprovodného programu výstavy v Praze.

Exponáty pro výstavu zapůjčilo 165 institucí, mnoho soukromých osob a nechyběly ani zahraniční zápůjčky. Katalog výstavy zahrnuje 1786 exponátů, má 1490 hesel a podílelo se na něm 120 autorů. Téměř třetina exponátů nebyla ještě nikdy vystavena. Celek představil neobyčejně plastický obraz barokní doby v Čechách, podařilo se odmýtyzovat staletí přetrvávající klišé o době „temna“. Snaha o ideologicky nezatíženou interpretaci barokního umění se potkala s úspěchem. Životnost exponátů, vyloučení schemat a stereotypů výstižně charakterizoval jeden z titulků tiskové recenze: duch baroka se vrátil do Prahy. Mnohým památkám, které veřejnost vnímá jako více méně zajímavou dobovou dekorativní kulisu, byla najednou vrácena jejich nepochybná umělecká závažnost; platí to např. o Ledererově výmalbě Maškarního sálu v Českém Krumlově, jehož temperamentně malovaná skiza, zapůjčená z muzea v New Yorku, ukázala ryze malířské kvality Ledererova díla.

O české barokní umění se vystupňoval v tuzemsku i v zahraničí značný zájem – výstavní soubor navštívilo přes 100.000 návštěvníků. Nepochybně bylo navázáno na starší výstavní akce Národní galerie, na velké přehlídky českého barokního umění koncipované pro zahraničí a na domácí výstavy čelných osobností českého baroka ve výstavách Petra Brandla nebo Karla Škréty s vynikajícími katalogy. Na tomto místě je potřeba vzpomenout zásluhy osobností jako byly Jaromír Neumann, Oldřich Jakub Blažíček a Jiří Kotalík. Na tuto úroveň navázalo čtyřdenní setkání odborníků-specialistů na vědecké konferenci o fenomenu baroka v Čechách Barokní Praha-Barokní Čechie 1620-1740.

V Bulletinu Uměleckohistorické společnosti v českých zemích ve stati Nový pohled na české baroko (2/2001, s. 5-7) poukázala Jaroslava Hausenblasová a Michael Šroněk na to, že vlastní realizace výstavy značně selhala (nedostatek popisek, absence názvů pododdílů a vysvětlujících textů, promísení exponátů různých výstavních oddílů mezi sebou) a že byl podceněn význam jednotlivých tvůrčích osobností, nejen uměleckých, ale i vědeckých a literárních. S námětem v závěru citované stati, totiž že výstava i konference Barokní Čechie by měla vyvolat diskusi na téma „pořádání velkých výstav a konferencí v Čechách“, lze jenom souhlasit.

Pojetí výstavy SLÁVA BAROKNÍ ČECHIE mělo široký kulturněhistorický záběr a tím vyšlo vstříc mnoha vrstvám návštěvníků. Po legendární barokní výstavě v konci třicátých let se podařilo nově ukázat jedno z vrcholných uměleckých období našich dějin a v různých druzích výstavních katalogů ho velmi přesvědčivě dokumentovat.

 

 

M A X    D V O Ř Á K    A    E M I N    Z Á M E Č E K

Když jsem při loňském výročí osmdesáti let od úmrtí Maxe Dvořáka, které si už tradičně nepřipomenula ani Akademie věd ani universitní katedry a památkové instituce, hovořil s kýmsi o významu tohoto našeho bezesporu největšího historika umění a památkáře, ukázalo se, že je Emin zámeček vnímán jako idylický asyl v jeho životě. Jak už to však v životě bývá, je skutečnost poněkud jiná.

