B U L L E T I N   S P P P P

 

 

5/2000

 

 

Neprodejný informační časopis Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče

vydávaný neperiodicky pro vnitřní potřebu členů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Adresa redakce

Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče

Valdštejnské náměstí 3

118 01  Praha 1

Tel. 02/57010103


Vzhledem k tomu, že na minulou valnou hromadu v Berouně jsem nestihla připravit Bulletin, zařazuji zde příspěvky i staršího data.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poznámka redakce:

Vážení a milí, dosud jsem volila liberální přístup ke zveřejňování dodaných příspěvků. Po čtení některých pasáží jsem se však rozhodla nadále vždy vypustit takové části, které nemají povahu odborné stati nebo osobního sdělení adresovaného však větší obci, a zveřejněním v tiskovině Sdružení by mohly vyvolat dojem, že reprezentují všeobecný vztah ke konkrétním živým osobám, kterých by se však mohly bolestně dotknout. Vypuštění části příspěvku bude vždy autoru oznámeno.

Ing. arch. Dagmar Sedláková

 

 

 

 

Přiznání a omluva

                 Přiznávám se, že jsem byla porotcem ceny Bestia triumphans, přestože jsem od počátku pochybovala o pozitivních možnostech a výsledném účinku této mediálně zajímavé akce. Přiznávám se, že jsem své pochyby nedokázala zúročit v diskusi o smyslu a poslání této ceny, a v setrvala jsem v porotě v hloupém domnění, že celou věc mohu ovlivnit.

                 Omlouvám se tímto odborné veřejnosti, že i díky mně je laická veřejnost nadále uváděna v omyl, že lze černobíle označit některé věci za špatné a jiné za dobré bez podrobné znalosti jejich vzniku. Omlouvám se za svůj podíl na stavu této společnosti, která je tak rychle nakloněna ke známkování, při povrchních znalostech a bez zkoumání příčin, která v tomto konkrétním případě nemá skutečný zájem o kulturní dědictví, a je tak skutečným viníkem všech posuzovaných případů.

                  Extrémní hodnocení  je vždy nebezpečné a vzdálené od pravdy, která je vždy jinde, než v krajní poloze. Tím nemyslím tak často omílaný kompromis, ale naopak consensus, dohodu, která respektuje vážné a důležité z obou hledisek. Pravda není v rukou těch, kteří ať už z vlastního prospěchu nebo jen bezbřehé benevolence respektují požadavky stavebníka, a tak umožňují zbytečné ztráty a znehodnocení kulturního dědictví. Pravda však není ani v rukou těch, kteří nemajíce odvahu nebo dostatečné znalosti a zkušenosti, aby mohli rozhodnout o možnostech změny, všechno pod rouškou přísné ochrany zakazují, nebo trvají na svých prvních reakcích neochotni se poučit. Zatlačují tak protistranu, která má být ve skutečnosti partnerem, ke zdi a vhánějí ji do rukou úplatných úředníků bez skrupulí (jen zvyšují cenu), a napomáhají tak vlastně ničení památek. Označujeme-li proto jedny extrémisty za viníky, neměli bychom opomenout ani ty druhé.

                   Koncepční směřování oboru památkové péče je v současné době velmi nevyjasněné, podobně jako se mění hodnotový systém společnosti, odráží se tato rozrůzněnost i zde. Bohužel, stav oboru je takový (nedostatek pracovníků, jejich nedostatečná kvalifikace, přetíženost, nemožnost zvládnout osvětu atd.), že se dosud nepodařilo vyvolat a vést vnitřní diskusi, která by pomohla najít cestu a směrem ven vysvětlit a obhájit nebo naopak zpochybnit a odsoudit různé způsoby řešení jednotlivých otázek. Vložit v této chvíli soud do rukou málo zasvěcených nebo dokonce nezasvěcených jednotlivců, kteří i při hlubokém zájmu o předmět ochrany naprosto nemají zkušenost s praxí památkové péče bylo vážným omylem. Důsledky této akce jsou proto velmi sporné. Nemůžeme být spokojeni ani se způsobem presentace ceny, ani s jejím výsledkem. Nebyl totiž spravedlivý, pokud jsme, a to já jsem, do věci zasvěceni. Skuteční hlavní viníci, využívající svého postavení byli a jsou jiní.

              Je mi nyní, bohužel pozdě, jasné, že nelze kombinovat profesionální a zájmovou činnost památkové péče, jakkoli si v mnohém mohou být blízké. Osobně už nebudu v této dosud smíšené porotě pracovat, a doporučuji také Sdružení profesionálních pracovníků, aby tuto cenu opustilo a přenechalo ji neprofesionálním sdružením. Soustřeďme se raději na vnitřní diskusi, která jak se ukazuje je mnohem obtížnější, ale o to více potřebná. Navrhuji naopak založit vlastní pozitivní cenu o kvalitně provedenou obnovu památky (její neudělení také o něčem vypovídá).

            Ještě jednou prosím za prominutí, že ač jsem všechny souvislosti a úskalí tušila od počátku, nedala jsem je dostatečně najevo a přispěla tak k možnému nekvalifikovanému znevážení oboru.

 

                

                                                                                                        Ing. arch. Dagmar Sedláková

V Praze 18. 5. 1999

Příběh jednoho Krucifixu z Olšanských hřbitovů v Praze

 

Dámy a pánové!

 Jako námět pro svůj příspěvek jsem si zvolila Krucifix z Olšanských hřbitovů ne proto, že by byl mimořádně kvalitní nebo že by si jeho restaurování vyžádalo zvláštní úsilí či netradiční postupy, ale proto, že je zajímavým příkladem toho, že movité památky a jejich majitelé mají mnohdy nevšední osudy. A také budu mít příležitost seznámit Vás s činností Nadace českých památek, založené v roce 1993, která si vzala za cíl zachraňovat movité a drobné nemovité památky.

 Ukřižovaný Kristus byl v 70. letech odcizen z V. oddělení Olšanských hřbitovů z hrobky označené nápisem Familie Nebrich, pachatel byl přistižen, zadržen a VB z Bartolomějské ulice v Praze na Starém Městě vyzvalo náš ústav k vyzvednutí plastiky. Dřevořezba podživotní velikosti byla ve velmi špatném stavu vlivem povětrnosti, měla jednu ruku uraženou a část bederní draperie ztracenou. O opětném osazení na hřbitov se nedalo uvažovat už z tohoto důvodu a samozřejmě také z obavy z nového odcizení. Nebylo na koho se obrátit, hrob byl zpustlý, zdálo se, že rodina Nebrichů vymřela. Na restaurování neměl náš ústav finanční prostředky, několik pokusů přemluvit restaurátory k obnově Krucifixu zadarmo samozřejmě ztroskotalo. A tak Kristus u nás léta ležel na kovových zásuvkách v oddělení dokumentace, přikryt, aby se na něho neprášilo.

 Teprve stěhování našeho ústavu z Malého náměstí do Platýzu koncem roku 1993 znovu rozvířilo otázku, co s Ukřižovaným. Náš tehdejší vedoucí chtěl Krista odvézt do našeho depozitáře v Bohnicích, kde však pro umístění takového předmětu nejsou vhodné podmínky. Obrátila jsem se tedy na svou přítelkyni Tatianu Tomkovou, která právě založila svou Nadaci českých památek, s prosbou o pomoc. Mgr. Tomková souhlasila, ale přála si, aby se předem našlo místo, kam bude kříž umístěn. Protože v tu dobu můj nejmladší syn studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Praze na Vinohradech na nároží náměstí Míru a Korunní ulice čp. 586/XII, kde byla právě obnovena kaple, nabídli jsme Krucifix tamějšímu ředitelství. Nápad byl vřele přijat s tím, že majetkoprávně bude záležitost řešena dodatečně.

 Před převozem Krista jsme si ho mnozí teprve prvně prohlédli a znejistěli jsme v otázce datování. Měli jsme zato, že Kristus pochází z konce 19. století a teď se zdálo, že by mohl být i o sto let starší. Abychom se případně mohli opřít o nějaké datování na hrobce, vydali jsme se s kolegou Outratou na hřbitov. Překvapilo nás, že celkem nevzhledná neorománská hrobka, která neobsahovala žádné nápisy, byla opravená. Ani na Správě hřbitova ani na odboru výstavby Obvodního úřadu v Praze 3 jsme se nedozvěděli, kdo dal hrobku opravit. Kříž zůstal na místě, pachatel tehdy odcizil pouze korpus. S datováním jsme si nepomohli, ale zjistili jsme, že potomci Familie Nebrich žijí a že jim na hrobce záleží.

 Ukřižovaného Krista velmi úspěšně zrestaurovala akad. mal. Markéta Pavlíková v roce 1994, jak se můžete přesvědčit z restaurátorských zpráv, které dám zároveň s přehledem zrestaurovaných děl nákladem Nadace českých památek kolovat. Plastika byla nejprve převezena do Roztok na desinsekci. Pak byly sňaty přemalby. Původní polychromie se zachovala pouze ve vlasech, vousech, na zádech a na roušce kolem beder. Restaurátorka provedla petrifikaci, ruce spojila s trupem dřevěnými klíny a přiklížila. Chybějící prsty na rukou a nohou vyřezal řezbář Mikuláš Lubomírský. Levý ztracený cíp bederní roušky nebyl doplněn. Všechny praskliny a ostatní destrukce byly vytmeleny, korpus byl zcelen napodobivou retuší, na závěr nakonzervován a připevněn na nový kříž. Na konec byl Krucifix osazen do mělké niky v presbytáři kaple Arcibiskupského gymnázia.

 Počátkem letošního dubna jsem náhodou zaslechla z vysílání Svobodné Evropy zprávu o tom, že vídeňští potomci Karla Nebricha požadují na Madeleine Albrightové vrácení sedmi obrazů z jejich sbírky, kterou museli po válce zanechat v Praze. Do jejich bytu se nastěhovala rodina diplomata Korbela, která si pak obrazy odvezla s sebou do USA. Teprve poté, co se Madeleine Albrightová stala americkou ministryní zahraničí a v mediích byl zveřejněn její původ, pochopili Harmerovi, což je rodina jedné z dcer Karla Nebricha, na koho se mají se svou žádostí obrátit. Madeleine Albrightová je odkázala na advokáta svého bratra. Za několik dní nato přišel k nám do ústavu fax od jednoho žurnalisty z Lince, který obsahoval některá upřesnění případu, seznam obrazů manželky Karla Nebricha, Elfriede, a několik dotazů. Z faxu vyplývá, že rodině Nebrichů, která bydlela na Hradčanském náměstí čp. 61/IV, v domě U labutí dříve Losenovském paláci či ve Šternberském domě, byl na základě Benešových dekretů zabaven veškerý majetek. S bytem pak disponovalo naše Ministerstvo zahraničních věcí. V jeho archivu je prý uložen pouze doklad o vyvlastnění bytu bez soupisu mobiliáře. Tato informace je ovšem nepřesná, protože dům nebyl ve vlastnictví Nebrichů, vdova Elfriede, česky se psala jako Bedřiška, zde bydlela se svými třemi dcerami od roku 1932, kdy zemřel Karl Nebrich, v nájmu v krásném bytě v 1. patře. John Korbel prý tvrdí, že obrazovou sbírku a další předměty z bytu Nebrichů jeho otci věnoval ministr zahraničních věcí Jan Masaryk.

 Na fax jsme do Lince odpověděli, že nejsme kompetentní zodpovědět většinu otázek, pouze jsme se snažili získat nějaké informace o rodině Nebrichů. Rodina kromě rozsáhlého majetku v Rakousku vlastnila v Praze továrnu na perforované plechy a sklady hutního materiálu v místě dnešního autobusového nádraží na Smíchově. Vilu v Bubenči po smrti Karla Nebricha rodina prodala a odstěhovala se na Hradčanské náměstí. Z našeho tisku, pokud vím, o věci chybně informoval pouze list Metro dne 27. dubna 1999.

 Dosud jsem neměla dost času zjistit něco o sbírce. Byly v ní obrazy od vynikajících umělců jako je např. Andrea del Sarto, Jan David de Heem, Willem Claesz Heda, Gerard David, Jakob Jordaens, Gustav Klimt, Alfons Mucha a další. Zatím jsem kontaktovala Dr. Kotkovou z Národní galerie, která právě procházela všechny inventáře při hledání děl ze židovského majetku. Na jméno Nebrich nenarazila. Bez udání rozměrů obrazů bude dohledávání velmi obtížné. Také jsem hovořila s paní Geraldinou Muchovou, která mi sdělila, že její tchyně byla zásadně proti prodeji obrazů Alfonse Muchy. Pokud prý Nebrichovi nějaký obraz vlastnili, museli ho dostat darem. Zatím nevíme, které obrazy z přiloženého seznamu odvezli Korbelovi do Ameriky a nevíme, co se stalo s těmi, které zůstaly v Praze. Rozhodně bude potřeba se k osudu této sbírky vrátit.

 Náš Krucifix tedy už vlastníka má. Paradoxně je jím náš stát, protože Benešovy dekrety se nejspíš vztahují i na hrobku. Rozhodně však chceme dát vědět dvěma ještě žijícím dcerám Karla Nebricha, že jejich Kristus je krásně restaurován a slouží liturgii i jako exponát při koncertech nebo jiných shromážděních v kapli Arcibiskupského gymnázia v Praze. Jistě bude možné zlegalizovat jeho přítomnost trvalou zápůjčkou od státu.

Děkuji Vám za pozornost.  Helena Čižinská


Návrh etického kodexu zaměstnance ve veřejné správě
(materiál k diskusi, e- mail: doubravova@csu.notes.cz )

Ministerstvo vnitra má za úkol zpracovat na základě doporučení Rady OECD návrh etického kodexu zaměstnance veřejné správy. Vzhledem k tomu, že jde o stanovení určitých etických norem, které by měly být výsledkem obecně vnímaných hodnot, byť jen v omezeném prostoru veřejné správy, předkládá Ministerstvo vnitra podklad pro řešení k veřejné diskusi.

Řešení tohoto problému je možné pojmout ve dvou různých rovinách.

1.   Návrh může pouze podrobněji popisovat jasně stanovené a definované požadavky a povinnosti, uvedené v obecnější rovině v zákoně (tj. ve "služebním zákoně" pro státní zaměstnance a pro ostatní zaměstnance veřejné správy v připravovaném zákoně o zaměstnancích územních samosprávných celků). Uvedení v zákoně zajistí vymahatelnost těchto povinností, podrobnější popis v etickém kodexu umožní zaměstnancům bližší orientaci v problematice. Nevýhodou tohoto řešení je nemožnost zařadit do takto pojatého etického kodexu špatně definovatelné pojmy, jako je slušnost, ochota apod., které nemohou mít oporu v zákoně.

2.   Do příslušných právních norem zařadit jasně definované požadavky a do etického kodexu zařadit příklady neetického chování ze stejných důvodů, jako v bodě č. 1 a naopak v něm uvést a na zaměstnancích požadovat typy chování, které jsou obecně přijímány jako etické, morální, mravní. Chování v rozporu s etickým kodexem nepodléhá sankcím ze zákona, ale je možné jeho dodržování podporovat v rámci běžné personální práce, zejména pokud se etický kodex stane součástí vnitřního předpisu organizace.

V případě, že uvedené právní normy nebudou v nejbližší době schváleny, je možné do etického kodexu shrnout obsah bodu č. 1 i 2, čímž není omezeno pozdější zařazení přesně definovaných povinností do zákonů.

Ministerstvo vnitra vítá vyjádření laické i odborné veřejnosti k této problematice a žádá veřejnost o zaslání názorů, námětů a připomínek na níže uvedené adresy. Předkládaný materiál obsahuje souhrn obou uvedených variant, např. body č. 1 a 9 jsou ukázkou první varianty řešení, bod č. 11 ukázkou druhé varianty.

Návrh:

Výkon veřejné správy je službou občanům. Občané mají právo vyžadovat, aby úředníci plnili úkoly s co nejlepšími výsledky, s co nejmenším vynaložením veřejných financí a s respektem k občanům. Důvěra občanů v profesně kvalitní a transparentní výkon veřejné správy je základním předpokladem pro vytvoření takového prostředí ve společnosti, které umožňuje ekonomický růst.

Základními hodnotami, které musí každý zaměstnanec veřejné správy ctít a vytvářet tak základ pro vybudování a udržení důvěry veřejnosti, jsou nestrannost, zákonnost, průhlednost a spravedlnost při rozhodování, rovný přístup ke všem občanům, výkonnost spojená s neustálým zvyšováním profesionální úrovně a integrita osobnosti úředníka.

Jednotlivé články etického kodexu upřesňují chování zaměstnance veřejné správy, aby bylo v souladu s uvedenými zásadami. V praxi bude jistě občas docházet k rozdílnému výkladu některých bodů etického kodexu. V takovém případě bude rozhodující názor vedoucího pracovníka.

1.   Zaměstnanec vykonává svou práci ve shodě s Ústavou České republiky, zákony a dalšími právními normami a směrnicemi při uznání práv a svobod.

2.   Za výkon své práce nepřijímá dary, úsluhy, pohoštění, cestování ani žádné jiné zvýhodnění, které by mohlo případně ovlivnit rozhodování nebo narušit poctivý přístup k věci.

3.   Informace získané při výkonu veřejné správy nesmí zaměstnanec použít k osobnímu prospěchu ani k prospěchu jiných osob. Nesmí se snažit ovlivnit pro soukromé účely nějakou osobu nebo nějaký orgán tím, že by využil svého úředního postavení. Zaměstnanec je povinen vyhnout se konfliktu zájmů, ať reálných nebo potenciálních.

4.   Požitky plynoucí z funkce ve veřejné správě a pracovní prostředky nesmí zaměstnanec využívat k osobním mimopracovním účelům, mimo odměny a požitky vyplývající ze zákona.

5.   Zaměstnanec činí rozhodnutí a řeší záležitosti na základě jejich skutkové podstaty, objektivně, transparentně a věnuje pozornost kvalifikovaným radám a doporučením (státní správy i neziskového sektoru) v procesu rozhodování. Nepreferuje osobní či skupinové zájmy, které jsou v rozporu s přijatými záměry a zájmy veřejné správy, ani nevyslovuje sliby a neprovádí úkony, které jsou v rozporu s jeho kompetencemi a služebním postavením.

6.   Zaměstnanec veřejné správy vynakládá veškeré úsilí, aby zajistil maximálně efektivní a ekonomické spravování a využívání lidských zdrojů, finančních zdrojů, zařízení a služeb, které mu byly svěřeny. V případě, že zjistí ztrátu nebo újmu na veřejném majetku, podvodné či korupční jednání, je povinen oznámit tuto skutečnost nadřízeným orgánům.