Emin zámeček leží v okrese Znojmo na katastru obce Šanov. Přilehlý katastr obce Hrušovany se zámkem v obci patřil rodině Khuen-Belasi. Hrabě Eduard Khuen-Belasi dal postavit v roce 1882 podle projektu architekta Julia Clarmana nevelkou neobarokní stavbu právě na katastru obce Šanov. Byla to spíše venkovská vila než zámeček a název Emmahof se nejspíše vztahoval na stavebníkovu manželku Emanuelu. Volná budova obdélníkového půdorysu o patnácti okenních osách v hlavním a v zahradním průčelí a o třech osách v bočních fasádách se nejvíce uplatňuje ve svém zahradním průčelí. To je zdůrazněno středním risalitem o třech okenních osách s trojúhelníkovým tympanonem nad korunní římsou a představeným dvojramenným schodištěm, umožňujícím přístup do zahradního parteru. Při nárožích je naznačen risalit půlkruhovým balkonkembalustrádovým zábradlím. Takto působící piano nobile je podsazeno přízemním polopatrem. Fasáda je hladká, členěná plochými pilastry jednoduše vymezujícími zmíněné risality, dále kordonovou římsou mezi suterénním polopatrem a zvýšeným přízemím a korunní římsou. Dveře jsou pravoúhlé, kolem obdélníkových oken jsou zalomené šambrány s parapetními zrcátky. Střecha je sedlová zvalbená, nad risality mansardová, krytina pálená. Během první republiky po smrti hraběte Eduarda Khuen-Belasiho se ujala majetku paní Emanuela, za níž proběhly majetkoprávní úpravy pozemkové reformy, v jejímž rámci byly uvolněny některé pozemky ze záboru. V třicátých letech byl prodán zámek v Hrušovanech kongregaci sester sv. Hedviky ve Fryšavě u Znojma a mladý hrabě Karel Khuen-Belasi používal již jen Emin zámeček v době, kdy nedlel na svých častých zahraničních cestách (Florencie, Řím atd.). Po druhé světové válce byl Emin zámeček v roce 1945 propůjčen kongregaci sester cyrilometodějských v Brně, která zde pečovala o mentálně retardované chovance. Po mikulášské nadílce v roce 1948 vypukl na objektu požár vadou elektroinstalace ve stropním vedení. Asi z jedné poloviny shořelo západní křídlo, v němž byla kdysi knihovna; současný denní tisk informoval, že byly zničeny závěsné Muchovy obrazy (nikoliv tedy nástěnné malby, jak se někdy uvádí v literatuře). Škody po požáru byly provisorně zabezpečeny, v roce 1952 bylo provedeno definitivní zastřešení vyhořelého křídla a v roce 1953 byl vydán stavební výměr pro celkovou rekonstrukci objektu pro potřeby krátkodobých brigádníků. Emin zámeček obklopuje krajinářsky komponovaný nevelký park o výměře necelých dvou hektarů, který se přirozeně začleňuje do okolního lužního lesa, ležícího v nadmořské výši 192 m.

Hrabě Karel Khuen- Belasi studoval ve Vídni dějiny umění u profesora Maxe Dvořáka. Žákovský vztah se časem změnil v přátelské pouto a Max Dvořák rád přijal nabídku na občasný pobyt v Emině zámečku. Mladý doktor filosofie doplňoval rodovou knihovnu nejposlednějšími novinkami, takže v tiché odlehlosti od velkoměstské Vídně se dalo dobře studovat i pracovat. Okolní krajina připomínala M. Dvořákovi Brueghelovy krajiny. Ostatně tyto –takříkajíc-  weekendové pobyty nebyly časově náročné. Uměleckohistorický seminář v podkroví vídeňské university byl pár minut od nádraží Franze Josefa a pak už bylo jenom potřeba vystoupit na nádraží v Hrušovanech, kde čekal kočár, který hosta zavezl až před Emmahof.

Život Maxe Dvořáka byl nelehký. Svoje universitní přednášky sice pronášel zpaměti, ale pečlivě si je vypracovával předtím písemně. Svízelnou problematiku památkové péče zvládal s nemalým fysickým vypjetím na mnoha terénních komisích, kde v rozsáhlém teritoriu rakouskouherské monarchie od Haliče po Benátsko a od Tyrolských krajů až po Balkán bylo nutné řešit   praktické úkoly metodicky teprve krystalizující problematiky. Dvořákův osobní život byl nešťastný, byl pln starostí o své dvě osiřelé dcerky Minku a Gísu, které žily se svou druhou matkou ve válkou vyhladovělé Vídni. Otřesen všemi těmito útrapami a strádáním během druhé světové války, musel odeslat své dvě dcerky s vyhladovělými a podvyživenými vídeňskými dětmi  do Švédska. V lednu roku 1921 byl vyčerpán tak, že se zhroutil při universitní přednášce. Přednášel tehdy úvodní kapitolu římského barokního umění, ale při každém pokusu o soustředění k práci ho zachvátily mimořádně silné bolesti hlavy. Kardiolog MUDr. Wenkebach  mu zakázal jakékoliv duševní napjetí a doporučil pobyt na venkově. Dvořák se také domníval, že se zase zotaví v Hrušovanech nad Jevišovkou.

Když Max Dvořák dojel tentokrát na Emin zámeček, nikdo z přítomných netušil, jak blízko je ruka Osudu. Po večeři v debatě litoval náhlého skonu místního hospodářského správce Fukala a zazáviděl jeho úmrtí uprostřed činorodé práce. Sám si na svůj stolek položil poslední rukopisy: o Martinu Schongauerovi a o památkové péči. Přišel noční záchvat mozkové mrtvice a ten už Dvořákův oslabený organismus (který již v mládí zápasil s tuberkulosním onemocněním) nepřekonal. Max Dvořák 8. února skonal a 10. února byl pochován na hřbitově v Hrušovanech nad Jevišovkou. Pro příbuzné, přátele a žáky byl na pohřeb do Hrušovan vypraven z Vídně zvláštní vlak.