7.   V případě, že je zaměstnanec požádán, aby jednal v rozporu s právními normami nebo způsobem, který představuje možnost zneužití úřední moci, je povinen oznámit tuto skutečnost v souladu s postupem stanoveným v rezortních pokynech.

8.   Zaměstnanec musí dodržovat omezení svých stranických aktivit a jednat politicky neutrálně. Zaměstnanec je loajální k současnému řádně ustavenému státnímu, krajskému nebo místnímu orgánu.

9.   Zaměstnanec neuvádí vědomě v omyl ani veřejnost ani své nadřízené a nevyhýbá se povinnosti poskytovat veřejnosti pokud možno nejúplnější informace.

10.  Zaměstnanec se vyhýbá i v osobním životě takovým činnostem a takovému chování a jednání, které by mohlo vážně diskreditovat veřejnou správu v očích veřejnosti a tím snížit důvěru veřejnosti v nestrannost, spravedlnost a efektivnost veřejné správy nebo dokonce zavdalo příčinu k vydíratelnosti zaměstnance jinými lidmi.

11.  Výkon veřejné správy pokládá zaměstnanec za službu občanům, a proto ji vykonává nejen na vysoké odborné úrovni, kterou si studiem průběžně zvyšuje a doplňuje, ale i s nejvyšší mírou slušnosti, porozumění a ochoty.

Návrh Ing. arch. Jany Růžičkové k diskusi:

Etický kodex pracovníků v památkové péči

 

 

Památkář:

 

1) Svým jednáním a činy zastává princip integrální ochrany kulturního dědictví.

 

2) Ve svých postojích je vázán profesionální ctí a nadřazuje ji nad hmotné zájmy své i stran zúčastněných v procesu nakládání s památkou.

 

3) Dbá na rozšiřování svých multiprofesionálních znalostí potřebných k výkonu činnosti a své odborné poznatky sděluje kolegům nebo je publikuje.

 

4) Respektuje meze specifických profesních znalostí a vede diskusi s názory odborné veřejnosti.

 

5) Spoluzodpovědnost památkové péče a vlastníka za osud památky zavazuje památkáře jak k odpovědné komunikaci s vlastníkem, tak k šíření znalostí o hodnotě díla a smyslu jeho ochrany.

 

6) Při zásahu do památky usiluje o zachování co možno nejvyšší autenticity díla jako celku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 SEDM   PŘÍSPĚVKŮ   K   NAŠEMU   OBORU

 

PhDr. Jaroslav Petrů

 

DĚJINY   UMĚNÍ   JAKO   PROJEV   DUCHA

 

Jako praví památkáři nemůžeme nevzpomenout výročí Maxe Dvořáka, když  v roce 1999 uplynulo od jeho narození 125 let. Max Dvořák se narodil v Roudnici nad Labem 24. ledna 1874 jako syn knížecího rady a bibliotékáře Maxmiliána Dvořáka, který byl nástupcem svého otce Josefa Dvořáka, lobkovického knížecího rady, bibliotékáře a archiváře. V tomto rodovém zaměstnání měl pokračovat i mladý Max Dvořák. Po maturitě na gymnasiu začal studovat na Karlově universitě v Praze historii a odtud přešel do Vídně na Ústav pro rakouský dějezpyt. V roce 1894 se stal jakoby náhodou „oficiálním kunsthistorikem“, když musel za nepřítomného kolegu převzít správu kunsthistorického aparátu. Příteli historiku Josefu Šustovi o tom napsal „nedělám si z toho ovšem nic.“ Ale již v květnu 1895 Šustovi sděluje: „rozhodl jsem se, že se věnuji úplně dějinám umění; není snad druhé vědy, jež by poskytovala tolik positivních požitků.“ V roce 1897 ukončil studium doktorátem. Vedle drobnějších článků dokončil v roce 1902 Soupis památek roudnického zámku a v témže roce se habilitoval na vídeňské universitě. Od roku 1903 začal devětadvacetiletý docent Dvořák zastupovat svého nemocného profesora Aloise Riegla v jeho památkových funkcích. Nejprve na úředních jednáních mimo Vídeň, později i při práci v Centrální komisi pro zachování památek. Od roku 1905 redigoval i zprávy v časopise Mitteilungen... a ve sborníku Jahrbuch... a řídil započatou inventarizaci památek. A opět píše: „za žádnou cenu nechci z tohoto provisoria udělati definitivu.“ V září roku 1905 byl Max Dvořák jmenován mimořádným profesorem vídeňské university. Svůj pracovní čas rozděloval mezi universitu a památkovou péči. „Můj život je teď stálé štvaní. Jsem úplně ve víru Centrální komise.“

Po smrti prof. A. Riegla v červnu 1905 se stal Max Dvořák generálním konservátorem Centrální komise. V roce 1907 se mu podařilo prosadit časopis Mitteilungen Centrální komise jako přísně úřední list, do kterého pak psal řadu článků o jednotlivých památkách. Pro ročenku Kunsthistorisches Jahrbuch (později Wiener Jahrbuch für Kunstgeschichte) zřídil přílohu Denkmalpflege. K zahájení Topografií napsal pro první svazek obsáhlý úvod a další svazky řídil tak rychle, že do roku 1919 vyšlo sedmnáct svazků soupisu jednotlivých rakouských okresů. Zároveň koncipoval novou ediční řadu pramenů k dějinám umění jako Monumenta artis Germaniae. Ale na mysli mu ležela též nutná reorganizace státní památkové péče, pro niž vypracoval v roce 1911 nový statut, který změnil Centrální komisi v odborné a vědecké pracoviště. V roce 1913 se  mu dokonce podařilo provést v Centrální komisi „palácovou revoluci“, když odstranil brzdící administrativní oddělení, vedené právníkem M. Bauerem. Připravil také populární příručku památkové péče, která pod názvem Katechismus der Denkmalpflege vyšla v roce 1916 a již v roce 1918 ve druhém vydání. Po válce se stal M. Dvořák presidentem Spolkového rakouského památkového úřadu a v roce 1920 byl jmenován členem Rakouské akademie věd.

Válečné strádání, psychický nápor, fysické vysílení a pracovní shon způsobily, že se na počátku roku 1921 při přednášce na universitě zhroutil. Po několika dnech odejel ke svému žákovi a příteli dr. Karlu Khuenovi-Belasimu do Hrušovan nad Jevišovkou, aby se tam zotavil na Emině zámečku, umístěném v klidu zámeckého parku a rozsáhlé obory. Zde však podlehl nočnímu mrtvičnému záchvatu a ráno 8. února 1921 zemřel. Na jeho psacím stole zůstaly dva rukopisy - jeden o Schongauerovi a druhý o památkové péči. V Hrušovanech byl Max Dvořák též pohřben.

Ve svých čtyřicetisedmi letech uskutečnil Max Dvořák neuvěřitelný posun oboru památkové péče; odhalil totiž morální důvody památkového hnutí. Ve svém stručném Katechismu ukázal, že památková péče více než v Rieglově hodnotě stáří spočívá v aktuální životnosti výtvarné stránky památky a v její umělecké kvalitě, která zasahuje do přítomnosti. Když v roce 1920 vyšla Dvořákova práce Idealismus a naturalismus v gotickém sochařství a malířství (Idealismus und Naturalismus in der gotischen Skulptur und Malerei), ukázal se nový pohled Maxe Dvořáka na dějiny umění. Byla to první část zamýšleného přehledu vývoje evropského umění od starokřesťanské éry až do barokního období. Tento přehled však přervala Dvořákova smrt. Když ještě v roce 1920 vystoupil M. Dvořák na památkovém sjezdu v Bregenzi, vyjádřil podstatu svého nového pojetí: „Umění není jen luštěním a rozvojem formálních úkolů a problémů, jest zároveň a v první řadě výrazem idejí ovládajících lidstvo. Dějiny umění jsou pak částí všeobecných dějin duchových. Neboť to, co jsem se snažil vyložit na spojení určitého stavitelského principu se základní ideou vztahu lidské duše k Bohu, mohlo by se přirozeně vyložiti i na jiných příkladech, vždy a všude.Tímto spojením s dějinami duchovými může býti studium umění nesporně prohloubeno a může zprostředkovati nad pouhé naučené vidění, onen dar vcítění se v dílo starého umění, který dlužno pokládati za největší  zisk uměleckohistorického učení. A kdo může pochopiti duši gotické katedrály nebo barokního dómu, tomu poví nekonečně mnoho i jejich skromný odlesk v domovském venkovském kostelíčku. A pak se promění učenost příruček v pravé a živé poučení duše, v němž dlužno hledati ve všech oborech duchového života most k lepší budoucnosti lidstva.“

 

*******

 

K   VÝROČÍ   PETRA   PARLÉŘE

 

V roce 1386 zaklenul -jak známo- Petr Parléř chór katedrály sv. Víta v Praze klenebním vzorcem, který na dlouhou dobu ovlivnil pozdější vývoj kleneb ve střední Evropě. Tento klenební vzorec byl užit v roce 1390 v sakristii v Milevsku a dochovaná smlouva z roku 1407 pro kostel sv. Víta v Českém Krumlově praví, že tento kostel má být ve své střední lodi zaklenut „gako w Millewstie“.

Téhož vzorce bylo použito pro zaklenutí nové sakristie v kostele sv. Mořice v Kroměříži. Na jednom  ze svorníků této dochované klenby je odsekaný dekor, nepochybně znak stavebníka. Proč by však měl být odstraněn? V serii olomouckých biskupů je jenom jedna osobnost, která by mohla být postižena takovým „výmazem“. A touto osobou je olomoucký biskup Konrád z Vechty, který jako pozdější arcibiskup přestoupil k husitství. Jeho biskupské působení v Olomouci v letech 1403-1413 vymezuje rozsah stavební činnosti na zmíněné kroměřížské sakristii. Rozborem klenebního vzorce v Kroměříži docházím ke konstrukčnímu principu, který vedl k jednoduché geometrické aplikaci, jíž mohla být síťová klenba použita nad kterýmkoli daným obdélníkem. Dochovanou pěticípou růžici na jiném svorníku kroměřížské sakristie možno vysvětlit jako symbol huti, která se zde hlásila „sub rosa“ k praktickému, ale ztajenému kánonu. Síťové klenby se těšily v českých zemích velké oblibě až hluboko do 16. století a klenba kroměřížské sakristie ukazuje klíč k jejich konstrukci.

Na tomto příkladu se mimo jiné ukazuje, že neexistují „malé“ památky, ale že velikost památek je dána mírou umění, které je do nich vloženo a jež musí památkový pracovník správnou interpretací teprve odkrýt.

 

V podrobné přednášce jsem s touto problematikou seznámil kolegy na valné hromadě v Berouně v roce 2000. Po vybavení poznámkovým aparátem a vyobrazeními, jsem stať předal redakci Průzkumů památek; zde jsem otiskl její résumé v českém znění.

 

 

********

 

PROFESOR   VÁCLAV   RICHTER   JAKO   PAMÁTKÁŘ

 

V letošním roce si připomínáme dvojnásobné výročí universitního profesora PhDr. Václava Richtera, DrSc.: sto let od jeho narození (31. VIII. 1900) a třicet let od jeho úmrtí (7. IV. 1970). V. Richter byl žákem prof. Vojtěcha Birnbauma na pražské universitě, kde byli jeho kolegy: Vojtěch Volavka, Emanuel Poche, Bedřich Stefan, Vladimír Novotný, Jan Květ, Vladimír Denkstein, Karel Svoboda a Růžena Vacková. V. Richter se specialisoval především na architekturu.

Již první práce V. Richtera, publikovaná v roce 1924, se týkala kostela Nejsv. Salvatora v Klementinu, jehož stavební vývoj odhalil využitím historického přístupu, kritikou písemných pramenů v kombinaci se slohovou kritikou a přísnou analýzou, opřenou o ikonografii a o schémata omítkových vrstev. Obdobně tomu tak bylo v práci o maltézském kostele P. Marie Pod řetězem na Malé Straně. Když se V. Richter usadil v Brně, pracoval v Uměleckoprůmyslovém museu. Ve třicátých letech se spojil v některých svých pracích s ing. Václavem Dufkou, referentem tehdejšího Památkového úřadu pro zemi Moravskoslezskou se sídlem v Brně, kde byl také zaměstnán Richterův kolega z Birnbaumova semináře dr. Karel Svoboda. Tak vznikly společné práce o sakrálních architekturách v Březníku, v Rosicích a v Lukovanech, publikované v Časopise společnosti přátel starožitností v letech 1934, 1935, 1936. (Pozn. 1).

Po skončení 2. světové války, za níž byl V. Richter vyslýchán gestapem a pak zbaven ředitelské funkce, ke které se dopracoval v Uměleckoprůmyslovém museu, začal V. Richter vyučovat na Masarykově universitě a Benešově technice v Brně. Zprvu jako docent, a když byl v roce 1948 povolán na znovuzřízenou Palackého universitu v Olomouci, byl pak v roce 1848 jmenován universitním profesorem. Jeho habilitační prací byla objemná a objevná studie O středověké architektuře na Moravě, v níž mj. na základě analyzy písemných pramenů a poznatků z historické topografie předurčil archeologům všechny lokality, na nichž pak následně docházelo k objevům památek, dokládajících kulturní úroveň Velkomoravské říše.

V. Richter pokračoval v linii uvedených článků a přičinil k nim další jako Románský kostel v Přibyslavicích ve Zprávách památkové péče XVII/1957 nebo K obnově Oslavan v Umění VIII/1960. Nejzávažnější práce publikoval v pravidelně vydávaném sborníku filosofické fakulty Brněnské university, kde vyšla proslulá stať O zámecké kapli ve Smiřicích (1955) nebo německy psaná práce Santiniho plány pro kostel sv. Jana Nep. na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou (1966).

V těch případech, kde chyběl konkrétní materiál, vytvořil si V. Richter k analýze problémů zvláštní historicko-filologickou metodu, kterou uplatnil zejména v řadě témat umělecké topografie a kterou dovedl až do virtuosity (Krajina Moravského Třebovska, Prehistorie Moravské Třebové, Staré stezky na Moravském Třebovsku, Hraniční hvozd v okolí Moravského Třebovska). Na jeho obsáhlou studii O počátcích města Brna (1938) navázaly jeho práce Telč, Třešť, O nejstarších dějinách Prahy, O vzniku města Olomouce, které byly završeny v roce 1959 knihou Raněstředověká Olomouc, jíž dosáhl doktorátu historických věd. Současně promýšlel problémy městských organismů a prakticky je zpracoval s kolektivy svých posluchačů : Kroměříž (1963), Znojmo (1966), Mikulov (1971). Z údobí Velkomoravské říše zpracoval V. Richter rozlehlou jedinečnou stať O počátcích Velkomoravské architektury (německy 1965) a pronikavou úvahu O velkomoravských basilikách (francouzsky 1965); v roce 1966 doplnil tyto statě ještě podstatnou sondou K počátkům Velkomoravské architektury

(německy 1967).

Ve svých zralých pracích aproboval V. Richter již ve čtyřicátých letech krátce hlediska strukturalismu, filosofické antropologie a fenomenologie. V poválečných letech vymycoval přírodovědná hlediska spojením filosofující fenomenologie s historismem v souladu s přesvědčením moderní filosofie o historické podstatě bytí. To ukázal v práci K ontologickým pojmům v umění (1961) nebo ve studii Problém prostoru v gotice (německy 1964) a v recensi německé knihy H. G. Franze O stavbách a stavitelích barokního období v Čechách (1962), kterou otiskl v Umění v roce 1964. Richterova knížka O pojem baroka v architektuře (1944) byla pak ve studii Poznámky k baroknímu umění (1968) dovedena k nečekanému osvětlení subjektivní fysiognomie radikálního baroka.

Veškerá činnost prof. V. Richtera byla spjata se světem památek. Organizoval jejich soupisy jako prázdninovou činnost vyspělých studentů, jejich zpracování pak podroboval v seminářích kolegiální kritice a vychoval řadu odborníků, z nichž dnes Bohumil Samek názorně dokazuje, kam až lze dovést tuto práci. V. Richter se však také zamýšlel nad obecnou problematikou památkové péče. Ve stati Památka se věnoval pojmu památka a péči o památky pojednal v úvaze Péče, navazující na předchozí text. Poněvadž V. Richter zemřel 7.dubna 1970, vyšly obě stati vlastně posmrtně. Státní ústav památkové péče v Praze je v roce 1993 vydal v jednom svazku (Pozn. 2) a umožnil tak oprávněné zařazení V. Richtera do galerie osobností, jejichž díla jsou začleněna do edice Monumenta (Pozn. 3).

Prof. V. Richter rozvinul za svého života plodnou spolupráci s pracovníky památkové péče. O jeho kontaktu s ing. V. Dufkou jsme se již zmiňovali. Byl členem Krajské památkové komise v Brně, byl členem Ideové rady pro instalace státních hradů a zámků. Pro expoziční záměry na moravských hradech a zámcích zpracoval libreto pro expozici Domenica Martinelliho ve Slavkově a libreto pro expozici barokní architektury na Moravě (1690-1780) ve Valticích. (Pozn. 4) Tyto práce byly již promýšleny do realizační úrovně instalace prof. ing. arch. Antonínem Kurialem a do formy katalogu s úvody prof. Jana Patočky. (Pozn. 5)

V. Richter ještě připravil stať o ochraně památek moderní architektury pro konferenci v Brně, ale byť byl přítomen, dal ji pro zdravotní indispozici přečíst.(Pozn. 6). To bylo vlastně jeho poslední vystoupení před smrtí. Tento svědomitý, přímý, nadobyčej erudovaný vědec, břitký ironik a svérázný myslitel ukázal svým dílem cestu moderní památkové péči a zůstavil nám tak odkaz, který jsme v dalších generacích povinni úspěšně naplnit a rozvinout.

 

Poznámky:

 

l   PETRŮ, Jaroslav: Památková péče jako filosofické stanovisko, in: Památka a péče. Praha 1993, s. 100.

2   RICHTER, Václav: Památka a péče. Praha 1993.

3   V edici Monumenta dosud vyšly následující svazky:

Max Dvořák, Katechismus památkové péče,

Hans Sedlmayr, Demolovaná krása,

Václav Richter, Památka a péče.

K vydání je připraven J. J. Winckelmann: Stavební umění starověku.

V nakladatelství Academia je v prodeji dotisk publikace V. Richtera Památka a péče za 50.-Kč.

4   KUDĚLKA, Zdeněk: Soupis prací prof. dr. Václava Richtera (II),Sborník prací filosofické fakulty Brněnské university F 10/1966, s 110, pol. 462.

TÝŽ: Soupis prací prof. dr. Václava Richtera (III), Sborník prací filosofické fakulty Brněnské university F 14-15/1977, s. 343, pol. 468.