Na sklonku zimy 8. února se u hrobu Maxe Dvořáka scházívala skupina historiků umění, aby ve výroční den uctila památku velkého dějepisce umění a renomovaného památkáře; bylo mezi nimi i několik kolegů z Vídně. Když ale poslední žák M. Dvořáka emeritní president Rakouského spolkového památkového úřadu ve Vídni profesor Otto Demus v roce 1990 zemřel, ustaly tyto návštěvy. Snad je to zase jako kdysi. Pro Rakušany byl Max Dvořák více Čechem než Rakušanem a pro Čechy byl více Rakušanem než Čechem. Nacionalistické předsudky, lživá tvrzení a pomlouvačná zášť, to byly jevy, které provázely Maxe Dvořáka za jeho života. Za života velice krátkého, který nepřekročil ani jeho padesátiny.

 

 

KULTURA  A  PŘÍRODA  V  PAMÁTKOVÉ  PÉČI

K nedožitým osmdesátinám PhDr. Vlastimila Jiříka (1931-1996)

 

Přes všechny pochybnosti, s kterými můžeme přistupovat k danému tématu, nebude patrně sporu o tom, že státní památková péče pečuje o památky. Ale již i v dobách, kdy tuto funkci stát ještě nezinstitucionalizoval, bylo o památky mecenášsky pečováno, byly ochraňovány, evidovány a sbírány a například v renesanční komoře, umělecké sbírce (Kunstkammer, Schatzkammer) ležely vedle sebe umělecká či historická památka i přírodní výtvor. Kultura a příroda si nikterak nekonkurovaly, ba dokonce tvořily jistou obzvláštní podivuhodnou harmonii (Wunderkammer).

 Ostatně kultura se stala samostatným tématem až v konci 18. století a ochrana přírody, řešící základní problém zachování v podstatě metodou rezervací, dostala až v 19. století takto vymezená území do zvláštního, jakéhosi druhého světa. Jak formuloval prof. Václav Richter již v roce 1970 ( Pozn. 1 ), není to svět „pouhé přirozené“ přírody, ale přírody civilizované, kultivované, jež v našem prostředí převládá nad „pouhou“ přírodou. Není již přirozenou přírodou, není však ani památkou v skutečném slova smyslu. Když homo sapiens kořistil zprvu jako lovec, pak jako sběrač na „pouhé“ přírodě, nehrála při jeho malém počtu exploatace velkou úlohu. Mocná příroda nad ním zcela vládla. Po agrární revoluci rozlišením na pastevce a zemědělce začala vznikat „kulturní“ příroda. Avšak za novověkého humanismu, tj. ovládnutí přírody člověkem, hlavně v 19. století a v dnešním vyvrcholení vědeckotechnické industriální civilizace, došlo k devastacím ani ne tak „pouhé“ přírody, jako spíše „kultivovaného“ přírodního bytu člověka. Celá příroda až na zakázané rezervace „pouhé“ přírody přestala být přírodou a stala se předmětem rabování, které hrozí vyhubit život. Tato skutečnost nesouvisí se společenskými formacemi; dělo se tak dříve a děje se to i dnes.

Krajinná dispozice, která by měla být určována biologickou a psychologickou potřebou člověka, je prostě obětována exploataci; krajina, která by měla být zachována nebo obnovena jako obytná, ustoupí hospodářské (průmyslové) krajině. I kdyby se architektura sebeobratněji přizpůsobila tzv. krajinnému obrazu, přírodní, biologická,  l i d s k á  hodnota krajiny je tu přece jenom změněna ve směnnou hodnotu a příroda degradována na zboží. Opakuji: to platilo v kapitalismu, to ovšem platilo i za totality a platí i dnes v naší tržní společnosti.