5   PETRŮ, Jaroslav: Jan Patočka a památková péče, Památky a příroda 8/1990 (PP L), s. 466-468.

6   RICHTER, Václav: Co je ochrana umění?, in: Ochrana památek moderní architektury, Brno 1972.

 

 

*******

 


KARLŠTEJN  NEMŮŽE   BÝT  JENOM  TECHNICKÝM   PROBLÉMEM

 

V rámci exkursní části při valné hromadě v Berouně jsme 26. května 2000 navštívili hrad Karlštejn, kde nám byly vysvětleny a ukázány rekonstrukční práce v interiérovém prostoru císařského paláce a provozní zajištění interiéru kaple sv. Kříže v hlavní Karlštejnské věži. Obě akce byly řešeny na vysoké technické úrovni specializovanými odborníky (statika, vzduchotechnika), ale konstatovali jsme, že technický přístup k této problematice převládal. Již při návrhu k zapsání Karlštejna do seznamu světových památek UNESCO bylo pro podobný technicistní přístup k textu návrhu projednávání pozastaveno. Mám zato, že interpretace Karlštejna jako národní kulturní památky nebyla zatím dovedena k žádoucímu výsledku a že jednostranné hodnocení památek jako stavebních objektů už nadále nemůže vyhovovat novodobému pojetí památky jako uměleckého díla. Pouhé stavebněhistorické průzkumy bez uměleckohistorického přístupu systematicky ochuzují památkový fond a zůstávají jen dílčím výsledkem analýzy. Proto považuji za vhodné seznámit členy SPPPP alespoň v résumé se svou větší prací o interpretaci hradu Karlštejna.

_________________________

 

Hrad Karlštejn, založený císařem Karlem IV. roku 1348 nedaleko Prahy, v tehdy málo obydlené krajině u řeky Berounky, naznačuje ve své stavební struktuře evokaci hradu sv. Grálu. Na základě stavebního zaměření ukazuje autor, že klíčem k pochopení smyslu celého hradu je kaple sv. Kateřiny, umístěná ve středu hradu v kostelní věži s kostelem P. Marie. Deska oltářního stolu v kapli sv. Kateřiny je ve stejné výškové úrovni jako vrcholek rostlé skály, na níž je hrad postaven. Na této úrovni, na rozhraní země a nebes probíhalo při mši mysterium transsubstaciace. (Transsubstanciace je i tématem 1. kapitoly Vlatního životopisu Karla IV.!) Ve výklenku při oltářní mense je namalován obraz  klečícího císaře Karla IV. a jeho manželky Anny Svídnické, jak přijímají svoje císařská důstojenství od Trůnící Madony s jejím dítětem, budoucím Králem králů. Císařský pár klečí na nejvyšší úrovni země; Bohorodička se svým synem dlí v nebeské sféře prostoupené světlem a symbolizované modrou barvou. Je to nikoliv pomyslný, ale de facto konkretní dotyk nebes se zemí. Na této úrovni, na oltářním stole byla liturgicky přítomna Kristova věčná relikvie - Kristova krev (kterou měli kdysi za úkol střežit rytíři Svatého grálu). A tak v tomto místě na horizontále země a nebe a vertikále Boha a člověka bylo vybudováno v typicky středověkém podobenství centrum Svatého Grálu. Zde byl umístěn i Ostatkový kříž, nazývaný také Kříž Království českého. Tak se prostora císařova privatissima stala v duchu soudobého exaltovaného pojetí a výkladu světa mystickým místem a byla povýšena k nebývalému sanktosakrálnímu prostoru nejvyššího středověkého důstojenství. Již celkové umístění Karlštejna vychází ze staré tradice mythu; jde o skalnatý vrch v tehdy málo obydlené krajině u řeky Berounky uprostřed hlubokých lesů, v nichž se mohl člověk ztratit, ale také nalézt. Posvátnost lesa, který se stává samotou též místem zkoušky, nově oceňují dnešní ekologové, kteří konečně zase vidí les jako spleť života v čtyřrozměrném vymezení a jako psychotop a fenomén, jenž roste, rozrůstá se, šumí a zpívá. Reelná, středověká, zcela mimořádná autentická evokace hradu Svatého grálu ve stavební a umělecké struktuře Karlštejn svědčí o jeho jedinečné originalitě, úplně patřící k procesu estetizace tajemna ve 14. století.

 

*******

 

 

 

PŘÍSPĚVEK   K   ZAHRADNÍMU   UMĚNÍ

 

Autenticita je jedním z největších předpokladů životnosti památky; tkví v neporušenosti její originality a historicity. Autenticita je potvrzením pravosti památky. U jednotlivých památek je třeba rozvinout vyčerpávající ikonografický a ikonologický rozbor a domyslet metodu výkladu - interpretaci. Teprve správným formulováním interpretace se totiž dostáváme k jádru historicity, originality a autenticity památky, jíž je samozřejmě i každé dílo zahradního umění. A právě z tohoto východiska teprve objektivním formulováním památkového záměru můžeme nastoupit správnou cestu k odpovídající údržbě, dokonalé konzervaci, odpovědnému restaurování a k eventuelní přesné restituci památky, což jsou opět základní pojmy přijaté Florentskou chartou, která vyrostla ze zásad Benátské charty.

V roce 1998 byla dokončena jedna z nejsložitějších akcí zahradního umění v Praze. Šlo o Vrtbovskou zahradu na Malé Straně čp. 373/III, kterou vybudoval na starších substrukcích Jan Josef z Vrtby, nejvyšší pražský purkrabí, podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky, který Vrtbův palác upravoval po roce 1709. Výzdoby zahrady se zúčastnil se svou dílnou nejpřednější sochař českého baroka Matyáš Bernard Braun a přední malíř Václav Vavřinec Reiner; štuky patrně pocházejí z okruhu Tomassa Soldatiho. Ve Vrtbovské zahradě jsou tři vzestupné terasy, sala terrena, voliéra, teatron s vodním pramenem v někdejší grottě, završující kompozici a také sochařskou a malířskou výzdobu; jejich ikonografií a ikonologií se dostáváme k vyčerpávající interpretaci.

Vrtbovská zahrada představuje ideu životní cesty od běžného pozemského fyzického žití k duševnímu osvobození ve světě umění a odtud až k možnosti pochopení perspektivních, ryze duchovních hodnot. Tato pouť je završena nalezením pramene pravého poznání, které je ovšem naší nejposlednější pravdou. Do božských oblastí světa nesmrtelnosti lze nahlédnout prismatem umění, které je ve své podstatě věčné.

Vrtbovská zahrada plynule spojuje prvky italské, francouzské i španělské (retirada) do jednotící syntézy, v níž je ve smyslu téze Hanse Sedlmayra typickým souhrnným uměleckým dílem (Gesamtkunstwerk).

Návštěvníky Vrtbovské zahrady -ať jsou to nahodilí chodci či účastníci organizovaného zájezdu nebo pravidelní hosté- cosi na této památce zahradního umění přitahuje. Těžko tuto okolnost sami vyslovují; je to „estetická libost“?, „genius loci“?, „klid v tišině duše“? Ve skutečnosti to je stálé magické působení památky, která byla vytvořena v baroku jako svébytné umělecké dílo s pevným programem a která neztratila svůj vypovídací smysl ani po čtvrtině tisíciletí svého trvání a přes četné „rekonstrukce“.

Při této příležitosti musíme konstatovat, jak málo udělal náš oficielní dějepis umění pro díla zahradního umění. Vlastně je vůbec nezařazuje do plynulého vývoje umění. Ani v posledních svazcích akademického vydání (Dějiny českého výtvarného umění 1890/1938, IV/1, IV/2, Praha 1998), kde byla zařazena do samostatných kapitol inženýrská architektura a užitkové stavby, užité a dekorativní umění, fotografie, scenografie, nemají své místo díla zahradního umění a jeho tvůrci jako Otakar Fierlinger, Josef Kumpán a další, ačkoliv třeba jenom v etapě funkcionalismu je řešení zahrady u rodinných domů neodlučitelné od dobového kontextu.

 

O Vrtbovské zahradě jsem obsažně pojednal na našem zasedání v Litomyšli v roce 1999; tuto stať jsem doprecisoval pod názvem Autenticita historické zahrady, vybavil poznámkovým aparátem a vyobrazeními a předal redakci Průzkumů památek. Zde je otištěno české znění résumé tohoto příspěvku.

 

 

*******

 

 

PROBLEMATIKA   ETICKÉHO   KODEXU

 

Kolegyně ing. Růžičková nám na valné hromadě v Berouně předložila návrh etického kodexu pracovníků v památkové péči. Takový materiál je vždycky prospěšný, ale snad nejpotřebnější je právě v této době. Zdá se, že posledních deset let rozbilo a zničilo i ty poslední zbytky morálního vědomí naší společnosti. Nestačíme se divit, jak zdánlivě nevinnými slogany, jako „neexistují špinavé peníze“, „neviditelná ruka trhu“ atd. se pod hegemonií tržní ekonomiky, pod tlakem politické arogance moci a pod přezíravým pohledem technicistních oborů došlo až k likvidaci posledních zbytků morálních měřítek. Na bezbřehost těchto dopadů narážíme denně i ve své památkové praxi. V naší práci docházelo vždycky k případům, kdy byla památka narušena, mnohdy i zašantročena nebo dokonce zničena. Ale vždy byly takové případy považovány za špatné a byly společností odsuzovány. Dnes je těchto případů mnoho a mezi nepřímými, ale i přímými napomahateli nacházíme své kolegy, památková pracoviště, státní úředníky a státní orgány. Problematika kolem ceny Bestia triumphans netkví jen ve vztahovačném osočování, v nedůtklivosti kritiky a nepochopení objektivizace, ale v prosté ztrátě těch nejzákladnějších měřítek odpovědnosti, nevnímání morálních hranic a hodnot, v anarchii osobních prestiží a ve vzájemné lidské netolerantnosti. V takové situaci je volání po etickém kodexu touhou a přáním po vhození záchranného pásu do vln amorálního příboje.