Za nedávné doby spolu (či lépe: vedle sebe) žila ochrana přírody a památková péče ve společném Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody a od roku 1958 platila tato symbióza i v tehdy vytvořených Krajských střediscích státní památkové péče a ochrany přírody. Nechyběly ovšem etapovité pokusy přírodníků oddělit ochranu přírody jednou pod ochranný štít Akademie věd a jindy jinam a to dokonce již od počátečních dob, kdy Státní ústav památkové péče a ochrany přírody od jeho vzniku dlouhá léta řediteloval ochránce přírody RNDr. Jaroslav Veselý. Ke skutečnému oddělení ale došlo až v době, kdy -podle mého názoru- bylo objektivní názorové pole obou oborů velmi příbuzné, ne-li shodné a z vyššího hlediska nejen potřebné, ale i nutné. Jenže k rozdělení došlo a to dokonce pod různá ministerstva. Jádro problému je mnohem širší než zde dnes můžeme nastínit, ale řekněme k této věci alespoň tolik, že situace vyplývá z nezpracovaného a nezaujatého nového způsobu myšlení lidstva. Toto nové myšlení je nazýváno „ekologickým myšlením“ nebo „ekologickým vědomím“, ale opakujme, že „ekosystémy jsou ve své dynamické rovnováze kontinuálních cyklů založeny na nelineárních procesech, naopak technologické postupy jsou příkladem pochodů lineárních. Ekologické myšlení předpokládá spojování našeho racionálního myšlení s nelineární podstatou našeho životního prostředí“ Tento citát vyjímám z obsáhlé studie PhDr. Vlastimila Jiříka CSc. (Pozn. 2) a na ni odkazuji. Věc má obrovský význam. Není-li nám jasno v oblasti myšlení, nemůže být ani srozuměno v oblasti řeči. - A nám by přece mělo jít o to, abychom se dorozuměli jednak sami mezi sebou a pak hlavně s veřejností, které se dnes začíná říkat podezřele úděsnou frází „lid této země“.

Pro naši užší tématiku si jenom připomeňme, že v památkové péči pečujeme mezi různými druhy památek i o památky zahradního umění: o historické zahrady, parky a sady. Ještě v dobách Krajských středisek státní památkové péče a ochrany přírody (v někdejších osmi krajích od roku 1960) byla péče o památky zahradního umění ve 25% zařazena v odborech či odděleních ochrany přírody, totiž v Severomoravském kraji a v hlavním městě Praze. Ostatní Krajská střediska pečovala v 75% o památky zahradního umění ve svých odborech památkové péče, kam tato problematika ovšem bezesporu patří. V zahradě, v parku, v sadu nejde přece o nějakou část přírody, je to  přece       a r c h i t e k t o n i z o v a n á   příroda a to i v tzv. přírodněkrajinářském parku. A to, že v zahradách, parcích a sadech něco zeleného roste, nemůže představovat důvod pro ochranu přírody; vždyť jsou koneckonců třeba zahrady japonského typu (kare-san-sui) bez vegetační složky, vyjádřené jen v kamenech a v písku. Dalo by se namítnout, že ty kameny jsou ale také příroda. Jistě. Ale i ty kameny a písková plocha, tak jako ta tráva, květiny, keře a stromy jsou upraveny dílem lidských rukou.

Vzájemný vztah ochrany přírody a památkové péče je stále řešen v prostoru střední Evropy, ale zdá se, že v našich poměrech jako by ztratil na zajímavosti. ( Pozn. 3 ).

Jsme si však vědomi toho, že památka zahradního umění se přece jenom v něčem významně odlišuje od ostatních památek, působících v jejich hmotě, v jejich prostoru a času. Historická zahrada nese totiž ve své vegetační složce ještě další časovou komponentu, obsahující v sobě organický růst a s ním spojené hmotové (objemové) změny, způsobující prostorové variace. Tato biologická role času znásobuje v historické zahradě nutnost orientovat se v naší zahradě filozoficky. ( Pozn. 4 ), abychom mohli tyto problémy správně chápat a také správně řešit, poněvadž jde vlastně o základní ontologickou otázku po smyslu bytí. Rozlišnost existenciální ontologické souvislosti časnosti, bytí a světového času proti Hegelovu pojetí vztahu mezi časem a duchem v heideggerovském smyslu tu nechceme a ani nemůžeme otevírat.

Alespoň stručně konstatujme, že „zahrada v přímém i přeneseném smyslu je nám předmětem k přemýšlení“. Skutečně v ní nacházíme „člověkem vytvořené bytí, v němž byla příroda přetvořena prací- nacházíme bytí „krásna“, toto zvláštní světlo, jež náleží hned přírodě samé, hned uměleckému pojetí“, jak případně formuloval Eugen Fink ve svém filozofickém eseji Zahrada Epikurova ( Pozn. 5 ).

Historické zahrady představují opravdu nedozírné dědictví, kterého se musíme odpovědně ujmout a jehož další život je pro nás nejhlavnějším úkolem. Když pochopíme, že opravdová památková péče o historické zahrady, parky, sady, hřbitovy atd. nespočívá v komplikovaných a nákladných rekonstrukcích, nýbrž v uchování jejich historicity a autenticity, právě tak jako v neporušenosti původní hmoty (i když právě v péči o historickou zeleň je to jeden z nejobtížnějších úkolů), v zachování schopnosti výpovědi, v uchování originality a v otevření  či v rozluštění správné interpretace, pak jsme nastoupili pravou cestu. Na ní také nacházíme skutečné souvislosti historických parků, zahrad, sadů a životního prostředí. ( Pozn. 6 ).