Buďme si však vědomi, že rozbití násilného, jakkoliv prohnilého systému sebou nese zmatek a nejistotu. Totalitní údobí bylo přespříliš dlouhé, než aby se dalo rychle a jednoduše překonat.

 

„Úžasné bahno ohrožuje republiku, nikdo zde nechce pracovat, nikdo nechce poslouchat, každý krade, podvádí,lichvaří...Ohavná nemravnost rozežírá jako rakovina mladé, útlé tělo republiky. - Úplatnost a ziskuchtivost se šíří s ministerských kanceláří dolů až k poslednímu úředníčkovi. Za peníze lze si tu každého koupit. Podvod vládne všude a ve všem. Lidé se prostě přestali stydět. Rozkrádají továrny, padělají peníze, loupežné vraždy jsou na denním pořádku a nejhorší je, že nikdo se neodvažuje zločiny stíhat, trestat, ba naopak každý je omlouvá, podporuje a chrání. Kam se to řítí všecko? Kdo zabrání nestydatostem?“ Tento citát však není z nějakého současného politického projevu, ale pochází z románu Počtář, který vydal realistický spisovatel Jindřich Šimon Baar v roce 1921.

Ti, kdo si při společném rozhovoru chtějí rozumět, musí se na něčem shodnouti, neboť jak by jinak byl mezi nimi možný dohovor ? Proto každý výraz musí být znám a musí míti různý význam, ne mnoho významů, nýbrž jeden. Má-li více významů, je nutno vysvětliti, na který z nich se vztahuje.“ To napsal Aristoteles ve svém díle Metafysika.

I my musíme mít objasněny základní pojmy. Ale již to, že v nově navrhovaném památkovém zákonu nemáme definici památky, a že je tam památka označována jako „věc“ nebo „soubor věcí“, je alarmující. Z toho pak vyplývá i způsob, jakým je památka nazírána a jak je s ní zacházeno. Vlivem technicistních praktik se dokonce mluví o destruktivním průzkumu památek atd., a koneckonců i v šestém bodu navrhovaného etického kodexu se objevuje výraz „zásah do památky“ a vyžaduje se při něm „zachování co možno nejvyšší autenticity díla jako celku“ - to bychom se pak ale věru těžko dorozuměli!

Již před několika léty (17. XI. 1995) jsem pro valnou hromadu SPPPP v Pardubicích přeložil ze závěru referátu basilejského památkáře Alfresa Wysse na 7. výročním zasedání bavorských památkářů v Pasově (1993)

 

Stručné zásady památkové péče:

 

1. K tvé první povinnosti patří uchovat památky a památková území. Zachovat památku znamená nezbavit ji řeči v jejím historickém dialektu přes všechny změny, jimž prošla a učinit tak s respektem k její hmotné povaze a k její formě; prováděj to tak, aby i následující generace mohla opět vést svým způsobem takový dialog. Proto musíš památku -a to každou jednotlivou památku- dokonale znát v její podstatě a pochopit ji.

 

2. Nezoufej nad rozpory praxe, které vedou ke každodennímu napětí s ideálním řešením. Sám stojíš se svými schopnostmi a názory v tomto konfliktním poli, v němž se vypořádáváš s ambivalencí svých estetických názorů, podle nichž musíš veřejnosti na základě materiálového stavu památku interpretovat.

 

3. Když restauruješ památku, ber na vědomí relativitu památkové péče, ale po formulaci památkového záměru pak jednej důsledně a s plným přesvědčením, že jednáš správně, jinak bys ztratil svou tvář a tvoje argumentace by působila i na příště nepřesvědčivě.

 

4. Nezklam důvěru veřejnosti, před níž máš zodpovědnost. Cvič svoji formulaci a argumentaci a naslouchej svým partnerům - ale svá jednání poměřuj zásadami památkové péče. Svá rozhodnutí opírej o důkladné zdůvodnění.

 

5. Osvoj si vysokou morální odpovědnost, kterou vyžadují zásady památkové péče. Jsou to ty, které v podstatě definuje Benátská charta z roku 1964. Zkoušej a ověřuj je na obecné praxi památkové péče, jak ji můžeš sledovat na metodice a na práci svých kolegů (a sebekriticky na své vlastní činnosti).

 

A malý dovětek: Buď zvídavý a neoprošťuj se od zvídavosti!

Zůstaň schopen a provždy otevřen poučení!

 

Je vidět, že na oborovém zasedání našich zahraničních kolegů před téměř deseti léty byl etický profesní problém aktuální a to právě na zasedání, které se pod názvem Od moderního k postmodernímu kultu památek zabývalo zejména památkovou péčí na konci 20. století. Obdobné snahy jsou známy i z Evropské unie národních inženýrských společností (FEANI), která vypracovala Etický kodex inženýra. Tento dokument si kromě společenské odpovědnosti všímá profesionální etiky a etiky osobnosti inženýra a bylo by proto dobré, se s  tímto textem v souvislosti s našimi problémy seznámit:

 

Etika osobnosti inženýra.

 

Inženýr vykonává svou činnost na co nejvyšší úrovni a respektuje zákony země, v níž působí, tak, aby jím poskytované služby byly v souladu s tím, co je v jeho profesi považováno za úroveň odpovídající současnému stavu poznání. Zachovává profesionální poctivost a intelektuální čest jako záruku nestrannosti v analýze a úsudku a v následném rozhodování je vázán každou, v dobré víře uzavřenou smlouvou, na kterou dobrovolně přistoupil a v souvislosti s výkonem své profese nepřijímá žádné peníze bez souhlasu svého zaměstnavatele.

Inženýr projevuje svou oddanost inženýrské profesi účastí na činnosti inženýrských organizací, a to zejména takových, které působí při ochraně profesních zájmů a přispívají k rozšiřování vědeckotechnických poznatků a k trvalému zvyšování odbornosti svých členů.

Inženýr používá pouze ty tituly a označení, na něž má právo.

 

Profesionální etika inženýra.

 

Inženýr může přijímat pouze takové úkoly a pověření, která odpovídají jeho kvalifikaci a oprávnění; při zajišťování činností ležících mimo tyto hranice spolupracuje s příslušnými odborníky. Odpovídá za organizování a provádění úkolů, jejichž zajišťování převzal; zřetelně a úplně specifikuje služby, k jejichž provádění se zavázal, při plnění úkolů, jimiž je pověřen, činí veškeré nezbytné kroky k tomu, aby byla zajištěna bezpečnost osob a majetku; přijímá odměnu ve výši odpovídající poskytnutým službám a převzaté odpovědnosti, pečuje o to, aby každé odměňování, které souvisí s činností, za níž odpovídá, bylo přiměřené poskytnutým službám, usiluje o dosažení vysoké kvality technických řešení a přispívá ke zvyšování jejich úrovně, pečuje o vytváření zdravého a příjemného pracovního prostředí pro své spolupracovníky.

 

Společenská odpovědnost inženýra.

 

Inženýr ctí osobní práva svých nadřízených, kolegů a podřízených, přičemž bere v úvahu jejich požadavky a přání za předpokladu, že jsou v souladu se zákony a s etikou jejich profese, chápe svou odpovědnost k přírodě, životnímu prostředí, bezpečnosti a zdraví a za činnosti vedoucí k užitku lidstva a k dosažení jeho blahobytu. V rámci svého oprávnění poskytuje veřejnosti úplné a objektivní informace, aby umožnil správné chápání technických řešení dotýkajících se veřejného zájmu a v nejvyšší úctě zachovává tradiční kulturní hodnoty země, ve které vykonává své povolání.

 

Na tyto tři okruhy etických měřítek (osobnost, profesionalita, společenská odpovědnost) v rámci FEANI, kde je veden registr inženýrů (EUR ing.) spojený s udělováním titulu EUR ing. ve standardní proceduře navazují pak další české společnosti inženýrů, jak můžeme sledovat v literatuře (viz Chemické listy, 91/1997, č. 7, s. 505).

V oboru památkové péče vnesl silný morální aspekt k poněkud rigidním pojmům Aloise Riegla Max Dvořák. Od dob jeho Katechismu žijeme vlastně po celé dvacáté století z jeho pojetí morální odpovědnosti vůči památkám. Dvacáté století a dokonce druhé tisíciletí právě končí. Světový rozpad hodnot je evidentní. S nástupem do dvacátého prvého století a hlavně do třetího tisíciletí bychom měli nekompromisně vytýčit hranice pojmů, odpovědnosti, spolupráce a perspektiv. Naše Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče má ve svém názvu zatím jen čtyři „P“; bylo by smysluplné, kdybychom vytvořením etického kodexu dospěli k žádoucím pěti „P“.