V dobách soužití ochrany přírody s památkovou péčí byly historické zahrady, parky a sady chráněny jednak ve smyslu tehdejšího zákona č. 40/1956 Sb. O ochraně přírody a jednak ve smyslu zákona č. 22/1958 Sb. O kulturních památkách. Tato dvojí ochrana byla považována zadvojnásobnou pojistku proti vědomým i nevědomým přehmatům. V dnešních dobách ale stejně dochází ke střetům dnes platného zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči se zněním dnes platného zákona č.114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Pomineme-li aspekt přebujelé byrokracie s úředníky komplikujícími situaci a považujeme-li „ukázkový přehled nečinnosti ústředního orgánu státní správy, který navíc zaměstnává pracovníky, kteří o běžných problémech z praxe nemají ponětí“ za překonatelný dobový nešvar, pak zůstává a přetrvává jako problém to, co památka skutečně reflektuje. Je-li památkou věc nebo soubor věcí (jak nám podsouvá památkový zákon v současné definici, pak se nemůžeme domluvit a můžeme se jedině hádat o rozumné. Pražský hrad není přece věc, věcí nemůže být Přemyslovo pole u Stadic a souborem věcí není přece cyklus gotických obrazů Mistra Theodorica na Karlštejně. Ale tuto hantýrku zavedlo totalitní právní vědomí a tato hantýrka bohužel zatím přetrvává. Nebude-li jasno o zásadních pojmech, nebude-li používáno zdravé myšlení, nebude možná nakonec žádná domluva. Jak říká lidový bonmot: Horší je, když se nechce, než když se nemůže.

Karel Teige ve třicátých letech 20. století viděl problém parku jako rozšíření bytového prostoru, přerůstajícího v problém obytné krajiny ( Pozn. 7 ). Již v oněch třicátých letech podle zkušeností přelidněných zemí střední Evropy se mu jevilo urgentním „zachránit zbývající přírodně hodnotné krajiny před zkázonosnou hospodářskou exploatací a renaturalizovat dopravou i průmyslem porušené kraje“. Domníval se, že obytná krajina, která se stane parkem, bude tedy také komponovanou krajinou a že tato vzkříšená, komponovaná krajina se stane trojdimensiálním výtvarným dílem, inkarnací básnického snu, jemuž nepostačí už impresionistická krajinomalba, podávající momentní snímek přírody“. ( Pozn. 8). Ve svém utopickém socialismu si Teige přibral na pomoc Hegla, aby to byla vyšší, člověkem chtěná příroda, humanizovaná příroda, jež bude orgánem člověka a dílem jeho ducha. Bylo nakonec osobní tragedií Teigeho, že se dočkal smutných konců těchto fantasmagorií. Dnes se nám to zdá už jenom básnicky nadnesené, vlastně surrealisticky cítěné, ale nakonec i suchý strukturální analytik Hans Sedlmayr viděl v barokní zahradě to nejlepší ztělesnění souborného uměleckého díla (Gesamtkunstwerk) a dokonce měl zato, že do 19. století přešel krajinářský park jako vrcholné souborné umělecké dílo (Übergesamtkunstwerk) a že je nutné ho rozvíjet. ( Pozn. 9 ). Ačkoliv je tato téze u nás perfektně doložena příkladem zámeckého parku v Průhonicích, nenapadlo dodnes jeho správu podat návrh na zařazení Průhonického zámeckého parku do Seznamu světových památek, který vede UNESCO.

Na stupni krajinářského parku je památníkem „háj“. Pomník ze stromů vyvstává jako nejvyšší a nejdůstojnější ztělesnění památkové ideje. Jako kruhový chrám z přírodních prvků obklopují v Ermenonvillu a ve Wörlitz topoly Rousseauovo památeční místo. ( Pozn. 10 ).

V následujícím stupni bude památka „o sobě“ (an sich) sama vedoucí úlohou; její ideál je nepomijitelná moc stereotomických těles.

Často si naříkáme nad nedostatečností právních norem. Právě byl odnesen s fiaskem z poslanecké sněmovny památkový zákon, do něhož byly vkládány poslední léta takové naděje a do něhož bylo vloženo tolik úsilí a práce. Mezinárodním trendem je vzrůstající zájem o krajinné dědictví a je jasné, že téma krajina zahrnuje činitele přírodní i kulturní. Konvence o mezinárodním dědictví vznikla v UNESCO v roce 1972 a je jedinou mezinárodní úmluvou, která překlenuje protiklad mezi kulturou a přírodou, (který ovšem vytváří každá společnost). Ve své základní koncepci totiž navzájem spojuje hodnoty kulturní a přírodní. Dalekosáhlejší směrnice Konvence o světovém dědictví vypracovalo UNESCO v roce 1995 s případnými definicemi kulturní krajiny ( Pozn. 11). V roce 1996 byla šťastně definována kulturní krajina a byly vymezeny tři hlavní kategorie jevových forem historické kulturní krajiny. Hledisko historické je samozřejmě jednou ze základních složek kulturního rozměru krajiny, poněvadž autenticita památky a její originalita spočívá především v historicitě.

Z § 12 Zákona č. 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny vychází péče o krajinný ráz, z § 6 staršího Zákona č. 20/1987 Sb. O státní památkové péči je umožněno vyhlásit historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, za krajinnou památkovou zónu. Vyhlášení je v pravomoci Ministerstva kultury České republiky; doposud je vyhlášeno sedmnáct krajinných zón a na sto jich je již několik let připraveno k vyhlášení. Nikdo nám dosud nevysvětlil, proč došlo k tomuto zmrazení.

V závěru třetí kapitoly svého zásadního památkového díla „Katechismus památkové péče“ prozíravě formuluje klasik evropské památkové péče Max Dvořák v předposledním odstavci, že „ působení starých památek na fantazii a mysl netkví v slohovém zákonu, ale je vyvoláno konktrétním jevem, který se skládá ze spojení obecných uměleckých forem s lokálními osobními svébytnostmi, s celým okolím a se vším, čím dějinný vývoj povýšil památku na charakteristický znak tohoto prostředí“. ( Pozn. 12 ) Jestliže je tedy Maxu Dvořákovi památka znakem životního prostředí, pak je ale památková péče vlastně étosem ekologie, jak jsem naznačil v závěru své stati „Památková péče jako morální povinnost“ a uveřejněné již v roce 1989 ( Pozn. 13 ).

Náš největší moderní filosof Jan Patočka položil otázku: Přirozený svět jako filosofický problém. Současný filosof Václav Bělohradský vidí Přirozený svět jako politický problém, ale když už se máme dát alespoň na jaksi prakticistní řešení svého oboru, pak bychom měli promýšlet tézi: Přirozený svět jako památkový problém.

 

Poznámky:

 

1           RICHTER, Václav: Péče o památky, in: Památka a péče,

     Praha 1993, s. 26 an. Opírám se v následujících odstavcích o

     skvělé formulace svého nezapomenutelného universitního

     učitele.

2            JIŘÍK, Vlastimil: Nové vztahy člověka k přírodě a umění. (Některé základní principy z hlediska dějin umění a věd o umění). Výbor z větší studie, Estetika XXVI/1989, č. 4, s. 233-247.

3          MOERSCH, Georg: Naturschutz und DenkmalpflegeWege

     zu  einem Dialog im Garten, sborník o 376 stranách. Institut 

     für Denkmalpflege, Zürich 1998.

4         PETRŮ, Jaroslav: Památková péče jako filosofické stanovisko, in: Václav Richter: Památka a péče, Praha 1993, s. 97-105.

5         FINK, Eugen: Zahrada Epikurova, in: Oáza štěstí. Praha 1992, s. 35-56.

6          PETRŮ, Jaroslav: K historickým a kulturním hodnotám v péči o krajinu, in: Péče o krajinný ráz, cíle a metody. Sborník přednášek a diskusních příspěvků z kolokvia konaného 17. a 18. února 1999 na fakultě architektury v Praze. Vydavatelství ČVUT 1999, s. 41-53.

7          TEIGE, Karel: Předmluva ke knize Ladislava ŽÁKA:    Obytná krajina, Praha 1947.

8           TEIGE, Karel: ibidem.

9           SEDLMAYR, Hans: Krajinářský park. Kapitola z knihy

      Verlust der Mitte; přeložil Jaroslav Petrů in: Zahrada-Park-

      Krajina 5/1996, s. 5-11.

10        Nejde totiž o Rousseauův hrob. Rousseauovy pozůstatky

      byly přeneseny do pařížského Pantheonu a v Ermenonvile

      zůstal jenom kenotaf, který byl pak memoriálně

      napodobován v saském Wörlitz, v polském Motokówu aj.

11        Viz též: Convention Concerning the Protection of the World

       Cultural and Natural Heritage, Paris 1972,

            Operational Guidelines for the Implemantation of the World

           Heritage Convention, Paris 1972.

12             DVOŘÁK, Max: Katechismus památkové péče, Státní ústav

       památkové péče Praha 1991, kap.III., s. 26.