 

*******

 


II. DÍL SOUPISU UMĚLECKÝCH PAMÁTEK

NA MORAVĚ A VE   SLEZSKU

 

Když jsem na jaře před dvaceti léty předával kolegovi Samkovi vyžádané písemné připomínky ke koncepci a schematu edice UMĚLECKÉ PAMÁTKY MORAVY, uzavřel jsem je s tím, že „koncepce i schéma vychází maximálně poučeno ze starší i nové soupisové produkce a že přihlíží i ke známé okolnosti, že na Moravě není předchozí zpracování, což vedle svých nevýhod nese i jisté výhody“ (Pozn. 1). A když jsem na naší valné hromadě v Ostravě nadšeně referoval o prvním svazku Samkova Soupisu (A-I), mohl jsem konstatovat, že touto knížkou se nejen odčiňuje starý palčivý nedostatek absence Moravy a Slezska v edici Soupisů památek v českých zemích, ale že nadto byl po metodické stránce vytvořen prototyp konečně moderní a balastem odbornické machy nezatížené uměleckohistorické topografie (Pozn. 2).

Před námi leží druhý svazek (J-N) a nezbývá než konstatovat, že si nejen udržel dobrou úroveň prvního svazku, ale že „druhým svazkem se edice posunula o významný krok k realizaci žádoucího a dlouho postrádaného díla“ (Pozn. 3). V dokumentační části recensované práce vedle četných výstižných fotografií, kreseb a plánů, které jsme oceňovali již v prvním svazku, zařadil B. Samek nově navíc půdorysy historických jader měst a městeček tak, jak je zaznamenalo katastrální měření ve dvacátých a třicátých letech 19. století a tak jsou litograficky zpracované mapy cennou součástí soupisu. S uspokojením konstatujeme, že autor obzírá moravskoslezské území s důkladného nadhledu a přehledu  literatury a to v mnohých případech i z těžko dostupných a možná pro mnohého čtenáře i neznámých tisků. Nadto však na četných místech zjišťujeme nové autorské atribuce a nová vročení. Památky B. Samek sleduje důsledně in situ, v období středověku je zhusta podrobuje terénnímu výzkumu. A popis památky není formální a její lokalizace není bezmyšlenkovitá; druhotná umístění jsou doplněna původní proveniencí. To je samozřejmě velmi obtížné a šťouravý recensent může jen zřídkakdy něco doplnit. (Ale přece, tak např. Jaroměřice nad Rokytnou mají v kostele sv. Markéty instalovány varhany, jejichž prospekt pochází z Kvasic na Kroměřížsku). Už u prvního svazku jsme konstatovali pilný záběr artefaktů až prakticky do současnosti; dnešní umělecké dílo je koneckonců zítra už skutečně v časovém horizontu minulostí. To B. Samek ve valné míře dodržuje, ale přesto bychom uvítali např. v Jeseníku v ústředním lázeňském domě zařazení rozměrného výpravného paneau Josefa Lieslera z osmdesátých let 20. století, oslavující léčebnou moc jesenických pramenů. O četnosti fotografických záběrů zde byla již řeč. To je v soupisových svazcích to, co proživuje textovou část, co akcentuje výtvarnou hodnotu uměleckých děl, co umožňuje srovnání atd. V to smyslu zde musím připomenout sdělení ředitele nakladatelství Academia p. A. Tomského (Pozn. 4), že právě takto ilustracemi vybavený  první svazek je již prakticky rozebrán, přičemž se čile prodával i v zahraničí (přesto,  že nemá cizojazyčnou orientaci), zatímco svazky soupisů Prahy jsou téměř ležákovým zbožím. Samkovy fotografie dávají dostatečný prostor nedávným cenným objevům jako jsou gotický relikviář sv. Mořice z poloviny 15. století v kostele sv. Jiří v Moravičanech (okr. Šumperk), (jehož identifikační nápis klade J. Bistřický do první třetiny 14. století) nebo objevně zařazeným plánům (zámecký park v Jinošově z druhé čtvrtiny 19. století s pohledy dodnes dochovaných, ale i už nezachovaných staveb, rozprostřených kolem půdorysu parku), (plán Georga Nawarky po roce 1787 na poutní areál s tzv. Španělskou kaplí v Novém Jičíně) a v působivých detailech se tyto snímky dotýkají až pomezí umělecké fotografie (hlava apoštola Jana ze sousoší Zahrady Getsemanské pod horou oliv, před rokem 1482 z okruhu Nicolase Gerhaerta z Leydenu při kostele sv. Godharda v Modřicích). A co říci o reprodukci (na přebalu dokonce barevné) na téma návštěvy vladaře v malířově ateliéru, jejímž autorem je Aert Schouman; signovaná malba z roku 1756 ze zámku v Napajedlích je právem opatřena v textu soupisu třemi hvězdičkami. Napajedelský zámek je pro nás rázem nebývalým objevem ne pro svou trochu chladnou louisquinzeovou architekturu F. A. Grimma, ale pro dosud netušenou malířskou výzdobu, k níž patří jak soubor monumentálních loveckých scén, tak zejména monumentální romantické krajiny ze sedmdesátých let 18. století. A to B. Samek uvede ke stavební historii zámku ještě i takový detail, že budova byla dokončována do roku 1772 a že dendrochronologickou metodou bylo zjištěno, že stromy na krov byly pokáceny roku 1769. Taková drobná oživení obsažného textu, který v 517 abecedně seřazených souborných heslech zpracovává 481 lokalitu, udržují uživatele soupisu v neustálém napjetí a přispívají tak přínosně k opravdu živému pojetí problematiky. Před časem jsem připravoval pro UNESCO expertní studii jako podklad pro zapsání souboru zahrad a zámku v Kroměříži do seznamu světových památek ( Pozn. 5 ). To jsem už měl za sebou práci v kolektivu prof. Václava Richtera ( Pozn. 6 ). Po všech těchto a dalších zkušenostech čtu řádky Samkova soupisu kroměřížských památek s uspokojením a uznávám, že řadu dosavadních zjištění dovede B. Samek obohatit např. údajem, že povrch grott v rotundě Květné zahrady je vytvořen z úlomků tufu, pocházejícího z krasového území v okolí Sloupu (okr. Blansko) a výzdoba lasturami je skládána ze škeblí, získaných roku 1669 z rybníka v Újezdu na chrlickém panství olomouckých biskupů (okres Brno-venkov). Jedině zpochybňující údaj o tom, že v Maxmiliánově kolonádě Podzámecké zahrady jsou „pompejánské“ busty z pálené hlíny, je nutno poopravit, poněvadž některé jsou dnes vystaveny v obrazárně zámku a nejde o terakoty, ale skutečně o antické mramory, které jsou v Podzámecké zahradě nahrazeny replikou. Jestliže se na tolika lokalitách v záběru B. Samka dostáváme k takovému množství podrobností, pak nás musí zamrazit, když se najednou nedočteme o něčem, co jako pamětníci očekáváme. Mám na mysli např. heslo Kvasice (okres Kroměříž), kde jsem na faře vídal od padesátých let do počátku let osmdesátých kazetu se stříbrným zdobeným zednickým kladívkem a zednickou lžící s nápisem, vztahujícím se k položení základního kamene kostela v roce 1730. Nic se také nedovídáme o pozoruhodné historické knihovně, kterou zůstavil kostelu někdejší jeho farář Matěj Moritz. ( Pozn. 7 ) Již v recensi I. dílu jsem na toto téma ztrát napsal, že „takové ztráty bohužel konstatuje profesionální památkář při své každodenní práci po celý život a dvojnásobně zejména dnes při celosvětovém rozpadu hodnot, který obsahuje i rozpad hodnot mravních“. Že k těmto ztrátám dochází ale i ve vnitřní církevní organizaci, je pohříchu smutnou, byť nepříliš čekanou pravdou.

K širšímu záběru dochází ve II. dílu v oblasti památek židovského charakteru; zejména náhrobní kamenné stély jsou často i fotografovány a mnohdy uvedeny v českém jmenném přepisu z hebrejské textace.

Tradičně uvádí Samkův soupis zvony, zvonky a cimbály s jejich datací, přepisem nápisů, uvedením autora nebo dílny a příhodnými dalšími údaji; tradičním nedostatkem (který však bohužel dodržují i specializovaní kampanologové) je zamlčení tónace, což u těchto hudebních památek je obzvláště palčivé manko. Ale typ badatele s ladičkou v kapse už asi vymizel od dob prof. Dobrodinského.

Již v prvním díle Soupisu jsme vzali na vědomí, že archeologické památky z období pravěku nejsou uváděny. Jestliže však je přesto zmíněno pravěké hradisko u městečka Kokory (okr. Prostějov), pak litujeme, že není také alespoň zmínkou u Malého Hradiska (okr. Prostějov) registrováno (byť pravěké) keltské oppidum, jehož existenci tak výmluvně uvedl J. A. Komenský ve své mapě Moravy z roku 1627: „Hradisko - ubi myrrha effoditur“.

Kdo v životě nepracoval na úkolech soupisu památek, nemůže mít ani zdaleka představu, jak namáhavá práce je kladena na soupisového pracovníka. Již fyzicky náročná je rekognoskace terénu, jímž je prostě nutno projít (s problematicky zajištěným jídlem a pitím, o přiměřeném noclehu ani nemluvě) ale přitom nelze ponechat nic náhodě. Vybavuji si, jak jsme v šedesátých letech při individuálním soupisu pro státní seznam movitých památek projížděli obcí Nové Sady u Velké Bíteše, kde na návsi stála zvonice s kaplí v přízemí, opravená v jubilejním svatováclavském mileniu 1929. Na první pohled sterilní stavba. Zatímco šofér obracel auto, vstoupil jsem do nevelkého interiéru, vybaveného běžnými devocionáliemi typu chrámového družstva v Pelhřimově. Ale na oltáříku mezi květinami stála dřevěná skulptura Madony, kterou jsem vynesl na světlo, kde ji fotograf ihned dokumentoval a zároveň jsme domluvili v nejbližším statku, že tam bude pozdněgotická socha provizorně uložena. Pak jsme následně vykorespondovali převoz na faru do Velké Bíteše, odkud pak po čase přešla socha do interiéru kostela Nanebevzetí P. Marie v Netíně (okr. Žďár n/Sáz.), kde je po restaurování umístěna již trvale, což B. Samek na str. 665 svého soupisu svědomitě uvádí a tuto sošku z počátku poslední čtvrtiny 15. století opatřuje jednou hvězdičkou.