     13  Petrů, Jaroslav: Památková péče jako morální povinnost ( k

           115. výročí narození Maxe Dvořáka), Památky a příroda

           14/1989 (ZPP IL), s. 577-583.

 

O L O M O U C K Ý     H R A D

Stranou pražského centra vyšla publikace, která osvětluje raněstředověké dějiny knížecího a biskupského sídla v Olomouci, které ovšem souvisí s pražským centrem více, než by se na první pohled zdálo. Mluvíme o českých zemích a předpokládáme, že jde o Čechy, Moravu a Slezsko, ale tato spojitost neplatila odevždycky. Přemyslovský stát se upevňuje až za vlády Břetislava I., jímž byla teprve připojena k Čechám Morava a v Olomouci založeno biskupství. Ovšem českému knížeti (a později královi) tři podřízené moravské knížecí úděly (ve Znojmě, v Brně a v Olomouci) dovedly být ještě dlouho jablkem sváru.

Olomoucký hrad ovládal dálkovou komunikaci procházející Moravou a kontroloval přechod přes řeku. U kamenného hradu s kostelem sv. Maří Magdaleny byla budována románská basilika sv. Václava. V roce 1130 převzal tuto nehotovou stavbu olomoucký biskup Jindřich Zdík, urychleně ji dokončil a v roce 1141 k ní přesunul biskupství s novou regulovanou kapitulou. Jindřich Zdík byl synem kronikáře Kosmy a s českými knížaty Soběslavem a jeho nástupcem Vladislavem byl v přátelském poměru. V roce 1150 však zemřel. Jeho život je plný dobrodružných peripetií a nesmírného duchovního vzepjetí, byl zkušeným diplomatem s mezinárodními poznatky z cest do Říma, do Jeruzaléma atd. a jeho osud působí jako neuvěřitelná kapitola hodná pera Umberta Eca.

Soužití profánní a sakrální architektury na nevelkém kopcovitém útvaru olomouckého hradu vytvořilo složité situace, které již po několik desetiletí řeší historici, architekti a archeologové. Plný název knihy, o níž zde hovoříme, zní OLOMOUCKÝ HRAD v raném středověku 10. až první polovina 13. století. Autorem knihy je PhDr. Vít Dohnal CSc., který zde vedl dlouholetý terénní výzkum, jehož výsledky nyní předává v obsažné, přehledné, dobře vybavené a odborně vynikající publikaci. Je příznačné, že aglomerace památek na dómském návrší v Olomouci, spojená se zásadním významem pro organizaci přemyslovského státu a formování církevní organizace na Moravě, dala vzniknout institucionální Národní kulturní památce. Není vlastně koneckonců důležité, zda to byl v době totality přednostně akcentovaný Přemyslovský palác nebo palác biskupský, jak se ukázalo objektivací historických pramenů, jejich uměleckohistorickou interpretací a archeologickým výzkumem. Podstatné je to, že se vneslo světlo do tak základních otázek historie našeho státu a že se podařilo odkrýt vypovídací hodnotu našich památek, patřících k jedné z nejranějších fází našeho politického a kulturního života.

Musíme si ovšem připomenout, že zpřístupnění jádra památkového areálu veřejnosti mělo nečekaně nepříznivý vliv pro další vědecký výzkum této lokality. Stalo se totiž, že „úřední místa tento akt patrně chápala jako konečnou tečku za průzkumem.“ Závěr totalitního systému v letech 1988-1989 už nedal na další archeologickou sondáž žádné finanční prostředky. Teprve po sametovém obratu se v průzkumu pokročilo, ale teprve až se v roce 1992 podařilo založit nadaci Olomoucký hrad (a později stejnojmenný nadační fond). Některé práce byly ještě provedeny, ale celkový obraz už nebyl získán. To je ovšem vážné memento pro odbornou práci v našem státě. Uvážíme-li, že PhDr. Vít Dohnal začal svou vědeckou dráhu v roce 1951, kdy mu bylo sděleno, že namísto studia prehistorie se má „sblížit s dělnickou třídou“ a že po překonání této nepřízně a po celoživotním úsilí se na závěru své vědecké práce dostává do absurdní situace byrokratické šikany, pak věru musíme obdivovat zanícení a lásku ke vědě a touhu a sílu k poznání a k objektivní pravdě, která byla dána do vínku většině pracovníků  této proskribované generace. V době, kdy jsme svědky nejroztodivnějších grantových akcí, se nám zdá tento způsob podmínek vážné badatelské práce nikoliv poněkud, ale značně nevhodný. Tím více si ceníme, že houževnatý archeolog PhDr. Vít Dohnal CSc. přesto zpracoval tak pregnantně výsledky své téměř celoživotní činnosti v zásadní publikaci, která spatřuje světlo světa dík zmíněné nadaci.