Taková je samozřejmě první fáze soupisové akce: podchytit (ale předtím hlavně poznat) příslušné dílo, přes jeho případné přestavby, přemalby atd., určit jeho stáří, kvalitu, a snad i autorství. To všechno v pohotovém přehledu od předrománského údobí do současnosti. Dále vydedukovat souvislosti v dané lokalitě, poznat (spíše vypátrat) literaturu, nahlédnout do archivních fondů místních i ústředních institucí, přičemž je potřeba zajistit fotografickou (snad i plánovou) dokumentaci, provést stručný popis, neboť již od něho se rozvíjí budoucí interpretace. A přitom být neustále ve střehu a v kole oborů architektury, sochařství, malířství, uměleckého řemesla se  neustále procvičovat v rozlišování materiálů (a to i těch, k nimž mají blíže naše kolegyně a v církevních paramentech např. dát pozor třeba na určení hedvábného ripsu podkladu atd.) Soupisový pracovník musí být vybaven zrakem ostříže, ale musí být i vyzbrojen vedle fotoaparátu i lupou, štětcem a hadříkem a špachtlí, poněvadž   třeba ptačím trusem potřísněné zvony znemožňují čtení nápisu, k němuž se často dostáváme jenom stěží se žebříkem ve všelijak ošidném trámoví zvonicového patra. Ale jsou zde též náročné vstupy do sklepních prostorů a přes všechno namáhání a únavu je zapotřebí neustále udržovat úsměvné charisma a důstojnou odbornost, jimiž je nutno překonávat dosti častou neochotu při žádosti o zpřístupnění interiéru.

Věru těžký chlebíček, zejména když si na něj od mouky a kvasu (jak jsme naznačili) musí zadělat jediný autor a dovést ho po vykynutí až k upečení. Ale věřte mi, ten chlebíček -aspoň tak, jak ho peče kolega Bohumil Samek- má slastně křupavou kůrečku a střídu vonící sytícím poznáním a chutnající živnou silou podmanivé moravské země. 

 

 

 

Poznámky:                                                                                                                                                         

 

l   PETRỦ, Jaroslav: Připomínky ke koncepci a schematu edice UMĚLECKÉ PAMÁTKY MORAVY, rukopis ve strojopisu. Květen 1980.

2   PETRŮ, J.: Moravské památky a jejich soupis, in: Sto let památek v českých zemích, Bulletin Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče 3/99, Praha 1999.

3   STEHLÍK, Miloš: Lektorský posudek, in: Umělecké památky Moravy a Slezska 2 ( J/N). Academia Praha 1999.

4   TISKOVÁ KONFERENCE u příležitosti vydání druhého svazku encyklopedického díla B. Samka: Umělecké památky Moravy a Slezska. Díl II. J (Jablunkov) - N (Nýrov). 11. května 1999 v Literární kavárně knihkupectví Academia Praha.

5   PETRŮ, Jaroslav: The Gardens and Castle at Kroměříž. Cultural Property of the Czech Republic nominated for Inclusion in the World Heritage Liste. Unesco 1997.

6   JŮZA, Vilém - KRSEK, Ivo - PETRŮ, Jaroslav - RICHTER, Václav: Kroměříž. Praha 1963.

7   MORITZ, Matěj, dle farní kroniky „muž učený“  byl farářem v Kvasicích v letech 1744-1782 a zanechal po sobě pozoruhodnou historicko teologickou knihovnu o 783 svazcích, sepsanou formou lokálního seznamu prof. V. Kyasovou a PhDr. L. Marvanovou; tento seznam má 66 stran a jeho titulové položky 1-651 odpovídají rejstříkovým číslům státního seznamu movitých památek 103737-104186. Knihy byly uloženy v kostele,  v sále nad depozitářem v historických skříních.

 

 

 


Sekce pro ochranu památek UHS

 

 

            Na lednové valné hromadě České uměleckohistorické společnosti byla ustanovena sekce pro ochranu památek. K jejímu založení došlo pod dojmem dlouho trvajících problémů v oblasti ochrany kulturních památek.

 

Aktivity sekce se budou zaměřovat na pomoc při řešení naléhavých případů ochrany památek, které jsou vážně ohroženy. Stranou jejího zájmu by neměly zůstat ani otázky legislativní. Členové sekce např. hodlají prosazovat takovou změnu v zákoně o ochraně kulturních památek, která by památkovým ústavům zajistila účast v řízení o obnově památky a v případě nutnosti jim umožnila odvolat se proti nesprávnému postupu dalších účastníků řízení. Jsou také připraveni napomoci zlepšení vztahů a zintenzivnění spolupráce mezi členy Uměleckohistorické společnosti a pracovníky památkových ústavů.

 

Dosavadními členy sekce jsou: Beket Bukovinská (Ústav dějin umění AV ČR), Ivan Muchka (Ústav dějin umění AV ČR), Dalibor Prix (Ústav dějin umění AV ČR), Pavel Šopák (Slezská universita) a Martin Mádl (Národní muzeum). V jednání je členství dobrovolníků z oblasti regionů. Vítány jsou i různé další formy spolupráce s ostatními zájemci!

 

Pro kontakt se sekcí využijte, prosím, adresy: Beket Bukovinská, Ústavu dějin umění AV ČR, Husova 4, 110 00  Praha 1, tel.: 24 22 85 47, fax: 22 22 16 54, e-mail: bukovinska@kav.cas.cz, nebo Martin Mádl, Národní muzeum, oddělení starších českých dějin, Václavské náměstí 68, 115 79  Praha 1, tel.: 24 49 73 72, fax: 24 22 64 88.

Ing. arch. Dagmar Sedláková

Plaská 4

150 00  Praha 5

 

 

 


Závěry valné hromady konané 9.11.1999 v Praze

 

 

1) Valná hromada bere na vědomí

-         zprávu o činnosti výkonného výboru,

-         zprávu o stavu účtu,

-         zprávu o vývoji legislativy v oblasti památkové péče.

 

2) Valná hromada schvaluje přijetí nových členů:

     Evy Švecové - Památkový ústav Pardubice

     Mgr. Marie Kuldové - Památkový ústav středních Čech.

 

3) Valná hromada ukládá výkonnému výboru

-         sledovat přípravu paragrafového znění nového zákona a připomínkovat ji,

-         splnit úkol daný valnou hromadou v Litomyšli, týkající se V + V,

-         zpracovat ve spolupráci s členy SPPPP návrh novely § 14 odst. 2, resp. 4 zák. č. 20/1987 Sb., ve věci odstraňování staveb v památkově chráněných územích pro poslaneckou iniciativu,

-         dát písemný podnět MK ČR k jednání ve věci odstraňování staveb v PR, PZ a OP,

-         dát písemný podnět MK ČR k řešení uchování státního vlastnictví ke zpřístupněným kulturním památkám při reformě státní správy,

-         připravit jarní valnou hromadu s odborným seminářem ve spolupráci s Památkovým ústavem středních Čech.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Usnesení valné hromady Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče, konané ve dnech 25. – 27. května 2000 v Berouně

 

 

 

Valná hromada bere na vědomí

 

-         zprávu o činnosti výkonného výboru

-         zprávu o hospodaření

-         informaci o vzniku sekce pro ochranu památek při Uměleckohistorické společnosti

-         informaci o věcném záměru zákona o státním fondu na podporu rozvoje cestovního ruchu a o věcném záměru zákona o navracení nezákonně vyvezených kulturních statků

-         informaci o transformačních zákonech

 

Valná hromada schvaluje

 

-         přijetí nových členů SPPPP Cinka, Domanického, Jedličky, Kloutvorové a Kroulíkové

-         příspěvek ve výši 500,- Kč na další ročník ceny Bestia triumfans

-         zveřejnění návrhu „etického kodexu památkáře“ v diskusním fóru na www stránkách SÚPP a schvaluje vytvoření pracovní skupiny k vyhodnocení připomínek a dopracování návrhu kodexu pro jednání příští valné hromady

-         delegování arch. Mrázka a arch. Lásky na jednání Europa Nostra ve dnech 8.-10. 6. 2000 a na jednání u kulatého stolu 8. 6. v Senátu ČR

 

Valná hromada ukládá výkonnému výboru

 

-         sledovat dále vývoj oboru a udržovat kontakt s věcným odborem MK ČR

-         odeslat věcnému odboru MK ČR dopis se závěrem dnešní valné hromady,  jejíž účastníci v současné situaci preferují jednoznačně variantu vytvoření památkového úřadu

-         sdělit věcnému odboru MK ČR písemně požadavek na úpravu věcného záměru zákona o ochraně památek a památkové péči ve věci prohlašování památek – rozšířit možnost podávání návrhu na kteréhokoliv občana naší republiky

-         uspořádat podzimní valnou hromadu na jižní Moravě

 

 

 

 

 

 

Zapsala: PhDr. Černá