 

CHARTY   MODERNÍHO   URBANISMU

Památce kolegy Aleše Vošahlíka

 V nakladatelství AGORA vydala Asociace pro urbanismus a moderní plánování České republiky ve spolupráci s Ústavem územního rozvoje Brno a Ministerstvem pro místní rozvoj jako přílohu časopisu Urbanismus a územní rozvoj drobnou, ale důležitou publikaci Charty moderního urbanismu.

Jiří Hrůza tu shrnul základní charty, (z nichž mnohé zná většina naší odborné veřejnosti jen z názvů) a nejen že je otiskl v plném znění, ale připojil k nim i důležité spojovací dokumenty. Tak hned

v úvodu předchází Athénskou chartu Prohlášení z La Sarry (Švýcarsko), v němž v roce 1928 artikulovali moderní architekti z iniciativy Le Corbusiera touhu po obnově souladu prvků moderního světa a určení správného místa architektury v hospodářském a společenském řádu ve službách člověka. Jenom v této cestě viděli možnost úniku ze sterility Akademií; zde byly poprvé formulovány principy funkcionalistického urbanismu.

Pořádané architektonické kongresy byly spojeny v označení CIAM, odvozeného z francouzského názvu „Mezinárodní kongresy moderní architektury“, jejichž organizační výbor pod zkratkou CIRPAC vytvořil svůj název opět z iniciál francouzského označení „Mezinárodní výbor pro řešení problémů architektury“. Tehdy bylo formulováno, že cílem CIAM je: „vyjádřit soudobé architektonické problémy a předložit vůdčí myšlenku moderní architektury; usilovat o proniknutí této myšlenky do technických, hospodářských a sociálních kruhů; bdít nad architektonickými realizacemi.“

V roce 1933 došlo ke čtvrtému mezinárodnímu kongresu CIAM, který se konal na parníku jedoucím po trase Marseille – Athény – Marseille pod vedením tehdejšího presidenta CIAM Cornelia van Eesterena, hlavního architekta Amsterodamu. Závěrečným dokumentem jednání byla tzv. Athénská charta, publikovaná až v roce 1941 a v druhém komentovaném vydání v roce 1957. Recensovaná publikace otiskuje na stranách 41-48 paragrafované plné znění Athénské charty.

Padesát let po Athénské chartě vznikla v roce 1983 tzv. Torremolinská charta na jednání o evropském regionálním a prostorovém plánování. Šlo o šestou konferenci evropských ministrů zodpovědných za územní plánování; jednání proběhlo v Torremolinu (Španělsko). Tato charta navázala na Evropskou chartu o architektonickém dědictví a je součástí základních dokumentů Rady Evropy; podporuje strategie omezující konflikty mezi rostoucími nároky na přírodní zdroje se zvláštní pozorností územím s přírodními krásami a s kulturním a architektonickým dědictvím.

Současnou situaci ve vztahu lidských sídel k přírodě a k životnímu prostředí vystihuje tzv. Aalborská charta, přijatá v roce 1994 v Aalborgu (Dánsko). V roce 1998 byl konečně uzavřen dokument zpracovávaný od roku 1995 Evropskou radou urbanistů, který se týká zásad plánování měst – je nazýván Nová athénská charta. V ní je m.j. formulováno, že „Historické dědictví je klíčovým prvkem, vymezujícím evropskou kulturu a charakter vůči ostatním regionům světa. Pro většinu občanů a návštěvník je charakter města dán kvalitou staveb a prostorů mezi nimi.V mnoha městech byla jejich struktura, včetně mnoha památek, zničena nevhodným prostorovým uspořádáním, stavbou komunikací a nekontrolovanou činností trhu s nemovitostmi. V budoucnu by mělo být podniknuto vše k záchraně kulturního dědictví, podpoře nejlepších programů jeho uchování a využívání. Taková činnost spolu s vhodnou strategií prostorového rozvoje je podstatnou pro blahobyt budoucích měst a pro vyjádření jejich specifického charakteru a identity.“ Dále jsou promýšleny žádoucí nové zásady, perspektivně navrhované pro 21. století.

I ze stručně uvedených  údajů je zřejmé, že publikace Charty moderního urbanismu je pro naši práci důležitá. Ze zkušenosti však víme, jak stále ještě málo je v naší práci frekventovaná např. Benátská charta, Florentská charta a jiné dokumenty ICOMOS, které byly v době totality řídícími složkami tolerovány jen s nelibostí. Přesto, že víme, že tato doba je již za námi, zjišťujeme, že stále jde o dokumenty jako by neznámé, které ani nerezonují v našem (navrhovaném) památkovém zákoně a příslušných předpisech.